Po katastrofě, která postihla ´Adovce, se na výsluní ocitl mocný a bohatý kmenThamúdovců. Pověst praví, že ctnosti jeho příslušníků ubývaly stejně rychle, jako rostla jejich zámožnost. Opakuje se stejný motiv jako v příběhu ´Adovců – příznačná je výstavba vysokých budov a okázalých paláců. Oběma příběhům je společná i tyranie vládnoucích vrstev.

Tehdy se rodí Sálih, syn Ubajda, vnuk Maseha, pravnuk Ubajda, prapravnuk Hadera, syna Thamúdova, jehož pradědem byl Noe.

Sálih proslul moudrostí, laskavostí srdce a čistotou mravů a podle všeho měl našlápnuto na docela slibnou kariéru – Al Imam Ibn Kathir v rozborech starých textů dokonce soudí, že Sálih byl předurčen k náčelnictví.

Sálihovo veřejné náboženské zanícení („.. pravil jim: ´Lide můj, uctívejte Boha a nemějte božstvo jiné kromě Něho; On dal vám vzejít ze země a usídlil vás na ní. O odpuštění Jej proste a pokání čiňte, neb Pán můj blízký je a popřeje sluchu prosícím.´ Korán 11:61) tomu učinilo konec. Veřejnost se zhrozila: „Sálihu, byls jedním z nás, v něhož jsme dříve naděje své vkládali; chceš nám nyní zakazovat uctívání toho, co již otcové naši uctívali? A máme značné pochybnosti stran toho, k čemu nás vyzýváš.“ (Korán 11:62)  Jediné, čím si nyní byli lidé ohledně Sáliha jisti bylo to, že skrze něj přichází neštěstí: „Ve věštbě ptáků jsme viděli špatné znamení o tobě a těch, kdož s tebou jsou,“ ačkoliv Sálih sám to popíral: „Pták osudu vašeho je u Boha; a vy jste lid, jenž zkouškám vystaven má být.“ (Korán 27:47)

Konzervativní Thamúdovci se nehodlali vzdát zavedených pořádků. Jelikož Sálih přese všechno získával mezi lidmi přívržence pro své učení, usmysleli si jeho odpůrci, že toho blázna společensky znemožní jednou provždy. Požádali Sáliha o důkaz, že je Bohem pověřený. Nebyli nároční – stačil jim jen jeden docela maličký zázrak…

Na shromaždišti, kde Sálih kázal, ho veřejně vyzvali, ať přivede velbloudici, jedinečnou, ze skály zrozenou, krásnou, deset měsíců březí.

Legendy mluví o zázračném zvířeti, které vyšlo z náhle puknuvší skály. Velbloudice ovšem nebyla zázrak maličký, byla docela veliká, takže v jediném dnu vypila všechnu vodu ze studní a ostatní zvířata před ní prchala.

Velbloudice se stala symbolem Sálihova učení. Nejen jako důkaz pravdivosti jeho slov, ale i jako terč nenávisti Sálihových odpůrců.

Pod záminkou, že seslaná velbloudice má příliš velkou spotřebu vody – to, že také dojila nebývalé množství mléka, se rozhodli ignorovat – a plaší dobytek, zosnovali Sálihovi nepřátelé plán.

Prorokovo předvídavé varování „Lide můj, hle, toto je velbloudice Boží, jež pro vás je znamením. Nechte ji pást na zemi Boží a nečiňte jí nic zlého, aby se vám nedostalo trestu blízkého!“ (11:63) jejich úmysl nezvrátilo.

Zřejmě i mezi Thamúdovci platilo pořekadlo „kam čert nemůže…“:  bohatá a vznešená Saduq, dcera Mahyova, nabídla ruku Masraimu, synu Mahradžovu. Měla jediné přání – Masrai podřízne tu otravnou velbloudici.

Podobně to udělala paní ´Aniza, která Qudarovi, synu Salúfovu, pod stejnou podmínkou zaslíbila jednu ze svých dcer.

„Řezníků“ se nakonec našlo celkem devět.

Když velbloudice přišla k napajedlu, střelil ji Masra´i šípem do nohy. Pokusila se utéct, ale byla zchromlá. Qudar ji dohonil a mečem jí poranil i druhou nohu. (7:77) Velbloudice upadla na zem a Qudar ji zařízl.

Masra´i a jeho společníci se stali hrdiny, oslavovanými v básních a písních.

Zarmoucený Sálih prorokoval strašlivé neštěstí, které provinilý lid brzy postihne: „Užívejte si života v příbytcích svých ještě tři dny a toto není slib vylhaný.“ (11:64)

A jelikož velbloudice už byla po smrti a Sálih si pořád ne a ne dát pokoj, stal se obětí dalšího úkladu: nepřátelé se ho pokusili i s rodinou vyvraždit. (I pravili: „Přísahejme si vzájemně při Bohu, že v noci napadneme jej i jeho rodinu! A potom řekneme jeho mstiteli: Svědky záhuby jeho rodiny jsme nebyli a my vskutku jsme pravdomluvní.“ 27:49)

Prorok a jeho následovníci uprchli, čímž si zachránili život nadvakrát: tři dny poté postihlo oblast několik vln silných otřesů půdy, které zničily budovy Thamúdovců a zabily všechno živé.

(A pohleď, jaký byl konec jejich úkladů: zahubili jsme je i s lidem jejich vším! A to zde jsou obydlí jejich zpustošená za to, že nespravedliví byli, a věru je v tom znamení lidem vědoucím.  27:50-53;  A postihlo je zemětřesení a nazítří ráno leželi v domech svých tvářemi k zemi. I odvrátil se od nich Sálih a pravil: „Lide můj, předal jsem vám poselství Pána svého a udělil jsem vám dobrou radu, ale vy zřejmě nemilujete rádce.“ 7:78-9)

A já se musím přiznat, že když jsem příběh Sáliha psala, napadlo mě – nejednou – co by se asi stalo, kdyby se Sálih objevil dnes u nás. Velbloudici by mu snad nepodřízli, na to pamatuje zákon o ochraně zvířat… i když možná by musela být z nějakého úředního nařízení utracena (když pila tolik vody). Jestli by charakterní Sálih mohl udělat politickou kariéru (náčelníkem by asi nebyl, ale co třeba hejtmanem…) i přes vyzývání k tomu abychom se vzdali model (a že je jich dneska máme až až – a tím nemyslím antropomorfní bůžky). Jestli by spíš neskončil v nějaké psychiatrické léčebně, a pro zemětřesení, které poboří mrakodrapy, by se nenašlo nějaké dočista a pouze vědecké vysvětlení…

Autorka: Karima Sadio