Dnes ráno jsem zase po delší době nakoukl do Zjevení Jana, což je poslední kniha Bible. Lidé se ji snaží vykládat už od jejího vzniku. Snaží se vyložit symboly, kterých je plná. Slyšel jsem už desítky různých výkladů. Některé vypadaly zajímavě, jiné byly hned na první pohled scestné.

První křesťané nečetli Janovo svědectví z ostrova Patmos jako něco, co se týká daleké budoucnosti. Pronásledování byla jejich každodenní realita. Římané i Židé se je snažili vyhubit. Proto tito křesťané četli Zjevení jako Boží ujištění, že se jich jejich Pán brzy zastane. Věřili, že pokud pro svou víru zemřou, nebudou dlouho čekat ve svém hrobě, protože je Bůh vzkřísí při svém návratu na naši zem.

Dnes mne zaujal následující text: A viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce ostrý srp.
Vtom další anděl vyšel z chrámu a mocným hlasem zavolal na toho, který seděl na oblaku: “Pošli svůj srp a začni žeň, protože nastala hodina žně a úroda země dozrála.” A ten, který seděl na oblaku, hodil svůj srp na zem, a země byla požata.
A další anděl vyšel z nebeského chrámu a také on měl ostrý srp. A jiný anděl vyšel od oltáře a ten měl moc nad ohněm. Zavolal mocným hlasem na toho, který měl ostrý srp: “Pošli svůj ostrý srp a skliď hrozny na vinicích země, neboť víno dozrálo.” Tu hodil ten anděl svůj srp na zem a sklidil víno země a uvrhl je do velikého lisu Božího hněvu. A v lisu za městem byly hrozny stlačeny a vytékající krev dosahovala až po uzdy koní na vzdálenost sto šedesát mil. (Zjevení 14,14-20)

Přemýšlel jsem o tom, jak asi tato slova zněla lidem, kterým byla upírána základní lidská práva. Představil jsem si mučedníka, který stojí v aréně, do které právě pro potěšení opilého davu vpouští hladové lvy. Zdá se, že právo je na straně těch, kteří se už nemohou dočkat, až lvi rozsápou další křesťany…

I dnes je to s právem všelijaké. Bohatý může vše a chudákovi často zbudou jen oči pro pláč. Mocní si myslí, že jsou nepostižitelní, protože ruka zákona raději sáhne po těch, co se nemohou ohánět svým postavením a konexemi.

Možná se zase vrací doba, kdy se pro lidi kniha Zjevení Jana stane podobným evangeliem, jako byla prvním křesťanům, kteří i díky ní dokázali obstát i v době persekuce a pogromů. Věřili, že jednou přijde Boží soud, který se nebude bát bohatých a mocných. Rozdělí nás spravedlivě na ty, kteří sloužili zlu a ty, kteří raději konali dobro.

Podle Jana přijde chvíle, kdy bude i na naší zemi sklizeň. Obilí bude požato a uloženo do skladu. To, co je asi pro nás překvapivé, je Janův obraz sklizně vína, ze kterého při lisování poteče krev. Jak tomuto obrazu rozumět?

Obilí i víno představuje nás, lidi. Jedna část lidstva přinese úrodu, která zůstane součástí Božího království, druhá část bude vynesena za hradby království. Při pročítání tohoto obrazu, který Bůh ukázal Janovi, se mi vybavil známý Ježíšův příběh: “S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel.
Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: `Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?´
On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.´
Sluhové mu řeknou: `Máme jít a plevel vytrhat?´
On však odpoví: `Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.´” (Matouš 13,24-30)

Dnes se mohu tvářit jako pšenice. Možná ještě není poznat, jaký jsem ve skutečnosti. Možná se mi daří hrát roli dobráka a lidumila. Možná oklamu lidi, ale Boha ne. Přijde den nebeské sklizně a pak spolu se všemi “herci”, kteří svou dobrotu jen hráli, skončím jako ten plevel z Ježíšova příběhu nebo to víno z obrazu, který Jan namaloval v knize Zjevení.

Bůh mne varuje. Dává mi možnost si vybrat, čím chci být. Pšenicí nebo plevelem? Obilím nebo vínem, které rodí krev? Rozhodnutí je jen na mně.

Autor: Vlastík Fürst