Žádné proroctví není jednoduché. Ezechiel už vůbec ne, ale daleko složitější než všechna biblická proroctví je naše současnost.
Ne nadarmo se Galilejský na novozákonních stránkách odkazuje na povzdech: „Kdo má uši slyš…“ Což, když slyší žid, chápe, že mu tesařík říká: Kdo je schopen porozumět, porozumí, protože i židé v Nazaretu dobře znali a často čítali text naase we-nišma, tedy rozhodnutí lidu „upřímných vůči Panovníkovi“ (jišrej El /Jisrael) ve chvíli, kdy mají převzít Dárek nejcennější – tóru. A že to naase we-nišma, neznamená pouhé budeme do písmenka plnit to, co je tam psáno (což je nemožné, zejména že polovina tam toho vůbec napsána není a zbytek je především mezi řádky), ale především tím chtěli slíbit: Zkusíme to a snad pochopíme, začneme s tím, abychom pochopili i jiná tajemství …
Ale ten Jošuův povzdech: Kdo má uši, slyš … lze využít dokonce i v tom „dolním“ pšatovém čtení a světě. My totiž už „uši“ ztratili. A stará slova nás zraňují. A nejde jen o to tom, že si pod nimi už hůře vybavíme patřičný předmětný obraz, jako například: Zápona zlatá … jest žena pěkná bez rozumu (prv 11:22) anebo Odejme Pán v ten den okrasu nástrah, paučníky a halže … (iz 3:18), ale především, že už jsem se úplně odkrojili od doby, kdy se ta slova rodila.
Co myslím tím odkrojením? Například to, že vyčítat církvi ještě dnes v jedenadvacátém století, že upalovala čarodějnice, je nekošerné. Zejména pokud to vyčítám proto, že nechci přiznat existenci Sladkého požehnaného. Protože kdybychom žili tehdy (tj. neodkrojeni od éry čarodějnic), leckdo z nás, by panáčkovi a inkvizitorům ruku políbil, že nás zbavil sucha a dobytčího moru. Ale rozhodně se jí dá dodnes vyčítat, že si sice půjčuje tesařova slova, která se ještě vyprázdnit nestačila, ale zároveň pragmaticky zametá pokuřování ministrantů a „za boha“ nekápne „božskou“ ohledně toho, co se jí má vracet. Tam už se odkrajuje zase ona. Vždyť kde je potom to učitelovo: Vaše slovo budiž ano, ano – ne, ne.. ? Stejně tak masopustní karnevalová maska (ačkoli se z antisemitských kořenů kdysi narodila) nebyla tak antižidovská, jak by nám molo připadat dneska. Děvka – smilstvo, čert coby antiježíšek, tlusťoch coby poživačný obžera a žid coby lichvář – to byly přeci křesťanské nectnosti jako když vyšije! Stejně tak Wagner začal komponovat pouze legendární pohádky, než se mu udělalo v duši to, co pak přehnaně zneužila říše Třetí.
Ezechielovo proroctví vzbuzuje zájem a fantazii již celá tisíciletí. Technicky zdatní jedinci, patrně potomci Tubalkaina, se dokonce mnohokrát pokoušeli jeho vizi se všemi těmi koly v kolech nakreslit. Vypadá to barokně, technicistně a nevíme, jestli se to hýbe stoje přitom na místě. Především ale tušíme, že kruh (kolo) je cyklus, a že všechny cykly v přírodě jsou zacyklené…
Intelektiuálové si zase nad krabicovým vínem rádi poučeně povídají o kabalistické hlubině Maasej merkava, ale přitom se stejným zanícením hledají zároveň způsob jak buď dokázat „nevědeckost“ a nulovou empirii zprávy o stvoření, anebo se s ní vyrovnat pokud možno co nejmlžnějším obrazem, kdy koza zůstává jakž takž nepoškozená, ale vlci vědátoři se u toho spokojeně nažerou.
Ale především i běžnému uživateli bible určitě utkví popis živých bytostí, které se „v kolech v kole“ objevují. Už proto, že jsou to stvoření o čtyřech poněkud netradičních tvářích. Zpředu tvář lidská, pak tvář lvová po pravé straně každého z nich, pak volová po levé straně všech čtvero bytostí a též tvář orličí zezadu (ez 1:10) … A s tímto obrazem, si opravdu málokdy víme rady.
Co to vlastně Ezechiel viděl? Je to zpráva pro vás, nemohu vám vnucovat svoje řešení. Mohu vám pouze nabídnout jednu z mnoha cest. Podívejme se na jiné stránky nebeského Dopisu. Na židovský jídelníček, do zprávy o stvoření a na pokyn, o tom, co dělá duši duší živou?
Když Vznešený, který podle ranních Přímluv zbudoval zemi nad vodami a hlavně „na základě“ vody“ (což už nezní tak ulítle, uvědomíme-li si z čeho je stvořena celá organická chemie – z elementů karbonového ohně, vody a vzduchu), pokynul vodám: vydejte vody duši živou a ptactvo všeliké, křídla mající, vody svého Stvořitele pochopitelně poslechly a pámbu stvoření požehnal. To se psal den pátý. Posledního pracovního dne stvořitelského týdne – tedy o den později – je pak zbudován zbytek našeho mikrokosmu včetně nahé opice – člověka.
