Zdroj: Archiv

Otázku co na sebe řeší každá bytost dnes a denně. Řešila to dokonce i královna Vašti, ačkoli podle tradice midrašů po ní chtěl Achašveroš, aby se panstvu v hodovně  údajně vystavila takříkajíc jako v Hustleru.  Co na sebe řešila také královna Ester. Co na sebe řeší i lid Jisroele kdykoli se chystá na ten židovský masopust – tedy na maškarní purimový večírek v rámci tzv. „purimšpílu“, stejně jako to řeší i nežid, jde-li na candrbál v maskách. Pouze masopustní kostýmy chráněné UNESCO mají svůj předepsaný pořádek.

Víme také, že na každém „maškarním“ se průměrný psycholog s chutí vyřádí. „Výběr kostýmů“  je dokonce i jednou z praktik jak poodhalit suknice lidské duše. Po čem takříkajíc nitro toho či ono hladoví ? Dejme mu vybrat „roli“.  Nejsem žádný „mačo“, ale na maškarní půjdu za rytíře, piráta anebo motorkáře. A já „neprincezna“ za princeznu, naivku, diblíka anebo šlapku.  Jistě neplatí to obecně, ale je to zajímavé sledovat…

O tom, zda Ester  podobně jako ostatní panenky v harému také řešila , čím je, a kalkulovala, jak zapůsobit na krále, už ve chvíli, kdy ji k němu přivádějí takříkajíc na „bekuk“, nás bible neinformuje dostatečně zřetelně.  Nicméně pokud byla jen trochu „normální“, tak asi ano, protože je stokrát lepší být královnou, než být odvedena do „domu ženin“ jakožto manželka postranní… O to podrobnější je  ale biblické líčení v páté kapitole svitku, kdy královna přichází k trůnu, aby se pokusila ovlivnit výsledek připravované pohromy. Vy, kdo se rádi očima dotýkáte při četbě biblické zvěsti hranatých znaků, jste si určitě všimli, že Ester tam přichází oblečena do malchut. Pravda, v prvním plánu to může znamenat skutečně královské roucho, jak nám to tlumočí překladatelé, ale co když se skutečně oděla do malchut ? Tedy do určité duchovní aristokracie? Vždyť pro „královské roucho“ má hebrejština svůj vlastní obrat levuš malchut (est 8:15); Jestli ona tedy vedle holywoodského kostýmu nebyla oděna ještě čímsi jiným. Světlem malchut

Zohar v parašat Šlach 169b na to celkem sází. Klidně si k tomuto zvláštnímu textu  zachovejme nedůvěru skeptiků moderny, ale vydejme se společně alespoň na chvíli po jeho řádcích. Zohar si nevymýšlí, jen si klade otázku: Proč na nepřátele židů po vší zemi, ve všech městech a krajinách, na všechny, kdož hledali nepřátelství připadl strach Mardocheův  (est 9:2-3)? Proč „strach Mardocheův“ a  nikoli „strach Achašverošův“? Jenom proto, že se Mordechaj stal  u viklavého krále ze dne na den nejoblíbenějším velmožem, a lid po zkušenostech s Hamanem a dalšími tehdejšími politiky, kmotry a lobbisty jenom očekával, že se nic nezmění?

Anebo to bylo právě tím, že zatímco ostatní velmožové odcházeli od krále obdarování zlatem, listinami povolujícími manipulovat s poddanstvem a dalšími projevy přízně, Mardocheus odcházel od tváři královy v rouše královské důstojnosti (levuš machut)?  Zde už bible používá skutečně obrat pro roucho. Jenomže i kdyby to v té osmé kapitole opravdu mělo znamenat jen hermelín, Mordechaj byl do malchut – lidské důstojnosti oblečen jaksi trvale. Ať už v civilu, nebo v žíněné pytlovině jako kajícník anebo posléze v hermelínu. Protože vždy jedná jako člověk pamatující na druhé. V civilu o něm čteme: Ale Mardocheus každého dne chodíval před síně domu královského, aby zvěděl, jak se Ester daří… (est 2:11). Když už vysedával v žíních a popeli, učí Ester/ Hadasu: Nekalkuluj s funkcemi, nemysli jen na sebe, vždyť kdoví, proč jsi si „oblékla“ úřad královny. A v hermelínovém období se o něm dočítáme:  Nebo Mardocheus žid byl druhý po králi, pečovav o dobro lidu svého a pusobíc pokoj všemu semeni svému (est 10:3)

