Láska není líná a tradice je pouze zdroj. Nikoli kánon.

Opět (pokolikáté asi od vzniku „státního křesťanství“  někdy za Heleny a Konstantina?) proběhla diskuze na téma  roztržené opony chrámové, tedy diskuze o tom, jak a co Ježíš naplnil tím, že všecko zrušil. (Anebo nezrušil?)

Diskuze bouřlivá, časem i plamenná a pochopitelně téměř nikam neústící. Ale budeme-li si stejným způsobem, jako se vyplatí číst nejen celky ale i detaily v kanonickém textu bible, všímat si i v diskuzích neafektovaných, o to ale příznačnějších a tím vlastně katarzních detailů také, přeci jenom kamsi vyústila…

Ke svědectví, že je to právě křesťan (tedy přinejmenším přispěvatel, který se za křesťana označuje), kdo v dobré víře a vlastně téměř dětsky naivně kus křesťanství popírá. Nejsou to  nepřátelští a zaslepení židé! Ale sám poměrně kultivovaný poutník na cestě křesťanství!!!

Ve výše uvedeném článku, v komentáři (63) píše nick Tara.cz doslova: Zdá se mi unfair, že nekřesťani si nárokují „Starý zákon“ a jeho výklad pro sebe, a (tím) útočí na samou podstatu mé víry – Ježíše.

(V rámci objektivity podotýkám, že Tara to ozávorkované „tím“ nenapsal, a možná dokonce i svá slova o „útoku“ na Ježíše psal jako výčet  všech skutečností, které ho  v diskuzi zraňují, nikoli tak, jak jsem mu tu jeho větu přeformuloval.) Nicméně ne-li Tara, pak rozhodně celá řada dalších rádoby křesťanů a  především celé to „státní (říšské) křesťanství“ cítí v dialogu s hebrejskou biblí (dále jen Starý zákon) útok na podstatu jejich „víry“.

Čímž ovšem mezi řádky přiznávají, že skutečně stavějí na písku  – podle podobenství, které cituje Vlastík Fürst v samotném článku, který k prozrazení tohoto detailu přispěl.

Nechci vleklým úvodem zdržovat, spíš navnadit naši společnou zvědavost. Co je oním útokem na „jejich podstatu“ ? — Nejistota!! Dokonce si dovolím říci „řízená nejistota“.

Zeptejte se křesťana na některý z požadavků starého zákona. Anebo obecně na platnost starého zákona i dále v aplikovaném křesťanství. Odpověď:  Bylo zrušeno obětí Ježíše! Ptejte se tedy dál, ptejte se, co konkrétně bylo zrušeno, jestliže Ježíš učí a tvrdí, že nepřišel rušit ale naplnit?  Křesťan už neví, není schopen stanovit, co platí a co nikoli, protože starý zákon nestuduje a pouze „věří“, že to bylo zrušeno. Čestnou výjimku tvoří ti políbenější z nich, kteří se starozákonním textům přeci jen věnují více, a jsou schopni vytvořit přinejmenším teorii, že morální zákon platí, a pouze tzv. ceremoniální zákon byl zrušen.

Ale i oni se mezi řádky přiznávají k tomu, že jakoby „potřebují“, aby zrušen byl. Aby to mohlo být jakože Ježíšovo poselství a legitimizace křesťanského výkladu pohledu na Zákon. Vždyť  totiž se zrušením Chrámu (nejpozději Druhého chrámu pár dekád po Ježíšově ukřižování) totiž ruší onu tzv. „ceremonielní“ část Zákona sám Vznešený. Nikoli novozákonní Ježíš. Ani svou smrtí, ani svým učením. A chceme-li jeho slzy na chrámem a povzdech o jeho vzdělání a znovuzbudování (jn 2:19) vnímat jako narážku na to, že je on sám nejen skopcem a současně veleknězem ale také navíc chrámem, pak zase ztrácí naději na to, být „bohem v těle“. Vznešenému se nemůže zalíbit samotnému v sobě, zatímco právě stánek i posléze chrám jsou ta místa, kde se mu „zalíbilo“. (Ačkoli, když už toho na sebe bere tolik, proč ne i tenhle obraz…)

