Když byla předána Tóra na Sinaji, byla předána způsobem, že každé přikázání bylo vydáno jednak formou požehnání za jeho plnění a zároveň kletby za přestoupení, každé z nich pak bylo dvojité. Jednak obecné – například buď požehnán ten, jenž plní slova Tóry;  a potom konkrétní v podobě požehnání za plnění onoho konkrétního přikázání. To vše pak má čtyři úrovně : učit se, vyučovat, strážit a dělat. A jakoby toho  nebylo málo, toto „předání“ bylo zopakováno třikrát. Rabi Šimeoun ben Jehudo z obce Akou k tomu říká jménem rabi Šimeouna „není žádné přikázání zapsané v Tóře, o němž by nebylo uzavřeno 48 smluv majících šest set tři tisíc pětset padesát smluv (tím jsou míněny smlouvy mezi každým Židem a jeho druhem, že kromě své vlastní smlouvy uzavřel smlouvu o tomto dodržování Tóry s každým ze spolubratří…)“. Tato smlouva o souručenství je tedy další smlouvou kromě smlouvy o Tóře a součástí onoho ručení jeden za druhého je  například i to, že pokud jeden žehná, ostatní mohou myslet na to, aby jeho výrokem splnili povinnost daného požehnání, a to i přesto že žehnající není tímto požehnáním povinován (Raši v traktátu Roš hašono list 28 Roš v traktátu Brochous).

Zprvu je zapotřebí uvést, že přikázání Tóry o napomínání bližního není oním zmíněným vzájemným ručením nýbrž zcela samotným přikázáním. Důkazem je i to, že z hlediska vzájemného ručení uvádějí komentátoři například to, že fakt. Že jeden může  žehnat za druhého (jak jsme uvedli výše), nemá nic společného s napomínáním. Tudíž pakliže  někdo nenaplnil ono přikázání o domluvě, nenaplnil kladné přikázání Tóry, ale kvůli  našemu vzájemnému ručení je on sám taktéž  trestán  spolu s provinilcem.

A ono ručení na Sinaji je uvedeno ve verši „a nepozdvihneš na něj hřích“ jak je uvedeno v
Zóharu (Kdoušim 85b) a tak je tomu v Šaarej tšuvo (3, 59) a v Sefer chasidim (5). A s tímto vším vyvstanou otázky, proč je zapotřebí zopakovat ono souručenství třikrát a jak tomu bylo před předáním Tóry na Sinaji. Protože na jedné straně dodržovali všechna přikázání Tóry již před jejím předáním a přitom by nemohli jeden pro druhého požehnat atd.?

Je tomu tak, že před předáním Tóry na Sinaji (například praotec Jaakov a jeho synové)?  Jaakov se osobně zaručil každému synovi zvláštní smlouvou o ručení a když každý z nich vyrostl, tak se zaručil tatínkovi a svým bratřím. A tak tomu bylo s každým z Jisroele.  Z toho vyplývá, že ono  souručenství platilo pouze vůči tomu s nímž onen druhý uzavřel takovou smlouvu. Ale v době předání Tóry, aby byli všichni vzájemně touto smlouvou spojeni a nemuseli mezi sebou všichni  příslušníci národa nemuseli jednotlivě navzájem uzavírat smlouvu, došlo k tomu pro celou pospolitost Jisroele hromadně. Stejně tak mezi sebou odsouhlasili, že přijmou (automaticky) každého jednotlivce, který přijde přijmout tuto smlouvu v budoucnosti ale na základě současné smlouvy. Jejich souhlas postačí k jeho přijetí a každému, kdo vyroste do věku přikázání,  stačí pouze přijmout tuto smlouvu a již nepotřebuje jít za každým osobně uzavírat s ním smlouvu (o vzájemné souručenství, vzájemné spoluodpovědnosti), protože nyní je  již smlouva vlastně všech, kdo ji uzavřeli a je kolektivní. Nejinak je tomu i u konvertity. Avšak když zhřešili při hříchu zvědů, kteří uvedli o zemi Jisroel pomluvy a bylo o nich nařízeno, že pro svůj hřích zemřou na poušti, čímž na celé pokolení našich praotců upadlo ono rozhdnutí že během 40 let putování zemřou, jejich děti se nyní obávaly vstoupit do této smlouvy (o souručenství), aby na ně také nebyl uvalen onen trest zemřít během putování , jelikož ono vzájemné ručení zahrnuje i odpovědnost za trestání jednoho za druhého.

Proto je Svatý (buď požehnán) znovu spojil v jediný celek novou smlouvou ještě právě po onom nařízení o smrti, a to  způsobem, že onen trest pro ty, kdo se nyní připojují, již neplatí.