Ten pak, protože byl zformován přeci jen maličko extra, dostal za úkol partneřit všemu, co není pevně svázáno s kuličkou naší planety – a to do té míry, že neměl a nesměl nic, co je definováno jako duše živá (tj. bytost s krví), pojídat. Všichni bez výjimky dostali za pokrm výsledek třetího stvořitelského dne – všelikou bylinu zelenou…
A pohled k oltáři i do jídleníčku, tak jak nás to učí jedenáctá kapitola v Leviticu, jakoby naznačoval, že kromě několika ptáků a pár druhů špatně identifikovatelného hmyzu jsou tu k jídlu k dispozici pouze hovada. Žádná maso trhající a krev požívající šelma!
Ponechme nyní na mžik stranou, že duše „po katolicku“, ta spermoidní bublinka podle Neprakty, neexistuje, protože dokonce i všeliký zeměplaz spolu s volavkou a krahujcem, jsou také takovou duší živou, jak učí tóra, a soustřeďme se pouze na Ezechielovy postranní a zadní tváře.
Král ptactva, král šelem a král hovad. Vpředu pak tvář lidská.
Ezechielovy bytosti tedy reprezentují veškeré stvoření!!! – Jen s tím rozdílem, že Adam rišon, ačkoli jeho potomkům, poté co se oblékli do hovadné tělesnosti také v žilách koluje duše živá (tj. krev), ten prvotní Adam se stal duší živou teprve tím, že do něj Panovník pšoukl dchnutí života. (gn 2:7); Nevěřím, že to byl jen dar řeči, který si nakonec mohl skřekující šimpanz anebo delfín kvůli práci rozvinout do dnešní dokonalosti, byl to spíš dar kreativního slova – téhož, jímž Sladký požehnaný tvoří celé vesmíry. Pak ovšem, bylo-li na Počátku „slovo“ (jak se rádo čítá a ještě raději argumentuje!) ze židovského pohledu to sedí jak vlaštovka ve hnízdě. Ovšem měl-li by jím být Nazaretský v těle, pak jsme zase u další vlastně staronové hereze, co bylo dřív a co je kdo?
Ale i to nechme pro dnešek stranou. Pro nás je zajímavější, že v dobách, od kterých jsme se dávno dávínko odkrojili, v oněch dobách se prostě příroda dělila – a ne docela nelogicky, pokud měříme vesmír intenzitou ducha a mírou kreativního produchovnění (tedy přinejmenším v očích kočovných pasteců, ze kterých se daleko později stal státní útvar Izrael) na ptactvo, hovada, šelmy a mluvící bytosti. Pro hnidopichy si dovolím uvést dokonce i zdroj. Spis Chesed le-Avraham (Avrahamovo milosrdenství) ve svém Druhém prameni v části Zřídlo Jaakovovo vysvětluje: Nepředstavuj si Adama (Adam rišon) příliš naivně. Adam znamená „budu se podobat“ a onen biblický Adam, ještě před odchodem od Stromu života vlastně zahrnoval celé stvoření ve všech jeho čtyřech základních kategoriích – tj. tzv. neživou přírodu, rostlinnou říši, živočichy a mluvící /slovem tvořící/ bytosti. Člověk se „podobá“ Panovníkovi svým kreativním slovem (od toho jsme se právě také odkrojili, a už neumíme slovem „stvořit“ ovečku anebo palác, leda tu a tam nějakou tu urážku anebo naopak laskavé pohlazení). Tzv. nižší formy stvoření se „podobají“ svému Učiniteli (rozuměj těší Ho koloběhem neustávající kreativity) právě skrze bytost, která o nich přemýšlí a vyslovuje je. Pojmenovává si souvislosti a dává kola dovnitř kola. Tedy skrze bytost schopnou jednat a rozhodovat. Proto prý prvotní Adam nesměl jíst maso ale jen byliny a kamení. Na velebení Vznešeného stačilo, že se kochal a obdivoval stvoření a „dal mu jméno“ …
Není tedy vyloučeno, že to nejdůležitější, co Ezechiel u vidění zahlédl byl smyl. Smysl stvoření a vyšší smysl člověka.
Pozn: Více o smybolice a také rozšířenou verzi tohoto materiálu najdete na Kešetu.
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Autor
34 Komentářů
dost mozne,ze sme usi,,nestratili,,len ich mame pripichnute k verajom dveri v Egypte.takze k Slovam zo Sinaja sme sa este nedopracovali.More zabudnutia este caka na kosti Asafa.smile.Ireneus vyriesil Ezechielovu vidinu jednoducho,styria evanjelisti.smile a pozdravenie.