Zeptejte se křesťana z jakého důvodu vyžaduje po těch, co chtějí nastoupit anebo již nastoupili do „jejich autokaru“, proč musí dodržovat tzv. Desatero? Křesťan neví. Možná z  křesťanské lásky – bez úsměšku, prostě v rámci Ježíšova přikázání lásky, ve kterém se naplňují či uzavírají jak Zákon tak i Proroci!! Anebo protože ho to naučili v katechismu? Novozákonní texty jinak respekt k desateru (ausgerechnet desateru!!)  neučí. Tudíž pouze jakási vnitro-náboženská tradice. Pak ale křesťanství rozhodně není legitimním pokračovatelem judaismu!!  Narodilo se pod vlivem židovského Ježíše jako nový směr (sekta), jako řešení a šance pro nežidy a tzv pohany (novozákonním jazykem řečeno), ale nikoli jako pokračování toho, co přišel Ježíš naplnit. Je to úplně nové náboženství – nakrásně monoteistické, stejně jako islám a všechna, která se ještě narodí, a která se nechávají starým zákonem inspirovat. Pravda, toto společenství „žije“ již pár tisíc let, takže do sebe určitě něco má… Kde ale bere tu nebiblickou troufalost tvrdit o sobě, že je jediné, katholické a že bez jejich obrazu Ježíše se ostatní neobejdou?

Protože, je-li starý zákon zrušen roztržením opony, neplatí  logicky ani desatero. Platí-li jenom proto, že je jaksi implicitně obsaženo v Ježíšově přikázání lásky, jak potom křesťan nepoučený a nestudující Ježísovy kořeny, posoudí, co tam (ze starého zákona) ještě patří také? Ergo platí-li, platí určitě i řada dalších Pokynů, které jsou rovněž implicitně zahrnuty do Ježíšova „přikázání lásky“. Jenomže které, křesťane, když neznáš jejich „seznam“?

Zeptejte se křesťana na mesiáše. Odpoví vám několika důležitými verši z Izaiáše. Ty se mesiáše skutečně týkají. Ale nejsou v bibli (starém zákoně zdaleka jediné!!)  Možná vám je začne vykládat maličko po křesťansku, ale na to má zcela legitimní nárok, protože tak učí jeho tradice.

Ptejte se ale dál, jaké jsou vlastně znaky (poznávací znaky) a jaké je poslání mesiáše. Protože je-li mesiášem Ježíš, měl by je splňovat (naplnit). Všechny, nejen jízdu na oslátku (to je prosím nadsázka), ale také třeba vítězství nad nemocí, smrtí a válkou (potažmo nad disharmonií a dualitou) – a to nejen v symbolické rovině, což křesťanskému výkladu přiznat lze, ale zejména ve skutečné fyzické rovině. Ostatně učení o druhém příchodu ve slávě společně s citací o tom, jak beránek žere společně se lvem seno nad baziliščí norou, jak o tom referuje Izaiáš, vyučuje i křesťanství jako svůj pohled na poslední dny. (Což je –  tedy ta pastva lvů – z logického pohledu na věc naopak pro židy zcela jasný symbol. …).  Ergo „chytrá Horákyně“. Přišel a přijde, nečekáme a přeci čekáme. Tak jako židé.

A jakmile přijde, potáhne všecken svět, i všechny vzbouřivší se a rebelující národy. Kam? Na Sijon. Ke Slovu Vznešeného? K jeho Zákonu. Je Logos a beránek také Sijonem a Novým Jerušalajmem?

A hlavně zeptejte se křesťana na to, co žádný žid nepochopí, a totiž na skutečnost, proč by pámbu umíral? Doslechnete se cosi o spasení. A o potřebě spasení. O spasení světa  starý zákon skutečně mluví. Jasně také označuje spasitele, jím je B*h. Ovšem netělesný, neinkarnovatelný, jedinečný, živý, Život vesmírů a nesmrtelný. Zatímco o potřebě být spasen mlčí jako hlubiny Tehomu. Nic takového se tam nedočtete. Krev křesťanského Beránka je pak ráda (díky epištolám Šaule Tarsenského) na základě jom-kippurové liturgie vydávána za to, co očišťuje lid a údajně „smývá hříchy“.  Zeptejte se ale křesťana, co ve skutečnosti očišťuje a smiřuje? Málokterý vám to bude schopen zodpovědět. A pokud si spolu s ním sednete a prostudujete si jom-kippuroou liturgii, dokážete mu z bible tj. starého zákona, že bez tešuvy to nejde, že žádný „hřích“ ve vztahu mezi člověkem a člověkem ani  Jom kippurim nesmíří, a že krev rozhodně nijak neočišťuje, protože jednak se prolévá i  z profánních důvodů kvůli jídlu, a jednak se prolévá i dvakrát denně jako tzv. korban tamid (trvalé a ustavičné přiblížení se k Trůnu – žádná oběť prosím!!!). Přičemž hlavním účelem  tamid není kropení a smývání vin světa,  ale jen sloup příjemné vůně. Maličko znejistí, křesťan…

