Není sporu o tom, že spisovatelka Lenka Procházková, dcera Jana Procházky, má pravdu, a cirkev katolická nemá  být dnes, po josefinských reformách, vedena k tomu, aby jako “stav” spoluvládla, jak tomu bylo ve středověku, nýbrž aby sloužila věřícím a těm nejpotřebnějším.

V tom je její úloha. Na druhé straně zvláště ŘK církev byla vždy velmi mocná, což prokázaly zejména její řády. Tovaryšstvem Ježíšovým  Ignáce z Loyoly (Soc. Jesu) začínaje, ale ovšem nekonče. Mít tedy za bernou minci názor, že se církev všech mocenských ambicí vzdá, považuji za neschůdný, a v zemích, kde tradičně prosperuje, například v katolickém Irsku, k tomu nevedou ani četné hříchy duchovních a jejich, eufemisticky řečeno, úletů.

To je zkratka, kterou je třeba asi znát, pokud se tím zvláště v Čechách nechceme zaobírat hlouběji: zde. V současné době je velmi medializována skutečnost, že církev má dostat značný majetek, respektive, že se moc výkonná a moc zákonodárná možná zaváží k tomu, darovat cirkvi i to, co jí ve skutečnosti nepatří, a o co již v josefinském období let 1781-90 přišla.

Absolutně mi není znám důvod této štědrosti, snad jen tušený (dar vynucuje dar), avšak mám za to, že jak autorka Růžové dámy, tak i ostatní- jsme v tísni. Prostě a jednoduše: s názorem vlády, kterou jmenoval prezident republiky, nelze nic dělat, zvláště, vládne-li tato vláda s důvěrou parlamentu, který bude jistě hlasovat o tom, jak má dar církvi vypadat, jak se má nazývat a podobně. Jsou-li u nás zatajené peníze penězi “odkloněnými”, pak je  možné, že dar je restitucí, ovšem tak k roku 1680, tedy k vrcholu protireformace v českých zemích.

Stát bude nějakých šedesát let ručit za výplatu částky 2,2 miliard Kč ročně vč. takové indexace, aby nedošlo k výraznému inflačnímu znehodnocení částky, a nadto vydá (daruje) majetek, aby se církve zbavil, neboli civilizovaně, aby došlo k odluce státu a církve. Otázkou je, zda stát (to jsme my) na to má právo. My, jako zletilí jednotlivci, jsme v systému zastupitelské demokracie vydáni na milost a nemilost zastupitelům, neboť pouze a jedině jejich prostřednictvím se, podle ústavy, podílíme na správě věcí veřejných, tedy správě věcí vlastních.

Volební hlas pro toho nebo onoho zastupitele a jeho politickou stranu je tedy naší biancosměnkou, kterou posíláme prostřednictvím zvláštního mailboxu, volební urny, do Prahy. Zároveň je nevyřčenou generální, všeobecnou plnou mocí, kterou dáváme neohraničený mandát té které politické straně a jejímu zástupci ve volebním kraji k tomu, aby za nás třeba “zastavil rodinný krov”, uvázal nás do dluhů a všeliké psí kusy s námi samými (třeba nás nechal  bez obživy) i našimi majetky prováděl. Poslanci jsou dnes neodvolatelní, zastupují nás, a zákonně mohou jednat i proti našemu momentálnímu zájmu, pokud se z dlouhodobého hlediska ukáže (byť na moment) že to může být výhodné.

V horizontu  století, dvou, tří… Cožpak není výhodnější platit po tři generace, misto po třicet generací, bude znít hlas  sněmovně rétorův? Asi je, i když spekulujme, že pokud jakákoli církev dostane zákonem podloženou jistotu x-násobku v horizontu několika desetiletí, druhý den poté, co zákon vstoupí v život, získá třeba úvěrem hotové peníze ve výši zhruba sedmdesáti procent hodnoty budoucích výplat, protože zákonný závazek státu může investora  připravit o peníze opravdu jen v případě  násilné revoluce. A tu nečekejme. Právní možnosti těch, kteří dnes útočí na dar církvi  jsou malé, šance mizivé. Cožpak nemohu dát svůj majetek k dispozici sousedovi, místo nehodných dětí? Mohu. Je snad Svatý stolec (řídící církev) Vatikánem? Není. Městský stát Vatikán je navíc přidruženým členem EU (tedy součástí našeho eurotěla), a o žádný “vývod majetku” nejde. Vrcholem pyramidy církve je právě ona Svatá stolice, Sancta sede.

Něco stejně virtuálního, jako magazíny a blogy, které čteme. A to je oním úhelným kamenem tohoto rozhodování. Příště, bude-li bývalý bratr ministr K. chtít prodat výnosy z našich daní za budoucích padesát let- může. Bude-li jeho rozhodnutí zákonné. Ne nadarmo koluje tento vtip: ministr financí svolá tiskovou konferenci, a říká: mám pro občany dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá je, že nemáme dluhy. Ta špatná- do 24 hodin musíme opustit území státu. A v tom je esence váhy volebního hlasu každého občana, který zapomíná, že  svým hlasem dává plnou moc ve věci svého osudu cizímu člověku. Volič sleduje jen potutelný úsměv kapitána s dýmkou u kormidla. A  přitom netuší, že pluje na Costě Concordii svého života, zvané : Česká republika.

Autor: Herbert Stavinoha