To nejpodstatnější, co během Svátku světel skutečně slavíme, co zcela „povinně“ vyzařujeme do okolí a na veřejnost daleko víc než  jen připomínku nějakých historických bitev a vítězství, je skutečnost, že  všichni do jednoho, židé i nežidé „svítíme“ především život. Důkaz?

Nikdo nepochybuje o tom, že kvazi-historické kořeny chanukového cyklu spojuje tradice s Makabejským povstáním. Uvádí to přímo talmud v traktátu Šabat v části o výjimečnosti paliva i knotů pro „svaté svícení“ (Šab 21b).

Pozorného studenta by ale mělo zarazit, jak a hlavně proč se v židovských čítankách určených dnešku objevují neprozíravé komixy s figurkami bojovníků a la Asterix, kteří makabejsky vítězí nad utlačovatelem?  Je určitě dobré usadit každou událost do dobového kontextu a klidně představit i dobové kulisy. Ale samo makabejské povstání je to poslední, co by si zasluhovalo oslavu. Jakoby těch válek nebylo už dost (a to i do budoucna!). Jakoby jediným zázrakem bylo snad jedno vítězství nad přesilou!

Chápu, na „zázraky“ se dnes příliš věřit nechce, a tak je potřeba komix maličko vyšperkovat i dobrodružstvím s prvky akčních filmů. Ale pozor, abychom nedopadli jako Mel Gibson se svým „trhákem“  Umučení, kde pro dokonale „focusovaný“ detail přestáváme vnímat ideologii. Tak aby si  veřejnost díky našim komixům nakonec  také nezapamatovala to odporné a dokonce i talmudu odporující klišé, že po „vítězném očištění chrámu“ se našla jen jediná flaštička s košér olejem atd. atd. A proto chanuka. Šlus.

Samozřejmě i tak lze. Dobrý ideolog ještě tiše vpašuje mezi řádky tohoto „filmu“ nenápadné: „Vidíte, jak pámbu miluje ten svůj vyvolený národ…?“, a pochopitelně ideologicky zamlčí všechny pogromy od Wormsu až po Prahu, protože tam už by se to „milováníčko“ dokladovalo krapánek hůře, halachicky správně na zápraží anebo na parapetu našich oken zapálíme svíčičky, vybarvíme pár obrázků a budeme židovštější než papež. Pardon než talmud.

Nicméně je to trochu škoda. Protože vyslovujeme-li požehnání al ha-nisim (tedy poděkování za zázraky) a spojujeme si to jen s bitvou a flaškou oleje, jako bychom se okrádali o samotný rozměr zázraku, například že v naší školce zatím žádný Breivik nešílel, že je pitná voda pořád ještě k pití a že někde hluboko v nás je otisk boží pečeti, díky níž navzdory vykloubenosti doby pořád ještě rozeznáme, co je mravné. (Proto také tolik světýlek v těchto prosincových dnech roku 5772, která de facto také dokazují právě onu klíčovou tresť svátku Chanuka – svícení života!).

„Chanukovat“ tím, že budeme nezdravě podtrhovat makabejské povstání, ovšem protiřečí dokonce i talmudu, který v té samé pasáži učí: A hned následujícího roku bylo rozhodnuto slavit tyto dny díkůvzdáním za zázraky…

Ale tyto skutečnosti zná (snad kromě bigotnější části vesmíru) víceméně každý. Proč sem ale tahám onen proslulý verš?  Kdo jest ten člověk milující život (chofec chajim) … ?

Možná jen proto, abych zůstal věrný pokynu, že svědectví je záhodno vyhledávat z úst dvou až tří svědků.  Sama skutečnost svítit „ven“ a tím zveřejnit poznání, že zázraky existují, společně s pokyny umístit chanukový svícen veřejně, dodržet princip „stejné hodnoty“ všech vesmírných světýlek a sám a vlastnoručně rozsvítit a šířit světlo (nějaké pohodlné elektrické náhražky a veřejné lustry, které by kouzlo chanuky proměnily v hypermarketovou pastičku na sentiment, nepřipadají v úvahu), to všechno by mohlo ještě stále sloužit k oslavě „vítězství“ vojáka, nikoli vítězství života. Notabene našeho vlastního života a našeho vlastního vnitřního světla.

Ale již od časů slovutné dvojice učenců Šamaje a Hillela jsou mezi námi přítomny otázky (a jejich řešení), které již vyžadují přímo naši vědomou účast a naše zcela privátní posvěcení okamžiku. Ergo – naše rozhodnutí, o čem vlastně chanuka bude.

Totiž, zda začínat na osmi plamíncích a každou noc jeden „škrtnout“, čímž získáme spolehlivou informaci, kolik dní ještě zbývá, anebo začít pouze „na jednom“ s tím, že jestliže každonočně jedno světýlko přidáme, rovněž víme, kolik dní ještě zbývá,.