To Ireneovo “ještě-inspirování” se v jazyce symboliky je právě oním vodítkem, že jsem taky už kdesi na cestě ztratil uši. Ireneus to sice “objevil” (anebo na čtyři evangelisty napasoval), ale nestihl nám to už dovysvětlit, a současná tradice to jen opakuje, ale nenachází, takže teď nevím, proč ten který evangelista je ausgerechnet hovadem, šelmou, ptáčkem a jen jediný z nich ze tvorem slova… – Mohli by to sice být jazykem obrazů zástupci veškerého stvoření resp. kreativního slova, přesně podle židovského pohledu, ale to taky ne tak docela sedí, protože nebyli zdaleka jen čtyři, to je kánon čtyři potom vybral… a tak si tak kladu otázky. Ale třeba z někdo z křesťanského prostředí na to vrhne více světla.
Pravda, že odpíchnout se od pohodlných veřejí pánečkova doma a vydat se do světa za Pánem v lidech je asi víc, než rozklíčovat Ezechiele a divit se freskám a vitrážím v kostelících :o))
Vidím že duchovno Vám nie je cudzie.
Tu je povedané všetko. Je to môj web.
http://www.ezoterika.szm.sk/
Ak máte otázky k téme napíšte mi cez stránky.
Ireneova tuzba premenit obrazy v slova a nasledne v obraz.Matusov obraz je clovek,lebo je evanjelium zacina ludskym rodokmenom Jezisa.Marek ma znak leva,krala puste,lebo zacina kazanim Jana na pusti.Lukasov znak je byk,obetne zviera a zacina Zachariasovou obetou.Janou symbol je orol.lebo v prologu svojho evanjelia sa vzniesol do vysin tajomstva Trojice.a tak.
be*H
Prima primissima, danny. Cíle dosaženo. Nyní má čtenář po ruce dva způsoby myšlení. Hebrejské a nové. Sám se může identifikovat s tím, které je užitečnější pro jeho duši. Ale musí vzít v úvahu i myšlení protistrany a ustát si to … a pak jít tvořit. Tak já jdu … :O))
Pro Ezechielovo vidění mají někteří i “vědecké” vysvětlení. Jednalo se o mimozemské plavidlo. Prostě Ezechiel viděl ufouny.
PF 2012 přejí Mayové
Souhlas s Antonínem…je ve hvězdách, kdy bude mít člověk po kupě za sebou zvířecí kvality :-), ale na to, že je toho půlka a druhá je v in verzi je to celkem ilustrativní a chytlavé….děkuji
Dívala jsem se trochu do ekumenických poznámek k tomu Ezechielovu vidění a zdají se mi rozumné. Pracují s představami tehdejších lidí, dávají vidění do kontextu se situací v babylonském vyhnanství a vnímáním “nebeského dění” zespoda a shora.
Bylo prý v Babylonii při slavnostech zvykem vozit bohy z vlastních svatyní na vyšňořených vozech do hlavního chrámu. Náboženské slavnosti byly samozřejmě pompézní, velkolepé, všepronikající… a odvlečení Judejci samozřejmě byli jejich svědky a součástí, sláva jejich Hospodina jakoby se úplně ztratila, jakoby Hospodin ztratil moc, nejen v Babylonii, ali i ve svém vlastním “sídle”, v Jeruzalémě.
Ekumeničtí v Ezechielově zjevení vidí protiklad o nesrovnatelně vyšší kvalitě právě vůči těm velkolepým babylonským božstvům se vší jejich slávou, znamení, že Hospodin není omezený hranicemi říší, že neopustil svůj lid ani v této nepříznivé situaci, a že rozhodně – i když to tak zespoda vypadá – On není na lopatkách, právě naopak, vládne všemu ze své nedostupné výšky za (nad) naším obzorem (klenbou). Takže veliké povzbuzení zjevením skrytých skutečností a zároveň apel, aby se skutečně obrátili a upnuli k Tomu, kdo opravdu vládne.
Když jsem si ten Ezechielův popis pročítala, vyvstal mi ještě jeden možný pohled. Počítá s poměrně přísným oddělením toho, co je pod zmiňovanou klenbou, a co je nad ní (tam teprve je ta skutečná Hospodinova sláva, jestli to dobře chápu, která rozeznívá vše, co je dole). Napadlo mě, že ty bytosti dole můžou opravdu zobrazovat skutečná božstva, která budila obrovský respekt, měla zjevně velkou autoritu, měla oči (a uši) všude, hřímala hromy blesky… na druhou stranu ten popis, jak jsou závislá na Božím duchu, tedy na tom, jak do nich Hospodin foukne, že bez toho nedají ani ránu, že vlastně jen rezonují… Až mi to přišlo směšné, jako by pohled shora ukazoval úplně jiné vozítko, spíš takový “prskolet”, když se do toho foukne, poslušně zvednou křidélka a vydávají rámus jak nějaká pouťová frkačka, která se roztáhne a jak jí dojde vzduch, tak zas schlípne… Bytosti nejsou schopné se hnout, když je Někdo nerozfouká, na druhou stranu jsou tak dokonale vybavené k pohybu, že jsou neobyčejně snadno ovladatelné… tedy jako by celý ten “povoz” byla velice jemná Hospodinova prácička k velice přesnému zacílení.
