Tiša be-av, devátý den měsíce av,  svým poměrně striktním půstem a liturgickými texty uzavírá období přemýšlení a smutnění. Tedy takměř! Protože  toto období  klenoucí se od 17. tamuz definitivně končí  (nejen pro ty, kdo si micvot rádi ozdobí,  ale dokonce i pro nás poživačnější) teprve o den později – 10. av, kdy trosky Jerušalajmu skutečně dodoutnaly…

Podle judaismu a la „Přidej vejce a nech ustát“ prý truchlíme za dvakrát zbouraný Chrám a nakonec i pro Velechrám (samotnou tórenku), jež byla zhruba v těchto dnech přeložena do jazyka Řeků ve tvaru známém kulturnímu světu jako Septuaginta. Čímž pozbyla  mnoho z toho, co v sobě nese každičký znak svatého jazyka, tj. ony tři úrovně sdělení, symbolu a inspirace.

Pochopitelně, poznat i  historické souvislosti a podhoubí svátku nezaškodí. Ale abychom se náhodou nedopouštěli falešných sentimentů. Obdivuji ty brášky, kteří se budí každičkou noc, vyzují se, na čelo si namísto tefilin dibnou krapet popela (neboť žíně a popel jsou  znakem truchlících Jisroele) a projdou si cestu  Tikun chacot…  Mám ty modlitby taky moc rád a vzhledem k tomu, kdy chodím spávat, není problém se jim věnovat denně. Jen ten popel v paneláku neseženu. Ale chápu je (modlitby i brášky) i bez toho popele. Domnívám se totiž, že tuším, proč to dělají a kvůli čemu pláčou. Nicméně musím se tu bez falešných sentimentů přiznat, že mne by osud obou kostelíků včetně nehezklého krveprolití jen těžko dojal. Kdyby…

Protože totiž vyvolat si slzy „jenom“ pro dva kostelíky po takové Serebrenici, po Šoa, ale také po tureckém masakru Arménů anebo i po požáru Alexandrijské knihovny jde  poněkud ztuha. Bylo to tak dávno… A co já s tím mám de facto společného? Mohl jsem to ovlinit?

Jenomže stejně  tak jako Chanuka není jen  připomínkou  událostí, kdy pár židovských Makabejců dalo na frak duchovním okupantům, ale je spíš  daleko více také o tom, že světlo se prostě sluší šířit do okolí, protože světlo (první stvořená skutečnost) je tady skutečně pro všechny a přináší blaho, tak také  také usebrání a půst tiša be-av má v sobě podobné tajemství. A potažmo  také každonoční Tikun chacot.

Poplakávání v rámci onoho občas praktikovaného přidej-vejce-judaismu v sobě totiž nese vedle úskalí falešného sentimentu  také  – tolikrát proklínané – plnění!! Chas we-chalila – jen to ne!! Jistě, i jiné kontemplativní systémy doporučují jako velice blahodárné naučit se plakat, vyvolat si ten dar a uvolnit se tak. Nic proti. Ale kde je patřičná kawana?  Přeci nebudu plakat proto, protože je to užitečné. Respektive, popláču si, protože je to užitečné, a nebudu do toho tahat Chrám!! Nakrásně jenom symbolicky a na úrovni obrazů.

Zohar i tradice midrašů už naznačují daleko hlubší inspirace – že totiž všechno začalo prodáním Josefa Madianským. Vypadá to na první pohled

divoce, ale Josef je přeci  sefira Jesod (Jednota, sjednocení, základ) – jak už víme z počítání Omeru (tabulka patriarchů) –  Bráškové porušili jednotu. A nejen tu dolní „hliněnou“ bratrskou svornost, ale především napojení na jednotu duchovní. Stali se svévolníky a  lháři – pokud už tehdy tušili anebo dokonce vyslovovali koán: šema Jisroel – tj. Panovník (a jeho obraz taky) je vždy jediný a jedinečný, ale musí sjednocovat…  Lidi se nepúrodávají a bráškové tuplem ne. A už vůbec ne proto, že nám lezou na nervy.