Po zjištění, že o počítadlo nejde, vyrazíme za učiteli a ti nám prozradí, že pokud se rozhodneme začínat s plnou parádou osmi plamínků a slavnostní jas postupně ubírat, vlastně ho tak jako tak násobíme, protože v duchu kopírujeme model oslav zázraku života (nikoli vítězství!!), který probíhal v Chrámu během Sukot, kdy se prvního dne obětoval nejvyšší počet býčků, a ten pak byl postupně snižován. Zatímco začneme-li na jednom světýlku, svátečnost a výjimečnost (svatost) okamžiku násobíme rovněž – úplně stejně, jako kdybychom začali na osmi, protože k slavnostnímu jasu den co noc přidáváme další a další.

Ve chvíli, kdy nás učitelé obeznámí, že podle škol šamaje a Hillela je možné a vlastně stejně validní obojí postup, přestáváme řešit  původní „problém“ a začne nám vrtat, kdo z učenců má tedy „větší“ pravdu? Kdo je ten „vyvolený“? Šamaj nebo Hillel? A hlavně – kde je ta tolik proklamovaná jednota vesmírů, kterou vyslovujeme při každém Šema ?

Jenomže jednota  Sladkého požehnaného panuje právě v tom (učí tradice), že i zdánlivé protiklady  dokáže sjednotit ta správná pohnutka. A přesně o tom také vyučuje náš verš: Kdo jest ten člověk milující život? Ten, kdo je ochoten respektovat několik užitečných pravidel. Zdržuj svůj jazyk od zlého, a své rty od zákeřných skutečností, odstup od zlého a konej dobro, hledej harmonii jako bys ji pronásledoval … (ps 34:13-15);

Jakoby nám chtěl král David poradit: Než začneš zveřejňovat maličko ritualizovaně existenci svého světýlka na svém zápraží, zamysli se – ne snad v tom smyslu, jakou vlajku vyvěsíš, zda panáčka anebo panenku, své veřejné „pokání“ anebo naopak radostné „halellujah“, ale spíš v tom, co právě ve svém životě pociťuješ ty osobně intenzivněji – zda potřebuješ odstoupit (ubírat) od zlého. Anebo konat to lepší (přidávat). A podle toho také svůj život během svátku Světel ritualizuj způsobem zapalování. Ubírej anebo přidávej plamínky. Vždyť minimálně další půlhodinku (a možná i déle) budeš sedět jen v mihotání chanukového světla a meditovat, čím a proč je život krásný a jakým světlem vlastně svítíš. Teprve potom můžeš rozdat pokerové karty, kterými se dnes  nahrazuje tradiční drejdl.

Jak bych mohl rozhodovat o tom, co cítím ve svém životě právě teď a v tomto okamžiku, kdybych pouze oslavoval prastarý zázrak z druhého století před  zavládnutím současného letopočtu?

S pocitem, že už je jasněji, přinejmenším o neexistujícím rozporu mezi Šamajem a Hillelem, se pomalu chceme rozloučit a studovnu opustit, když v tom nám naši Moudří moudrým pousmáním prozradí: Nimnu we-gomru de-halacha ke-bejst Hillel (Shodli jsme se nakonec na závěru, že halacha se bude řídit názorem školy rabi Hillela…).

„Ale jak to?“ chce se nám zakřičet, „všechno už vypadalo tak přehledně! Všechno to do sebe tak krásně zapadlo!“ —  „A nezapadá snad?“, ozvou se Mistři, „vždyť důležitá je volba, odstoupit od zlého a konat dobré. Vcelku. Protože, pokud by sis to postavil jen jako podmínky bez jednoty, jen v rámci dialektiky, tak než se ti podaří odstoupit od zlého, nikdy nezačneš konat to dobré. Proto je lepší začít tím dobrým a každou noc maličko přidat.“

A přesně v tomto smyslu se rozhodla i halacha. Kdo je ten, kdo miluje život? Ten kdo se ho nebojí. Ani s jeho ne-dobrými stránkami, s jeho Makabejci a nedůvěrou v zázraky, kdo rozhodně chce odstoupit od zlého, ale hlavně noc co noc přidává dobrého. Ne ústy, ne pod nátlakem a už vůbec ne „na oko“, ale svým svitem. A pochopitelně nejen během osmi dní Chanuka. Ale od chanuky k chanuka a také během ní. A právě proto, je Svátek světel „svícením života“ nikoli připomínkou bitev.

A jedna hříčka pro svatoušky: Posvítit, neznamená nasvítit. Ale při dobrém posvícení se dotýkáme i posvěcení ….

Autor: Jaroslav Achab Haidler