Což by tedy říkalo: nejen, že se Hospodinu nic nevymklo z rukou, ale je to přímo On, kdo tyhle hrůzy cíleně posílá (včetně zničení svého vlastního chrámu), kdo sleduje svoje vyšší záměry, po kterých byste se měli pídit, co vám síly stačí… protože On je to, kdo hýbe vším. Nejen, že stále stojí jako mnohem vyšší alternativa k babylonským božstvům, On jimi jednoduše hýbe, jak se mu zlíbí, má je absolutně ve své moci, nejsou to žádní konkurenti, ale jeho velice snadno ovladatelné nástroje. Do nich fouká, k vám mluví, jakobyste vy byli jeho skutečnými partnery, o vás měl zájem, abyste mu porozuměli, ne jen lítali ze strany na stranu, jak do vás kdo foukne…
Tak to by byla zas trochu jiná cesta k pochopení :-)
ad8)dada I to je možné vysvětlení vidění. Stejně pravděpodobná je i Achabův pohled na danou věc. Já jsem v tom kdysi viděl něco jako velký nákupní vozík ze supermarketu naplněný až po okraj vším co si Izrael za léta vzdorováni Panovníkovi “nakoupil”.
PF 2012 přejí Mayové
ad 9. No jasně, Antoníne, těch různých možných výkladů asi bude hodně, já jsem to sem hodila jen jako svůj dojem ze studia :-). Je fakt, že jsem se dřív tomuto zjevení spíš vyhýbala, přišlo mi to děsně zmatené a nepředstavitelné – ale asi to chce najít správný klíč a pak to začne dávat smysl. Každopádně Ezechiel stojí za námahu, já mám vůbec o prorocích vysoké mínění, byli to takoví zvláštní svérázní samotáři vznešeného ducha, tak trochu hlavou proti zdi a nikdy nebylo jisté, co vydrží :-). Vcelku mě láká jim víc porozumět.
ad 8) dado, připouštím, že budeme-li mít “prorockou” vizi dnes, asi uvidíme současná “b*žstva” a vrnění internetu, rovněž si myslím, že zbytek proroka je stejně důležitý jako vize Merkavy… ale při vší úctě, některé ekumenické vysvětlivky mi připadnou asi tak, jakože se vepřové nejí protože patří jinému kultu anebo se rychleji botulinizuje… Inspirace textem se mi líbí, hlavně je použitelná pro život, ale stejně si myslím, že se vyplatí s Ezechielovi věnovat. Nedovolil bych si ani omylem přinášet nějaké jeho výklady, to se u proroctví příliš nevyplácí, jenom jsem si dovolil uvést nikoli židovský výklad Ezechiele, ale židovský pohled na provázanost stvořeného :o))
ad 9) Antoníne, dovolím si podotknout, že to není můj názor (tedy to o čtyřech tvářích), to je z midrašů … ale třebas to mínil maličko jinak. Přesto cítím potřebu to podtrhnout. :O))
neviem,neviem ci videnie nemalo patrit len jemu.smile.ale aj zvysok je uzasny.napr.Taka. 18.kap.,,Zivoto zaplati Ten,ktory zhresi.,,Nie niejto iny.,,Nemam zalibeni ve smrti umirajicich,,.Alebo 16 kap.,,..lezala,zila vo vlastnej krvi..,,.Vo Vlastne,nie cudziej,nepriatelske.Alebo vyhybava odpoved v 37kap.na otazku,,mozu tieto kosst ozit?,,.Ezechiel sa odda,,postudovat,,.smile.
achabisko, mně ty ekumenické poznámky taky připadají velice často přitažené za vlasy a jaksi násilně našroubované na to, co tam chceme vidět… tady mi to ale přišlo vcelku logické, nějak jsem si představila ty pompézní velkoprůvody a věčné choutky lidí k stádnímu jednání a otrockému koření se mocipánům (na zemi i na nebi) a přišlo mi, že ta vize je zásah do černého. Ale rozhodně se nebráním i jiným (midrašickým) výkladům… ostatně ten můj pohled není polemikou k Vašemu, o tom není žádných pochyb, že Boží sláva se vztahuje ke všemu živému, že hýbe vším, v čem je dušička, a s tím tvořivým slovem jsem taky rozhodně blíž tomu Vašemu pojetí, než zprzněnému tradičnímu zmaterializování – převtělení. Jen jsem chtěla dodat zase jiný pohled.
a já, dado, za ten pohled děkuji. Všechna tato povídání jsou pro rozšíření pohledu, tohle není žádná “obřízková nalejvárna” (smile)
a este moze byt pravdou,ze bol velkym humoristom a namisto objasnovania tajomstiev na vytvara dalsie.