A to už jsme najednou doma. Ono se to pobourání Chrámů nestalo „jim“. Těm co tam žili. A umírali.  A nestalo se jim to pro „jejich“ příliš zesílenou „hliněnou složku“ – tedy pro jejich člověčí nedokonalosti, vyprázdnění rituálu, závist a nevraživost, porušování principů harmonie (a šabatu = jesodu) v případě Prvního chrámu, a nakonec – v případě Druhého – pro bezdůvodnou paranoickou zloby a pocit, že je všechno nějak na levačku. Nad tím by se totiž dalo plakat a truchlit skutečně jen velice pokrytecky.

Určitě nejde o Kostelíky. Chrám i synagoga jsou jen budovy. Božiště a učiliště jako každé jiné. To, co je odděluje, je přítomnost. Přítomnost tóry, šechiny a života. Protože Sladký požehnaný má také ještě jedno další skvostné jméno – Chaj ha-olamim (Život vesmírů a veškerenstva).

Kdo si popřál tu rozkoš a pročetl si dnes celou tiš-bo-av liturgii, se všemi básněmi a „nářky“ (kinot), je přímo naládován obrazy toho, jak snadno Vznešený rozdrtí svůj nejvzácnější klenot, pokud ho klenot ještě vzácnější namíchne nerespektem vůči Harmonii. Jak se z Chrámu stane jen božiště poplněné barbarem. …  „Opustili jste Mne (rozuměj opustili jste principy Jednoty Života), tedy opustím já vás a opustím také místo, které jsem“sobě vyvolil, aby tu přebývala moje Přítomnost…“  Kdo  dnes četl, je plný obrazů, které jakoby naznačovaly: Kvůli tobě, človíčku, především a také kvůli tobě,  nejen kvůli nim, došlo k rozkotání Svatyní a došlo by k němu zas a zas… A dokonce i Pláč Jeremiášův končící nadějným: Hašivejnu we-našuva – Přiveď nás zase k sobě. A budeme zpátky, obnov naše dny, jako za starodávna… (5:21) učí totéž. Neopouštěj, pokazíš. A na to (i kdyby sis nakrásně lhal do kapsy, jak jsi svobodný, bez předsudků a moderní) nemáš právo. Protože ubližuješ. Nejen sobě.

A podotýkám, tady nejde o nějaké pámbíčkářské navracení se k židovskému Jahwemu. Ale jen a jen o poctivý návrat k Chaj ha-olamim , který má obě složky. „Hliněnou“ a především tu „světelnou“!

Stačí jen promyslet a domyslet, jak neuvěřitelně sobecky utahuju kohoutky velkého zdroje Laskavosti a jak pitomě se okrádám tím, že dveře k pokladnicím života nechávám zavřené jenom proto, že mi připadají nepohodlné (třikrát nabídni mír, než se pohádáš), povinné (prvotiny H*spodinu!), židovské (třikrát v roce přinejmenším ukáže se každý, a podotýkám, neukáže se prázdný, protože rozmnožujte, rozkvétejte svoje dary i dannosti..), překonané nadějí na nějaké spásání (Volte život, ne spasení!!)  anebo prostě pragmaticky nesmyslné (nebudeš vařiti kozelce v mléce matky jeho..) ?

A kdyby šlo jen o mě samotného, budiž. Moje minus. Kde ale beru právo, abych  zadržoval onen příval ze „Zdroje pro všechny“ a tím je vlastně poškozoval?  Ne pro Chrám a všechny v něm povražděné pláču, ale pro Opuštění Chrámu Panovníkem a nad sebou, který ucpává Studnici. Nad svým sobectvím, ignorancí a jimi působeným zlem a bolestí. A to už se pláče zatraceně důvodně. Všechen sentiment stranou …

Autor: Jaroslav Achab Haidler