Egyptský duchovní Safwat Higazi na shromáždění davů nadšených z vítězství islamistického kandidáta v prezidentských volbách:

“Naším hlavním městem nebude Káhira, Mekka, nebo Medina. Bude to Jeruzalém, Alláh tomu chce. Volejme: “Milión mučedníků pochoduje na Jeruzalém!”

Davy: Milión mučedníků pochoduje na Jeruzalém!

Safwat Higazi: Spojené státy Arabů budou obnoveny tímto mužem (Muhammad Mursi sedí na tribuně za ním) a jeho podporovateli. Hlavní město kalifátu – hlavní město Spojených států Arabů – bude Jeruzalém, taková je vůle Alláhova.

Na konci června 2012 vzrostl počet raketových útoků, kterými Hamas napadá jih Izraele. Za jeden jediný den do Sderotu, ležícího 2 kilometry od pásma Gazy a do dalších míst správního regionu Eshkol dopadlo více než 50 raket Qassam. Média v České republice o těchto událostech svorně mlčí. Nejsou výjimkou, v celé Evropě se jako obvykle informuje “objektivně”. Titulky článků oznamujících, že “Izraelské raketové útoky si vyžádaly deset mrtvých” (ČTK) skutečně patří ke zprávám o tom, že se svrchovaný stát pokouší bránit své území a obyvatele tím, že pokud možno přesnými zásahy ničí hnízda teroristů.

Nic neobvyklého. Proč ale jindy vševědoucím komentátorům nestojí za pozornost časové a místní souběhy útoků s prezidentskými volbami v Egyptě? Není co vidět, nebo někdo vidět nechce? Skutečně nikomu nestojí za zmínku, že nové útoky na Izrael tentokrát nemají žádný startér v podobě čehokoliv, co by vládci Gazy mohli označit jako ” izraelský teror”? Že tentokrát evidentně nejde o Izrael, ale o Egypt? Nebo se zpravodajci a komentátoři jasající před rokem nad “demokratizační procesem” v Egyptě jenom stydí?

Egypt je po roce bez Mubaraka v troskách. Tedy, především jeho ekonomika. Dluhy vzrostly na úroveň, za níž by se styděl i řecký levicový politik, devizové rezervy jsou rozprášené a hlavní pohon egyptského hospodářství, turistická mašinka na peníze, je v podstatě nenávratně porouchaný.

Noví vládci země, islamisté, musí něco zásadního podniknout, jsou si ale velmi dobře vědomi mezí pro úplné ovládnutí země. Nemají dostatečnou podporu obyvatelstva a nemají skutečnou moc, kterou drží v rukou pevně egyptská armáda. A nenechme si nic namluvit od levičáckých EU pisálků, armáda v Egyptě není izolovanou skupinkou generálů zabarikádovaných v kasárnách. Má velmi silnou oporu v těch, kteří z jakýchkoliv důvodů nechtějí dopustit, aby se právo rovnalo šaría.

Muslimskému bratrstvu se naskýtá skvělá příležitost jak si podporu obyvatel zvýšit, jak zkusmo sáhnout po krku armádě a jak možná dokonce vyřadit že hry doposud jakžtakž fungující demokratické procesy v zemi. Nejsilnějším hlasem je zvuk bitvy. Chce to válku. Nepřítel za hranicemi sjednocuje, zvláště takový, který už jednou došel až na dvorek. Válka může pomoci podříznout naráz všechny krky, na nichž sedí hlavy neposlušných důstojníků, kteří se nechtějí pustit do šíleného dobrodružství. Válečný stav umožňuje vládnutí pomocí dekretů, likvidaci zrádců a rozdrcení opozice.

Jak válku ale začít, když armáda udělá vše pro to, aby žádná válka nebyla, aby se neopakoval rok 1973, 1967 a hlavně aby se síla potřebná uvnitř nemusela vázat kdesi na východních hranicích? V podobných situacích velmi dobře poslouží provokace. Islamisté nemusí vymýšlet nic nového, dějiny jsou plné příkladů. Že Muslimské bratrstvo a Hamás jedno duše a tělo jsou, o tom není pochyb a tak je nasnadě, jakým směrem se ubírají plány. Masivní raketové ostřelování cílů, které Hamas mimochodem vydává za vojenské, nutně vyvolává bouřlivou odezvu u izraelské veřejnosti volající po obraně a pomstě. Odvetné zásahy, byť vedené s přesností danou schopnostmi IAF a moderními technologiemi, naopak vyvolají hněv davu v káhirských ulicích. Tím spíše, že Hamas své hrdinství vždy dokazuje tím, že místa kde operují jeho ozbrojenci, jsou pečlivě vybírána tak, aby okolo bylo pokud možno co nejvíce civilních cílů.

Izraelci ale znají své palestinské. Dovedou vyměnit krátkodobý zisk za dlouhodobý úspěch. Znají dobře situaci v okolních zemích, ví i velmi dobře to, které světové mocnosti usilují o zachování stavu věci i o případnou změnu v té nebo oné arabské zemi. Nepochybujme tedy o tom, že jedinou odpovědi na stovky raket vypálených na konci června na jih Izraele budou jenom další chirurgicky přesné údery likvidující sklady zbraní a základny Hamasu. Nepochybujme také o tom, že evropská média budou dále dštít oheň a síru na izraelského agresora a ta izraelská nadávat premiérovi, že když nejde o jeho milovaný Tel Aviv, nedělá nic.

To vše do doby, než egyptská armáda bude mít dost času konsolidovat situaci v zemi a než mocí opití islamisté dobrovolně, nebo z donucení přestanou na náměstích skandovat před svým novým prezidentem hesla o tažení miliónu mučedníků na Jeruzalém.

Že je ještě jiná možnost? Ano. Začíná tím, že Izrael sedne Hamasu na lep. O té mi ale strach nedovolí psát.

Autor: Tomáš Kubín