Já bych jen na okraj poznamenala, že si myslím ( čistě jen můj subjektivní dojem a nikomu ho necpu) že prorocká vidění, která stála za to Hospodinovi uchovat do dnešních dnů v Tanachu mají jednak nějaký smysl “dobový” (fuj, to je slovo, ale pořád lepší než dobově podmíněný.), ale pak mají ještě smysly. Ne jeden hotový, ale smysly pro nás pro všechny ve všech generacích. a můžou být pokaždé jiné. Diametrálně jiné. Jen to že Hospodin je stále týž ( a asi i my jsme tak trochu stále tíž).Takže já si myslím, že máme volnost výkladu ( v souladu s širokým kontextem, a logikou, pochopitelně)
samozrejme na
zaklade,,11,,prikazania,sme slobodny,ale nemame slobodu na nasu slobodu rezignovat.smile.Ale s tymi vykladmi,neviem ci by tradicia suhlasila.
:))) a když budou v širším kotextu s tradicí?smile
Asi tu “obřízkovou nalejvárnu” taky herezím…ale asi mi to taky nevadí.Pokládám za základ tradice že je lepší dobrá otázka než prefabrikovaná odpověď.
lepsie byva nepriatelom dobreho.smile.niet krajsiej otazky ako prefabrikovan odpoved.smile.
Proroci to měli a budou mít vždy těžké. Musejí hlásat poselství Panovníka hříšnému lidu, odpadlým “vládcům” a to v mnoha případech bez “ochrany” Hospodina. Možná jsou z i těchto důvodů zjevení tak “pompézní” aby dodávaly člověku odvah říkat nepříjemné věci lidem do očí.
PF 2012 přejí Mayové
ad.21. – na to, myslím, naráží Ježíš v 3.kap. Jana, ze které povstala celá ta slavná teorie křesťanského znovuzrození. Vnímám to tak, že Ježíš koriguje Nikodéma, že na to jde špatně, že se musí začít dívat úplně jinýma očima, lépe řečeno vnímat to podstatné a neviditelné a neorientovat se podle zjevných zázraků a “potvrzení” (které ho k němu dovedly, v.2). Protože pokud hledí jen na to, jak co na světě dopadne, jakou slávu to tady získá, kolik zázraků to provází – je slepý a vůbec nic nepochopil. Vždyť právě pro tu slepotu jsou proroci tak neúspěšní a končí tak často špatně (podle mě se k nim Ježíš v 11.verši jasně hlásí, když mluví v množném čísle). Ale není to znamení skutečné prohry, právě naopak – to je ten obrovský paradox 3.16, že právě to nejcennější, co Hospodin má, hodí jakoby v plen, napospas té pakáži, a od toho nejlepšího dává jakoby ruce pryč, což na první pohled působí nesmyslně, dokonce to snad v očích světa zpochybňuje kvalitu toho nejlepšího… ale ve skutečnosti právě tudy přichází do světa spása, je to ta hmatatelná podaná ruka, která nerdousí pod krkem za všechny spáchané hříchy (i když by to bylo “spravedlivé”), ale volá k Životu…
Takže Hospodin jaksi bere lidstvo jako celek, vypěstuje si v něm sice občas něco neobyčejně ušlechtilého, ale pak to sám “obětuje” ve prospěch toho celku, aby ho zušlechtil také, aby ho prosytil tím jedinečným, ne, aby zbytek světa na základě té jedinečnosti odsoudil…
Takže proroci vnímali toho pravého ducha a žili z něho (byli znovuzrození :-) – i když mnohdy dopadali hrozným způsobem a vlastně se nechávali Hospodinem zničit – obětovat tomu celku), a Nikodém, pokud chce jít v jejich linii, musí přestat hledět na vnější znamení, zázraky, úspěchy, protože na základě těch by se mohl taky velice rychle utnout, protože ten nejlepší končí často jako ten nejhorší hříšník a ještě to nic neznamená…
Nikodém je učitel a jistě je celý dychtivý po té pravé Boží nauce – a Ježíš mu vlastně odpoví – nemusíš hledět kdesi do tajemných výšin, malovat tajuplná nebíčka a peklíčka, musíš ale z gruntu změnit svůj pohled na člověka, začít vnímat, co s ním vlastně Hospodin dělá, jak jej formuje, odkud a kam fouká Jeho vítr. Vždyť sám člověk pochází z nebe, není se kam šplhat (do superduchovního světa), musíš pochopit (poznat), kým vlastně člověk (lidstvo) (lidství) je. A to pompézní zjevení (hada nebo vzkříšení) je skutečně spíš asi jako jakési kladivo, které razí cestu, aby mohla být zaslechnutá ta jemná důležitá zpráva za ním, která by jinak skončila zašlapaná a nepovšimnutá.