A opět : Ten zkušenější konečně otevře novozákonní epištoly, začne se dovolávat některých aluzí (citací a narážek) na starý zákon tak, jak je uvádí moudrý  a zkušený rabín Šaul, zejména v Galatských anebo v epištole Židům. Otevře a neuvědomí si další podstatnou věc. Že Šaul slovo „víra“ v tom smyslu, jak ho prožívá, definuje, vyžaduje a také kanonizuje křesťanství, vůbec neznal. Zkuste si všechny ty epištolní sloupy křesťanské ideologie (protože teologie je židovská a ze židů) přečíst v maličké úpravě. Nahraďte slovo „víra“ skutečným a správným ekvivalentem,  jímž je „věrnost“. Oč jiný význam má náhle Pavlovo tvrzení, „zákon tě vždycky uvádí do viny (prokletí skrze zákon), ale spravedlivý věrností (zákonu) bude živ.“ (Gal 3:11) ??

To se dá podepsat okamžitě. Tak to totiž skutečně je.

Tyto otázky a témata mohou v křesťanské duši skutečně vyvolat nejistotu. A proto je před nimi už celá léta chráněn strážci ideologie. Chráněn vějičkou učení o roztržení chrámové opony. Také učením o kněžství podle Melchisedecha, s tichým vypuštěním Aharona (Žid 7.kpt)… A podobně.

A hlavně mohou vyvolat  nebezpečené staré heretické otázky po „potřebě spasení“. Otázky po tom, kdo má na „spasení“ recept a trafiku.

Tady nejde o boj mezi starým a novým zákonem, ale o  boj o potřebu „spasení“, které poskytuje instituce církve. Církev nabízí, poskytuje a rozhoduje o spasení. Ale spasení je od Hospodina, a člověka zachrání nikoli víra v Ježíše, ale věrnost Ježíši … (rozuměj tomu, co skutečně vyučoval, protože kdyby snad, nešťastníček učil, že lidé mají být věrní člověku, pak je vážně kacíř jak poleno!)  Nikoli víra ale věrnost je to, o co by měl ježíšovec usilovat. Navíc s tím, že si udělá pořádek v tom, jestli Galilejskému skutečně náleží i přídomek christos – pomazaný.

Křesťanství je tudíž  pouze jedna z mnoha cest. Podíváme-li se konec konců na to, jak vnímají starý zákon židé zhruba od 10. kapitoly v Exodu  – totiž jako zcela výjimečný, specifický a „soukromý“ dopis Panovníka adresovaný výlučně a exkluzivně jen lidu Jisroele – není ani divu, že Ježíš zuřil, a toužil otevřít ovoce tohoto dopisu i „pohanům“. Přesvědčit židy, že k takovému zřídlu, jakým je tóra a její myšlenky, nelze nikomu bránit přicházet. Že starší brácha samozřejmě dělá v hospodářství více a těžší práce než ostatní sourozenci, ale že to dělá a má dělat i pro ně a za ně, jak jest (možná) psáno v zaslíbení Abrahamovi (a požehnány budou v tobě všecky čeledi země – gn 12:3). Protože to dělá ne pro sebe a svoje „spasení“, ale  pro radost a z úcty k Otci. Že to naučí svým příkladem i ostatní brášky a nebude jim bránit, aby se taky chopili pluhu, až náležitě dorostou. Židé se ale příliš přesvědčit nedali. Možná byly argumenty Galilejského slabé, anebo příliš novátorské. Možná nebyl jediný charismatik té doby a všeobecná ztráta pietismu i naděje taky sehrála své. Možná si dokonce, chudáci židé, mysleli, že to pořád plní, ačkoli vše bylo již zaběhlé, zautomatizované a maličko  šovinistické, to jejich pracování pro Tátu a pro brášky. Nedali se. Alespoň ne všichni, ale zákon platit nepřestal.