Třetí smlouva spočívá v tom, že ono souručenství bylo přijato i za hříchy skryté, a to z důvodu že pakliže někdo v předchozích dobách Tóru a její cesty a víru v Boha opustil a rovněž vyšel z pospolitosti Jisroele a nyní (skrze smlouvu o skrytých věcech) došla tato smlouva ke kořenu duší – tj. ke každé konkrétní duši  včetně těch, které teprve vzniknou, ale nyní již nikdo nemůže tuto smlouvu
opustit (a tak tomu bylo učiněno pro všechna pokolení, že každý kdo se narodí, rodí se již do této smlouvy, jíž jsou mu všichni povinováni, a když doroste, je jí povinován rovněž).

A není těžké pochopit,  jak je Bůh spojil takovou smlouvou o skrytých věcech, protože jak jsme viděli například u rabi Jehoušui ben Levi (Makous 11a), ke kterému po tři dny nepřišel prorok Elijohu jelikož ve vzdálenosti tří parasang od něj snědl lev člověka… Jak mohl rabi Jehoušua ben Levi skutečnost, jež se odehrála mnoho kilometrů od něj, vůbec nějak ovlivnit? – Nemohl, ale stalo se tak proto, že ve své svatosti mohl působit na své okolí. A kdyby tak důsledně v oné chvíli činil, tak by se tato tragédie nemusela odehrát, a jak jsem popsal v Sefer refuous, že tak je tomu i s ostatními skutečnostmi. Každý na ně působí a může například vyčistit místo tak,  že ačkoli na něm někdo upadne, neuškodí si atp.

Jak člověk může zapůsobit na své okolí, lze částečně zřetelně vidět například  na tom,  že veselý člověk s dobrým srdcem žehnající své bližní na ně přenáší svůj pokoj, zatímco smutný či hádající se jedinec přenáší na své bližní též svoji trpkost.

A lidé  žijící v onom pokolení uměli působit na své okolí dokonce  intenzivněji, dokonce i na toho, kdo s nimi právě nebyl, a proto též  (i když se jednalo o skrytou věc) na něj mohli mít vliv prostřednictvím svého dobrého působení a jeho prostřednictvím docílit toho,  že i když měl někdo špatnou myšlenku, nevykonal ji.

Avšak když  pak později kvůli úpadku generací došlo k tomu, že bylo velice těžké v tomto ohledu obstát, Bůh je tohoto ručení za skryté věci zbavil. Nicméně jelikož již tato smlouva dostoupila „kořene duší“, zůstala platná, takže již nikdo nemůže tuto smlouvu opustit, jelikož po této smlouvě  nebyla ustanovena  žádná nějak vymezená doba. Zbavil je toho ne proto, že by šlo o ustanovení pouze dočasné, nýbrž je pouze v příhodném čase zbavil oné tíživé zodpovědnosti za věci skryté. Nicméně toto „osvobození“ se týká pouze věcí skrytých a případů, kdy víme, že nemůžeme na  dotyčného nijak  zapůsobit …

Šus Jochel Jisroel uvádí, že  však musí alespoň vyjádřit nesouhlas, aby se oné zodpovědnosti za skutečnost, která není ve skrytu a je mu známa, zbavil.

Další tíživou otázkou je onen počet který uvedla gemore 603.550, jelikož toto číslo je počtem těch, kdo byli spočítáni při sčítání lidu – tedy nikoli počet těch a v onen den, kdy byla přijata  smlouva o vzájemném ručení podle rabi Akivy (přestože podle rabi Jišmoele bylo ono předání a smlouva
dokončeny až ve svatostánku a řídí se koncem onoho vstupu do smlouvy – viz Pesikto zuterto; Lekach Touv; Šemous 23, nicméně i podle rabi Jišmoele tím spíš to nebylo v tentýž den jako ono sčítání). A zajisté se onen počet zvětšil, jak děti postupně rovněž vstupovaly do této smlouvy, a  zároveň tento počet vůbec nezahrnuje děti  a také muži jsou zde počítáni pouze od dvaceti let do padesáti, nejsou zahrnuti konvertité,  ačkoli tito všichni do smlouvy zahrnuti byli.

A nejtěžší otázka je v tom, že kmen Levi nebyl v tomto počtu zahrnut vůbec. U dětí je tomu pak tak, že jelikož ve svém věku  ještě nejsou povinny přikázáními, nemohou na sebe přijmout ani tuto smlouvu o souručenství, a pakliže by  tak dítě nakrásně učinilo, jeho čin nemá žádný právní dopad. A  ani až vyroste a ve chvíli, kdy dospěje do okamžiku, kdy lze do této smlouvy která již byla uzavřena, vstoupit. Protože smlouva již byla zpečetěna, avšak on  (ve svém dětství) jako lidé, kteří tehdy ještě nebyli v onom pokolení a  ačkoli se ještě ani nenarodily jejich duše, přesto tam již
byli,. Rovněž tak dítě, přestože ono sámo se tam smlouvy zúčastnit nemohlo, byla tam jeho duše a ta to učinit mohla. A počet všech těchto duší zajisté není zahrnut v onom počtu těch kteří tehdy byli spočítáni a odpověď na tuto otázku osvětluje též ostatní otázky, které zde vyvstaly. Tedy i to, že všichni uvedení v počtu těch, kteří byli spočítáni, vytvořili kolektivní duši židovského národa a oni jsou kořenem.