ad 22) Cesta kladiva razícího prostor člověčině, je krásný motiv. Zaujalo mne, taky, že Galilejský hovoří jazykem proroků. (Což mimoděk potvrzuje i NIkodém.) To by pak (asi stejně tak jako ta naše Ezeichelovština) bylo poměrně pochopitelné i že židovského pohledu leccos z toho, co píše jan 3:16; Prostě ten jeden z mnoha synů člověka “vystoupil u vidění na nebesa”, mohl by o nich referovat, ale kdo mu porozumí… Především tam ale potkal člověčinu a kdo nepřichází k Panovníkovi skrze nejrůznější syny člověka, těžko k němu dojde…
Jen to nějak víc zlidšťuje tesaře v těle a rozhodně mu to odebírá b*žskou totožnost… Zajímavý přístup, díky dado…
No, však já si taky myslím, že čím víc je člověk lidský, tím víc je taky Boží – tedy blíží se svému pravému určení, nesení Božího obrazu… a tak taky beru tu Boží totožnost, všichni máme usilovat o to být Boží, to není věc nějakého Ježíšova elitářství, ten by byl tím posledním, kdo by to nechtěl jiným dopřát, naopak, svoje učedníky k tomu směřoval…
A náboženské elitářství mu bylo už tuplovaně protivné, proto taky získal tu nevalnou pověst přítele hříšníků.
Já bych dokonce řekla, že na to naráží Jan Křtitel, když mluví o sobě jako radujícím se příteli ženicha. Předtím tam totiž vznikl určitý spor o očišťování – předpokládám, že šlo o to, že Jan hned tak někoho nepokřtil (některé hnal sviňským krokem), kdežto za Ježíšem šli všichni (asi neměl tak přísná měřítka), tedy patrně i ta “pakáž”. Což mohlo vzbuzovat velké pochybnosti – pokud je tak dobrý, jak o něm nakonec i sám Jan vyznával, jak může mít co společného s takovou pakáží? A Jan v podstatě řekne, že to není žádná pakáž, ale nevěsta, že Ježíš ví, co dělá, protože mu to bylo dané shůry, a že lidstvo jako celek nikdy nepřestalo být předmětem Božího zájmu a teď tedy dochází i na tu hodně ušmudlanou část, prorocky viděnou jako nevěstu :-).(no, a pak se tedy k té šmudle z Izraele přiřadili i pohané ve vší své “nádheře”) Takže Jan se staví jednoznačně na Ježíšovu stranu, býť sám byl tím nejpřísnějším strážcem dodržování Tóry.
Ono je asi velice snadné sklouznout k pocitům určité nadřazenosti a vyjímečnosti, když opečováváme něco vzácného a ono nás to nese životem na jakési vyšší úrovni, pak člověk musí odolávat pokušení, aby si nezačal myslet něco víc sám o sobě a nezačal lidi kastovat (a štítivě se odvracet) a náboženské společnosti k tomu mají mimořádné sklony. Takže kromě jiného Ježíš píchl do této samoúčelné náboženské nadřazenosti a rozhodl se produchovnit to zdánlivě podřadné – ale taky lidské, a to i za cenu sebeobětování. Nehýčkal si tu svou vlastní svatost doma ve vitríně, ale jak to vnímal od Otce – chtěl jí “prokvasit” celé lidstvo. A možná právě tady platí – kdo nechce vidět tu Boží shovívavost k člověku, kdo odmítá to, že se Bůh ujímá celého lidstva milosrdně, jako svého syna, kdo se vyčleňuje z lidstva svou povýšeností, nadřazeností – na tom pak spočine ten Boží hněv.
neviem ci sa omyl nevludil.podla krestanstva,Hovorime,moze byt odvolavka,ze Otec hovori v prospech Syna 5,31az37 a rovnako Duch15,26.Takze prirovnanie k ,,prorokom,,mi trosku ubiha.smile.
ad 25. danny, myslíte, že to: což víme, mluvíme, a což jsme viděli, svědčíme, ale svědectví našeho nepřijímáte… by se týkalo Ježíše, jeho skutků a Otce (případně tedy ještě Ducha)? Že by tedy Ježíš v tomto verši mluvil za za sebe i Boha, proto tedy v množném čísle?
Dívala jsem se na místa, která uvádíte, ale tam jde o to, že Otec (a Ježíšovy vlastní skutky) potvrzuje pravost a věrohodnost jeho osoby a jemu taky o nic jiného nejde, než aby měl potvrzení právě od Něho, protože není závislý od toho, co si o něm usmyslí lidé (i když jeden velice vzácný člověk mu porozuměl a potvrdil ho, Jan Křtitel). Ale i kdyby ho z lidí nepotvrdil vůbec nikdo, stejně si je svým posláním jistý, prtože ho potvrzuje sám Bůh. Potom se tedy ke svědectví přidá Utěšitel a učedníci, ale o těch v době rozhovoru s Nikodémem asi nemůže být ještě řeč.