Každý pohan (tedy i křesťané) má ovšem stejně jako lid Jisroele  nejen povinnost ale i právo volby. Volit mezi životem a smrtí. (To je psáno ještě v té veřejné „noachidské“ části dopisu „pro židy“.) Nikoli mezi spasením a zatracením. Volit mezi tím, bude-li cadik (spravedlivý, živ ze své věrnosti Zákonu), anebo raša (svévolník, který zákon porušuje svévolně). Může si tedy  pochopitelně svobodně zvolit i cestu nabídnutou některými židy z Ježíšova okolí a jeho školy. Tedy křesťanství. Za předpokladu, že zůstane i se všemi doplňky a dodatky, se vším novým (nakrásně třeba nesprávným) výkladem symbolů věrný Zákonu.  A také s plným vědomím toho, že si dobrovolně volí cosi, co je z pohledu zákona nadstandardní. Že stačilo buď nechat prvorozeného, ať pracuje i za nás (= tj. respektovat přinejmenším Noachidský způsob cesty životem), anebo se ujmout i jeho povinností. (= tj. plně konvertovat). Může to svobodně udělat. Ostatně i jidiškajt zná pohnutku „ozdobit“ micvot dobrovolnou ze srdce dávanou okrasou. Křesťanství jako „ozdobená jidiškajt“ – no dejme tomu.

Jidiškajt zná i snahu jít až ke kořenům. Tak ostatně učí Ježíš žid. Jak ve svém horském kázání (Mt 5-7.kpt) tak také svou promluvou k židům (Mt  23.kpt). Jít až ke kořenům totiž neznamená nic jiného než  poznat a začít žít Zákon. Životem víry coby životem věrnosti.

Nemám nejmenší potíže se samotným křesťanstvím, vadí mi ovšem křesťan, který čte ve starém zákoně to, co tam není, a ve chvíli, kdy je tázán, kde to tam vlastně našel, okamžitě se domnívá, že je to útok na jeho „víru“. A nevadí mi vlastně dokonce ani to. Protože to je křesťanův problém. Nikoli problém Zákona. Nevadí mi to do chvíle, dokud se  brácha nezasekne a nezatvrdí jako farao.

Neznalost Zákona omlouvá, ale lenost ho poznat nikoli! V žádném případě. Rozpaky v zákoně jsou přirozené. Ne každý z nás je právník anebo zákoník. Ale vysvětlovat je aplikováním nové tradice bez  důkladného poznání té původní, ba dokonce jejím odmítáním jen proto, že nechci (anebo můj pastýř nechce), abych upadl do nejistoty „víry“ – je zločin.  Láska by neměla být líná. Láska má toužit poznat.  Ani tradice není špatná, je jak židům tak i křesťanům učitelkou ve chvílích, kdy se rodí otázky. Není ale kánonem ani zákonem.  A nesmí být nikdy nad kánonem nota bene nad zákonem. Tím jsou ale všechny pokusy dokázat pouze z tradice, že byl zákon zrušen,  scestné. Anebo (ale to by bylo ještě daleko zrůdnější)  prostě jen pohodlné, protože nás chrání před nepříjemnými nejistotami.

Zvolím-li tuto ochrannou pláštěnku, pak ale je záhodno mlčet směrem v posuzování zákona a naopak přiznat si: „Ano, tady sahám po tradici, protože nemám jistotu a ani argumenty (patřičné paragrafy zákona), které by mi dávaly důkaz, že zákon byl zrušen anebo novelizován a jeho „novelizace“ je přítomna v samotném zrušeném zákoně.“

Pojďme, prosím, vedle sebe a ne proti sobě. Protože nám beztak nic jiného nezbývá. Jelikož v onen den, až přijde mesiáš, bude to (možná) společný mesiáš, a rozhodně nás přivede k Zákonu. (Zach 12:1 – 13:9) … Amen. Jehi chen.

==============oo

Autor: Jaroslav Achab Haidler