Virtuální realita je skutečně znamením šelmy. Nejen proto, že www (tedy tři wawim) je vlastně po hebrejsku  trojice šestek, numero „666“ tj. skutečné údajné apokalyptické znamení šelmy respektive „počet člověka“ /zj  13:18/; jak jsme o tom psali tuším přede dvěma lety tady na Šekelu. Především ale (a to i ze předpokladu, že máte na „virtu-komunikaci“ pořízenou web-kamerku), chybí ten přímý kontakt, pohled do očí a šance klást otázky ihned.

Takhle bez pohledu oko v oko mi tuhle „znamení šelmy“ přihrálo bůčkový povzdech jedné sestřičky: „Košerovaly jsme s rebecin kuchyni. Jsem úplně down. Ufff“… A jiná rebecin z Haify, která určitě taky a s láskou na svátky  doma košeruje, (nejinak jako běžné uživatelky vesmíru  na zase docela jiné svátky, ale se stejným usilím)  si zase v jakési diskusi o víře a věrnosti zablogovala, že služba Nebesům (avoda) je prý občas „pěkná dřina“.

Ona je ale dřina všecko, co děláme poctivě a s láskou. Ale právě aby byla „pěkná“, musíme to odedřené milovat. Ostatně zaslíbení o „pěkné dřině“ dostává Adam už ve chvíli, kdy opouští Gan Ejden a jde se posadit na horu Moria, aby se pokusil napravit anebo přinejmenším odčinit, že spolu s Chawou přivedli do tohoto „sníženého světa“ smrt. Ne nadarmo mu Sladký požehnaný, když ho od Stromu života posílá „dolů“,  povídá: vteď už jen v  potu tváři své budeš i nadále kreativní (po Mně) …

Pokud to děvčata myslela takto, mají svatou pravdu. Akorát jen dokolečka konstatují to, co konstatovat nemusely. Ale to už je taková dívčenčí  přirozenost. Učí zkušenost (a dokonce i tradice). Hlavně si ale nenechte namluvit, že jsou nějaké zasloužilejší soudružky v rámci „plnění“. Vůbec ne!!! Jednak je to jen a jen jejich rozhodnutí, a navíc kdyby to děvčata  byla bývala psala (nedej Příroda) s touto pohnutkou, nemusela ani povzdechovat, ale dokonce ani košerovat. Micva, beracha a dokonce ani spáchané dobro, bez patřičného prožitku a pohnutky, jsou k ničemu.

Chasidský svět na to má krásný midrášek, když komentuje biblický verš: Nebyli schopni naslouchat pro maloduchost  a těžkou otročinu /ex 6:9/; Uvádí ho spisek  Ha-mevarech jitborach (Kdo žehná, dojde požehnání). Ten výklad totiž učí maličko nové souvislosti a radí: Všimni si, že je to právě teprve maloduchost (kocer ruach), co jakoby vyvolává těžkou dřinu. Teprve když dost důsledně nedůvěřujeme tomu, na čem se dřeme, skutečnost nám ztěžkne a najednou začínáme měřit míru dřiny, podobně jako naši předkové v Micrajim. Protože duch a produchovnění je ve všech kulturách reprezentováno a symbolizováno vzdušnou „lehkostí“, zatímco fyzično a bezduchá realita má tíhu jílu (chomer), se kterým se pak lidská bytost dře jako mezek (chamor).  A když se do jílovitého cíle nedodře včas, dostaví se pocit viny (mindrák, že nestíháme), a abychom stíhali, začneme jen plnit a pěkná dřina  najednou přestává být pěkná.

Je zajímavé (tím, jak je ta jidiškajt jen jeden jednotný trychtýř), že i při vyprávění a studiu pasáží o korbanot (chrámové oběti) – mj. také v souvislosti s křesťanským omylem, že pámbu naznal, že to vyřeší jednou provždy generálním pardonem – se dočítáme u Maimonida v jeho Jad chazaka velice podobného motivu: Při porážce obětiny je vhodné mít stále na mysli šest skutečností. Samotnou podstatu, smysl a účel obětiny, osobnost a smíření obětujícího, skutečnost, že obětina náleží Vznešenému, je určena k pálení jakožto „libá vůně uspokojující Panovníka“, pouze a výhradně k „pálení“ a že toto pálení, je symbolem vůle obětujícího konat podle vůle Nebes. Obětuje-li někdo *ašam (za vinu) anebo *chatat (za selhnání, nedůslednost a přestupek), měl by krom toho mít na mysli také ono konkrétní provinění, jimž se vůči Harmonii provinil. Nicméně i automatické vykonání obětiny  je do jisté míry platné. (Sefer korbanot 4:11)

Zde jakoby si naši Moudří maličko protiřečili. Tak jak vlastně „sloužit“ Nebesům?  Mechanicky a s dřinou (protože i automatické vykonání je do jisté míry platné), anebo jedině s náležitou pohnutkou a vědomím, proč se dřu?

Sami dobře víte, že na zdánlivé kontradikce  v tradiční literatuře je třeba být opatrný. U Rambama je totiž řeč o *šlamim (Dobrovolných, pokojných korbanot). A  to vychází z rozhodnutí obětujícího pokojnou obět vůbec přinést.  Již tam je přítomen onen  základní předpoklad – touha přiblížit se k Panovníkovi. Rambanova poznámka tedy neznamená, že lze obětovat bez pohnutky a zautomatizovaně. Pouze připouští skutečnost, že samotný rituál může obětujícímu přinést takové stavy, že není dost dobře schopen se v té chvíli cele soustředit na vyjmenované šestero.

A tak zatímco něco „strašně dobrého“ je vlastně braní Jména nadarmo, protože  každé slovo je ve své podstatě Jeho Jménem a my najednou nehlídáme břehy svých retů a vyslovujeme opravdu nesmysl, je povzdech „pěkná dřina“ někdy dokonce požehnáním (berachou). Právě tehdy, kdy je to dřina pěkná. V opačném případě, není divu, že je to  zatracená dřina, když jen potřebuji splnit okénko modrých (navíc dokonce povinných) dobrých skutků. A pak se možná autor  komentáře k verši mi-kocer ruach (pro maloduchost) ani tak nemýlí, a celá ta „dřina“ je jen důsledkem malé důvěry.

Takový přistup je pak ale  skutečným znamením šelmy – daleko horším, než virtuální nedorozumění na webu. Protože (a to si zase přiznejme) znamení šelmy je jen „počet člověka“, který má podobně jako tóra přinejmenším sedmdesát tváří, a na všech sedmdesát je náš i celý vesmír žíznivý. Zpestřuje to totiž koktejl kreativního celku.

Jenomže člověk občas  plnívá rád. Aby si něco dokázal, něco v sobě vyrovnal anebo jen proto, aby nevyčníval … Ovšem pohnutky takového plnění se  pak možná maličko podobají pouhé roli. Nikoli ovšem  roli sociální, jedné ze žádoucích sedmdesáti tváří lidskosti,  kterou od nás vesmír i okolí potřebují, ale jen roličce v náboženském nebo i civilním životě. Ale Vznešený přeci  neříká, tady máš scénář, vyber si roli, která by se ti líbila …. On pouze doporučuje: Volte život. Bez dokazovaček,  bez komunitní pseudo-loajality a hlavně bez plnění. Naplňuj a hledej cesty, abys naplňovat toužil. Je to dřina, ale „pěkná“. Tak si ji nekaž maloduchostí, a koukej se dřít. Ale „pěkně“ …

Autor: Jaroslav Achab Haidler