A proto právě podle tohoto počtu byla  také rozdělena země v dobách Jehošuových. A ne podle skutečného početního stavu jednotlivých kmenů, jelikož země Jisroel je naším duchovním  dědictvím a prostřednictvím této kolektivní duše vstoupili do smlouvy vzájemného ručení všichni, též ti, kteří nejsou v tomto počtu uvedeni, a to i v dobách, kdy  tehdy započtení již nejsou na tomto světě.

Prostřednictvím toho byly zahrnuty duše všech a každá duše navíc přišla osobně. Z toho vyplývá, že muži se zavázali jeden za druhého smlouvou vzájemného ručení, že budou trestáni jeden
za druhého vysloveně ve své osobní duši. Ale vše podléhá oné duši kolektivní. Proto není žádný problém ( protože, ačkoli se jedná o duši kolektivní,  byl ohledně smlouvy jednotlivců uveden právě tento počet a z tohoto  důvodu nebylo nikde uvedeno číslo onoho násobku) uvést kolik těchto smluv mezi jednotlivými Židy přesně bylo. To proto, že úmyslem uvedení tohoto čísla je naznačit. že ona kolektivní smlouva je nadřazená oné soukromé a ne že přesně takový byl počet oněch konkrétních smluv.

(Ohledně kolektivní duše před předáním Tóry na Sinaji – Až do té doby panovalo období praotců, kteří ji svým spojením vytvářeli společně. Fakt, že jsou zmiňováni pouze Avrohom Jicchok a Jaakov, Soro, Rivko, Ráchel a Leo,  je dán tím – jak uvádí gemara, že tito jsou nejdůležitější a další jsou již méně důležitější).

Děti a ti, kdo se teprve měli narodit až do konce všech pokolení, jejich duše přijaly tuto smlouvu a pro každého z nich – pro každého ve své době – započne ona povinnost a to právě  prostřednictvím oné obecné duše národa Jisroele. Jenže do té doby jí museli sami spoluvytvářet, jak je uvedeno výše. Nyní již trvá navěky sama od sebe a tudíž po Sinaji každé dítě, které vyrostlo muselo na sebe přijmout ono vzájemné ručení, ale jeho židovství je již dáno. Až do Sinaje mohl každý smlouvu a s tím i pospolitost Jisroele opustit, což nyní již není možné.

V každém případě též po přijetí smlouvy na Sinaji odvrácení se od Tóry by bylo bývalo způsobilo, že by z pospolitosti Jisroele vypadli jeho potomci a poté, co započalo vzájemné ručení i za skryté věci, není již zapotřebí aby každý na sebe přijal smlouvu o vzájemném ručení. Stejně tak jeho  potomstvo. A stejně tak  nemůže již nechat vypadnout z pospolitosti Jisroele své potomky prostřednictvím hříchů. Od této chvíle navěky platí pravidlo, že i když zhřešil, nadále zůstává Jisroelem a to též ohledně onoho hříšníka a též ohledně jeho potomků. To proto, že jej naplňuje ona kolektivní duše. Takže, pakliže on sám má nyní nedostatek nenaplnění ve své duši ohledně setrvání jako člen židovské pospolitosti, ona kolektivní duše jej naplňuje.

Ohledně žen je tomu tak, že ty se též nalézají v oné kolektivní duši a to například ohledně jejího židovství. Ohledně vzájemného souručenství a přijetí trestu za činy druhého – o tom
je spor. Někteří říkají, že v tomto ohledu ve smlouvě vzájemného souručenství není (tak učí například Roš  – Brochous 3, 13; a takový je i názor žáků našeho mistra Jouny jménem Riho a Šiltej gibourim jménem rabi Aharona Halevi.) A někteří říkají, že žena není povinna tímto ručením mužům, ale muž je povinován ženám (takovou možnost uvádí Degul Mirevovo kapitola 271 a též to uvádí ve svém komentáři Clach) a z toho vychází, že kvůli tomu, že u mužů a žen není tato smlouva vzájemná tak
není uvedena v onom počtu který uvedla gemara, protože onen počet se týká mužů, a ti se stali povinováni vzájemně jeden za druhého a nikoliv pouze jednostranně a též ohledně halachy (zákona), pakliže řekneš že vzájemné ručení prostřednictvím kolektivní duše je též proto, že jeho prostřednictvím může například jeden pro druhého vyslovit požehnání, přestože on sám již požehnal a není tímto požehnáním povinován a žehná pouze pro svého bližního,  tak potom žena to může ve všech případech učinit pro muže. A pakliže řekneš, že to je pouze ohledně jejího židovství, ale aby takto splnila povinnost, k tomu je zapotřebí skutečná smlouva o vzájemném ručení, potom žena tak
pro muže učinit nemůže(Roš) a muž přesto tak může učinit pro ženu a též žena tak může učinit pro jinou ženu a to proto, že onen její podíl v kolektivní duši ze svého základu stačí k tomu, aby mohla splnit takovouto povinnost pro druhé. Ale pakliže tak chce žena učinit pro muže, musela by tak učinit i ohledně onoho přídavku, který má, a to tedy i ohledně onoho vzájemného ručení, které má muž a ona sama jej nemá.

