Není to dlouho, kdy jsem vzpomenul maliskou politickou scénu a jejího současného představitele. A. Sanoga. Tento týden bylo několika cestami oznámeno, že maliské vládní vojsko bylo úspěšně vytlačeno po Kidalu, Gau i z Timbuktu, města, které je zaneseno jako památka UNESCO, a do čtvrtka 5. dubna 2012 vojska Tuaregů efektivně obsadila území 800.000 km2, klenoucí se nad vodním tokem Niger. Řeka Niger je také kmenovou hranicí, dělící 29 černých kmenů země Mali od berberských Tuaregů. Po staletí se od Tetuánu a Tangeru v Maroku až po dnešní azewedské Timbuktu rozkládaly říše, které žily z karavanního, transsaharského obchodu.

Žili v nich všichni ti, jejichž víra v proroka Muhammada nebyla pevná, a Židé, které pronásledování donutilo opustit přímořská města už i na severu Afriky. Jména jako je al-Kahúní, Cohen, bychom nalézali nejen v okolí Timbuktu. Zhruba před 150 lety, po cestách  objevitele ,Skota Mungo Parka, se v oblasti jižně pod řekou Niger uchytili Francouzi, kteří obsadili bilád al-súdán, zemi černých, a dali vznik Francouzskému Súdánu (nezaměňovat s Anglo-egyptským Súdánem na východě kontinentu). Ten nejprve kooperoval se Senegalem (po roce 1958), aby se dvojstátí o rok později rozpadalo, a z předsedy vlády Francouzského Súdánu se stal první maliský prezident, Modibo Keita.

Vláda v Bamaku nikdy nepřistoupila na jakékoli federalizační pokusy Tuaregů, naopak, snažila se je “pacifikovat”  brutálním násilím. Ostřelování táborů a karavanních cest z vládních vrtulníků bylo po dlouhá období normou, aniž by Francie, a její spojenci v zemích ECOWAC cokoli namítali. Dnes  titíž lidé dávají Mali i Tuaregům lekce “slušného státnického vychování”. Mali je fakticky rozdělena. Může za to nerespektování práv Tuaregů, s ohledem na jejich tisícileté tradice života v oblasti severně od  řeky Niger.

Země francouzského společenství v Africe možná, se svými 3.000 vojáky, na Mali zaútočí. Respektive zaútočí severně od řeky Niger. Kdo budou i (bílými?) útočníky, můžeme jen odhadovat. Afričanům, kterým vede (třeba v Nigeru) přes řeku jen jeden pevný most, – a v Mali mosty čtyři,  bude stěží patřit iniciativa. Jako záminky bude použito islámu ve formě, jaký sami Tuaregové,  tradiční odpadlíci od víry, odsuzují. O al-Kajdě Maghrebu se hodně mluví, hodně píše, ale kdo ví, kdo je za ní vlastně maskován? Rozhodně, v azewedské politice  náboženství nerozhoduje. Jde o  Tuaregům nepřátelský jev, infekcí vnesený jako říční parazit, do “tělního” oběhu Azewedu. Azeweďané přesto mají  jen teoretickou možnost uchránit svůj vyhlášený, historicky pouze obnovený stát. Nakolik se jim to prakticky podaří, ukáže čas možná několika  málo dní. Je ale pravděpodobnější, že budou následovat nenaplněný osud Saharské arabské demokratické republiky, která byla po dekolonizaci Španěly rozdělena mezi Mauretánii a Maroko. A v bezstátí se zmítá už čtyři desítky let, ne-li více.

Autor: Herbert Stavinoha