V té 5.kap. jde tedy o potvrzení věrohodnosti Ježíše, ne o poselství či vyučování, které předává (-vají) jako v té 3.kapitole. U toho svého pohledu vycházím ze spádu toho rozhovoru: Ježíš je překvapený, jaktože Nikodém nechápe tak základní věc, když by ji měl sám vyučovat. Tedy není to nic nového pod sluncem, co by Nikodém nemohl pochopit, kdyby měl otevřené oči, a nejen pochopit, ale měl i dávno vyučovat – on, učitel v Izraeli. Ježíš nad tím žasne a pak jakoby si povzdychl: pořád je tu to živé slovo nesené Izraeli, pořád přichází někdo se zjevením, ale není, kdo by naslouchal. Ti (my), co slyšíme, narážíme stále znova a znova na nepochopení. Kolik těch, co opravdu vidí a znají (proroků) už tady bylo a tento Nikodém pořád nic nechápe (to parafrázuji, ale takto nějak ten rozhovor chápu).
A pak se ho ptá – co ti mám, prosím tě, vykládat o nebeských věcech, když nerozumíš ani tomu základnímu, co ti dávno leží před očima tady na zemi, a který už máš dávno znát? Já o tom základu promluvím a ty hledíš, jako bys to slyšel poprvé v životě a můžeš si ukroutit hlavu.
Je to jen můj názor, chybička se jistě mohla vloudit, snažila jsem se číst, aby mi ten rozhovor dával smysl, představit si ho autenticky, ne jako soubor věroučných křesťanských vyhlášení zkomprimovaných do formy rozhovoru. Ale netvrdím, že jsem se musela přesně trefit :-).
Da
do,to je vsetko v poriadku.Vidinu mysle svojej zvestujete,zvestujeme.smile.ja idem trosku pomalsie.zaujala ma suvstaznost Jezisa s prorokmi.Kto je prorok?Prorok je hlasom,ktory hovori v mene bozom,ktora pise podla prikazu sameho Boha.Je poslom poslanym od Boha.ale nie Boh sam.Prva neistota.
Hovorime,svedcime.Jednu variantu som navrhol.Mozeme sa pytat aj dalej.
je to plural majesticus?
hovorime to co pzname,Jezis a Jan?
jezis a ucennici,ktori na svatbe v Kane videli a uverili?
jezis a Natanael,ktory povedal,,ty si Bozi Syn,,cize poznal?
traja Mudrci??pozdraveni.
Danny, to si taky myslím, že Ježíš se cítil být prorokem, poslaným od Boha, ne Bůh sám… Já vím, že se tím poněkud vymykám z tradičního křesťanského pohledu, ale můj názor je, že vymknutý je tradiční křesťanský pohled, a že by měl poněkud pouvažovat o návratu do své původní polohy. Ježíš měl určitě více poloh svého poslání, rozhodně však ze sebe nedělal převtěleného Hospodina – Boha. Že se s Ním ztotožňoval, to je jiná věc, svou identitu u Něho máme hledat všichni – a Ježíš ji jednoduše znal.
To množné číslo: vím, že proroci často přecházeli v řeči do první osoby, mluvili jakoby byli sám Hospodin, nebo o něm mluvili ve třetí osobě…ale že by zvěstovali takto v množném čísle: já a Hospodin vám říkáme… to se mi moc nezdá…
Jan už mi přijde lepší varianta, to taky skutečný prorok byl, Ježíš ho zjevně respektoval, ale taky si myslím, že ten spadá do té kategorie, o které píšu – k Janovi se sice hrnuly davy, ale Ježíš to hodnotí poměrně kriticky… chtěli jste se na čas poradovat v jeho světle… tedy taky žádná zásadní vnitřní proměna (spíš snad vítané oživení naší dobré tradice).
Učedníci byli v chápání Ježíšova vyučování do posledních chvil Jeho života stále tak mimo, že se obávám, že zrovna na ně by se Ježíš neodvolával :-). Až na vyjímečné záblesky si myslím, že jim vše doklaplo až po jistých zkušenostech.
Ale kdo ví, jak to všechno bylo… aspoň trochu popřemýšlíme :-), taky pěkně zdravím!
Sleduji zaujatě a užívám si nekonfrontační tón, nicméně musím položit otázku: Kde je možno biblicky doložit tvrzení: “vím, že proroci často přecházeli v řeči do první osoby, jako byli Panovník … Nezpochybňuji, jen si nejsem jistý, že to v bibli najdu, a tak prosím tentokrát o souřadnice. Díky
tak to ma byt,predsa kol dmama daka,v v sepote,tichosti sa nachadza On.smile.ked opomeniem prechod v Panovnika sustredim sa na prechod osob,tak nasnadne ,,prolog,,Ezechiela .Já ezechiel,syn Buziho prechadza na Nom spocinula ruka a navrat Ja,som videl.smile.
,,Ulohu,,prorokov,,vysvetliil Amos3,7,,Hospodin nesposobuje nic,co nezdiela v tajomstve zo svojimi sluzobnikmi,Prorokmi,,.pozdraveni.