Z tohoto hlediska tudíž  za něj takovou věc nemůže naplnit, avšak muž může takto například požehnat pro ženu, protože onen přídavek, který má nepozdržuje přenesení splnění onoho přikázání. A též žena pro jinou ženu tak může učinit, protože ta je na stejné úrovni v ohledu jejich povinností.

Dítě, přestože je taktéž v oné kolektivní duši, jelikož není podle Tóry povinováno přikázáními, nemůže pro nikoho takovouto povinnost vyplnit,  ale protože v každém případě tam svůj podíl má, bylo ustanoveno, že tak může učinit u rabínských přikázání, a to z důvodu zákona o výchově. Avšak nikoliv u přikázání Tóry. A ten jenž řekl, že muž je povinován ženě, ale žena již není povinována muži, jakoby naznačoval , že ona kolektivní duše nepostačuje vůbec, aby mohl jeden pro druhého požehnat, a je zapotřebí smlouva o ručení. Muž tak může učinit pro ženu, ale již ne žena pro muže, protože
mu není povinována a zákon pak chápeme tak, jak uvedl Roš, A tak tomu napsal též Ksav soufer (z Prešpurku) (Ourach chajim 72) že tak to logicky vyplývá.

Vše, co jsme zde,uvedli vyjasňuje všechny mnohé otázky, které shromáždil Har cvi (Ourach chajim 2, 122).

Ci se týče konvertitů – jak podle toho mohou požehnat pro muže  – je dáno tím, že ve chvíli
konverze na sebe přijímají tuto smlouvu o vzájemném ručení a vstupují do znamení smlouvy tak, jak tomu činili v dávných dobách, ale my s nimi již nemusíme uzavřít zvláštní smlouvu každý jednotlivě, protože jsme již přijali společně s naší smlouvou o vzájemném ručení také závazek,  že každý, kdo se přijde připojit, bude připojen k této smlouvě. A jak již bylo popsáno výše a to podle Rašiho (Kidušin 70b), že konvertité jsou součástí smlouvy o vzájemném ručení. A zákon se ubírá v této otázce podle Rašiho, a tak může být konvertita  klidně i kantorem v synagoze atd., a viz Maharit tamtéž.

Taktéž otrok je v oné obecné duši avšak pouze skrze svého pána. A též nebudiž problémem, že kmen Levi není v onom počtu uveden,  protože kmen Levi přijal tuto smlouvu každý osobně a připojili se ke  smlouvě a ohledně kolektivní duše jsou též oni začleněni tak jako před Sinají. Protože  oni osobně se k ní připojovali jako naši praotci.

Ohledně mužů starších 13 let, kdy jsou již povinováni smlouvu, ale nejsou v onom počtu až do dvacetiletých a též muži starší padesáti let, i onu  jsou zahrnuti. Mladší jsou zahrnuti přes kolektivní duši a nemuseli činit osobní smlouvu, jelikož smlouva, jež byla učiněna, zahrnovala i je a ono číslo se týká pouze obecní duše a ne počtu smluv soukromých, které byly kolektivně mezi muži uzavřeny. A  tam jsou zahrnuti též. Důkazem je, že nikde není uváděn onen počet konkrétních smluv. I kdyby se jednalo o jednoduchý násobek, důvodem je, že počet smluv byl vyšší a číslo se týká pouze oné kolektivní duše. Ti starší padesáti vstoupili do smlouvy podobně jako Levité. A prostřednictvím toho by bylo možné též vyjasnit jeden z názorů, že ono vzájemné ručení je u přikázání, u nichž je dotyčný povinen. A není rozdíl mezi muži a ženami, které mají přikázání méně a též mezi Levijci a kněžími, kteří mají naopak některá přikázání navíc.

Autor: rabi Jicchak Seifert

Korektura: Achab Haidler