Motiv „roucha a oblékání“ se táhne poměrně silně i nemystickou jidiškajt a zkušení talmudští židé ho propašovali i do tzv. Nového zákona, kde apoštol slibuje vítězům víry „nové šatečky“ na mnoha místech. Dokonce i Sladký požehnaný odívá veškeré vesmíry! Světlem. A toto světlo pak opět krapet „ředí“, „odívá“ do určitých úrovní intenzity, abychom to tu vůbec přežili (ps 104:2). Jednou ze symbolických deseti úrovní těchto oděvů světla je právě malchut.  Zajímavý obrat čteme také na náhrobcích lidu Jisroele na krásně tesaných korunách spravedlnosti velkých učenců, že totiž „oblékli úřad učitele a předsedy spolku milosrdenství“ a podle veškeré tradice (dokonce i podle těch největších plničů a praktikantů – tj. uctívačů „praktikování“ judaismu)  je celé naše tělo pouze oděvem duše. Je-li tomu ale tak, pak je otázka (kterou Zohar svým příměrem řeší), totiž zda v budoucím světě bude duše nahatá a které že obleky i skvostná roucha necháme na kraji hrobu, vlastně docela legitimní. Odpověď je celkem nasnadě. Duše si oblékne Korunu tóry, Moudrost, Vhled, Milosrdenství, Odvahu k pravdě, Harmonii, Trpělivost, Vděčnost, touhu po Jednotě a nakonec i duchovní Aristokracii (malchut). Tedy ovoce svých společně s „dolním tělem“ napáchaných anebo vykonaných skutků. (Protože i dobro se dá, žel, také „pouze“ páchat a zdánlivé zlo naopak vykonat.) Jiné hadříky v budoucím světě nevedou.

A tak budeme-li teď v období svátků Purim a také kdykoli potom řešit, co na sebe, zkusme ještě předtím, úplně nahatí promyslet, co si to vlastně den co den oblékáme? Jakou společenskou roli? A do jaké míry tu roli dýcháme, do jaké po ní žízníme a co je jen prachsprostý kostým. Nakrásně posetý perlami a lemovaný šarlatem. Probrat „nebeský šatník“ s patřičným vědomím, že všechny modely – jak oněch deset sefirot, tak i zmazané hadry našich skutků – na nás resp. na naší životní jiskře a pověsti (= duši) ulpívají taky. A protože se každé ráno znovu ubezpečujeme, Pane světů, duše (pověst a životní jiskra), kterou jsi mi dal, je čistá, v budoucím světě si duše tyhle zpuchřelé a zamaštěné kaftany obléci odmítne. Na ně existuje spalovna nazývaná Gej hinnom. Co jeden nevyčistí tady „dole“ mýdlem tešuvy, tj. vědomím, že se vážně dopustil chyby a aktivní touhou to spravit, to si ani neodmodlí, ani neodkinklá, dokonce ani neodučí a neodpraktikuje.  Nebudeme-li si už tady „dole“ chystat oněch deset vesmíru panujích outfitů (modelů) – oněch desatero levušim pro budoucí svět, nechlístejme alespoň na vlastní župan další a další lógr poukazování, jak málo je ten druhý naplněný zásluhami. Vždyť co o jeho zásluhách vlastně víme? Nic než to, jaké ovoce skutků na svém stole mají. A dokonce i tehdy, kdy je skutek nedobrý, nutno ještě pilně se vyptávat a šetřit, zda byly také pohnutky k němu vedoucí neřádné. Nechci tady středověce strašit peklem a tradice ostatně také ne! Ono je totiž poměrně dostatečným peklem, ví-li tvoje okolí, že si židovství, člověčinu, funkce v obecní hierarchii anebo ve společnosti „oblékáš“ jenom jako kostým, a maje své vlastní roucho ne úplně glatt-košer ukazuješ na procenta fleků na rouchu druhých. Obléci si malchut je asi mnohem lepší. Z pohádek sice víme, že kdejaký kralevic chvíli praktikoval například jako pasáček veršů, než se ukázalo, čí je to synátor, ale obecně platí, že žádný „praktikant“ se panovníkem nestane.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Pojišťovny – veřejný nepřítel číslo jedna

Další článek

Pro Židy dnes začne nejveselejší svátek v roce Purim