Já jsem se asi nešikovně vyjádřila, myslela jsem na to, že někdy proroci mluví o Hospodinu ze své pozice, jako třeba Samuel: “zdaliž líbost takovou má Hospodin v zápalích a v obětech, jako když se poslušenství koná hlasu Hospodinova?” (což je jistě taky inspirované slovo) a jindy tlumočí přímo jeho řeč, tedy prorok otevírá pusu a říká: Já, Hospodin, se něměním,… ale je jasné, že nemluví svým jménem, ale přímo zástupně za Hospodina. Tedy je tu jednak svědectví proroka o Hospodinu (což má určitě taky svou váhu), když jsme u toho množného čísla – svědectví, které vydává ten dotyčný člověk, a pak jsou tu přímé Hospodinovy řeči, kdy to slovo dolehne asi na proroka takovou silou, že je klidně tlumočí v ich formě, neopíše to ve 3.osobě: Hospodin říká, že se nemění… nic víc jsem tím nechtěla říct, nemyslím si, že by si proroci hráli na Boha :-).
Ezechiel píše o tvářích ne o čtyřech hlavách.
Mohly mít bytosti nasazené masky? Měly bytosti lvi tvář posazenou na pravé nebo levé straně? Byly tváře lidské uprostřed? Kde byla umístěna tvář orlí? Dívala se dopředu nebo dozadu?
Bytosti se nejvíce podobaly člověku. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Ze lva “krále” zvířat mají jen hlavu. Ze zástupce ptačí říše mají dva páry křídel. Od sudokopytníku kromě tváří i chodidla.
Ezechiel 1/10 Jejich tváře se podobaly tváři lidské, zprava měly všechny čtyři tváře lví a zleva měly všechny čtyři tváře býčí a všechny čtyři měly také tváře orlí.
Ezechielo vidění je inspirací pro mnohé lidi zabývající se Kabalou. Chtějí pomoci meditací dosáhnout stavu kdy spatří Panovníka Ezech 1/26-28, Ezech 2/1,2
PF 2012 Přejí Mayové
…ještě k tomu mému předchozímu příspěvku
vzpomněla jsem si třeba na příběh proroka Baláma, na tom je zřetelné, jak to slovo – zjevení jde úplně mimo jeho vlastní porozumění, je tam vylíčený jako takový trouba, že i oslice má víc rozumu a duchovního vhledu než on, a pak na něho sestoupí to Boží slovo a člověk žasne, co z něho padá (mimochodem, poslouchala jsem na Achabově “Torah” a je to moc pěkně načtené, ten příběh je vůbec skoro jako nějaká groteska, Balám a Balák jako starověcí Pat a Mat :-)).
Takže já to vidím tak, že jsou proroci, kteří mají k Hospodinu blízko, jaksi mu rozumí, znají ho, byť lidsky omezeně, a pak jsou i takoví experti, jako třeba ten Balám, kterých se to slovo zmocní opravdu jen jako tupých nástrojů (druhý takový je podle mě třeba prorok Elíša, docela by mě zajímal názor židovství na tuto postavu).
Akorát mám pochybnosti, když se vrátím k tomu množnému číslu v Jan 3.kap., jestli se svědectví člověka o Bohu a svědectví Boha o sobě samém může takto postavit vedle sebe jakoby na jedné úrovni v tom množném čísle (my, já a Bůh, svědčíme), proto jsem říkala, že se mi to moc nezdá. Přemýšlela jsem dokonce, jestli právě tohle nebyl problém “Mojžíšova hříchu” (4M 20): “Slyšte nyní, ó reptáci: Zdali z skály této vyvedeme vám vodu?”
Předtím Hospodin osloví nejprve Mojžíše i s Aronem, aby mluvili ke skále, ale jen Mojžíšovi řekne, že vyvede vodu ze skály. Trochu mi to připadá, že tím množným číslem překračují Mojžíš s Aronem určité hranice. Buď Hospodin vám vyvede vodu, nebo Mojžíš, ale ne my, jakoby Hospodin a Mojžíš (případně s Aronem) jsme byli jaksi na jedné úrovni a reptající lid na druhé. (je tam samozřejmě možnost, že to množné číslo se týká jen Mojžíše a Arona, ale vodu měl vyvádět a vyvedl jen Mojžíš, tak mě spíš napadá, jestli neztratili oba svou blízkostí Hospodinu soudnost a nezačali považovat sami sebe za vyšší a důležitější, než bylo zdrávo, já (my) a Hospodin, pak veliká propast a pak teprve reptající lid, čímž sebe povýšili na Boží úroveň a Hospodina tak trochu snížili na svou: “my se tady pořád s váma musíme otravovat, tak co, chcete vidět další zázrak?”). Ale je to jen názor do pranice, navíc to čtu v kraličtině, třeba to zní v originále zas trochu jinak…
Komunikace Panovníka s člověkem je popisována v různých rozměrech. S Adamem a Evou hovořil tváři v tvář. S Abrámem – Abrahámem prostřednictvím hořícího keře nebo poslů. K Mojžíši promlouval z oblakového sloupu. Svou vůli sděloval pomoci poslů. Vypadá to, že promlouval s někým i přímo nebo kněžím přes sděloval svou vůli pomoci archy ve stánku úmluvy.
PF 2012 přejí Mayové