Být věřící je protiústavní, protože žádná Základní listina práv a svobod ať už ta prapůvodní z „bramborového kontinentu“ anebo ta naše – děravá, ale platná – nikomu nic takového nezaručují. Ne snad, že by demokracie a rádoby-demokracie někomu jeho soukromé „věřeníčko“ nepřály, ale protože „věřit v cosi“ nepatří mezi svobody. A dobrovolné nesvobody žádná listina práv a svobod neřeší. Svoboda být otrokem je sice taky svoboda, ale hrubě protiřečí s požadavky rozvinutých kultur, kam určitě lze zařadit i hebrejskou tóru.
Vždy se hovoří jen o svobodě vyznání. Tedy svobodě „vyznat, prohlásit“ – já to mám tak a tak. Tvrdit o sobě „já jsem věřící“ sice není trestným činem, jedná se však o pošetilost. Svobodu vyznat se ze své pošetilosti nám už Základní listina nabízí. Pochopitelně se všemi důsledky, které s sebou nese také existence kodexu právního. Pokud věříš ve skřítky anebo na zlatouška na štěně během prosincového Svatvečera – klidně se tím pochlub, my se jen usmějeme.
Máš-li ale toto své věření spojeno s tím, že musí jiní kvůli tomu umírat, pak už je karta podstatně jinačí. Vyznávej si to, ale pozor na následky. Jednoduchý příklad najdeme v platném – i když neuplatňovaném – zákoně o hanobení rasy atd. Každý věřící nácek a „neonka“ (neonacista) od pánů Bartoše, Jakla a Landy počínaje až k pojašeným klukům, kteří se časem ukotví, smí věřit. Smí to dokonce vyznávat. Jakmile to ale začne praktikovat, měl by jít do kriminálu.
Být věřící je v tomto ohledu jemnější, ale stejně ošidné. Navíc také protibiblické. Tak jako široko daleko v celé bibli nenajdete pokyn o tom, že potřebujeme spasení od někoho, kdo s ním obchoduje, nenajdeme ani pokyn o tom, že je snad zapotřebí „věřit v B*ha“.
Nechci tady ale nedůstojně přežvykovat notoricky známé skutečnosti, že Desatero – tolik vzývané i celou řadou „věřících“ o „víře v B*ha“ ani necekne. Když tu navíc pro všechny novozákonníky (a farizeje) máme známé Jakubovo: I uvěřil Abraham Bohu a počteno mu to za spravedlnost, (jak 2:23)
Zkrátka, nic se nesmí jíst tak horké, jak to na první pohled na talíři leží. Desatero žádné „věření“ vůbec neřeší, protože není co řešit! — Já jsem, ten který jsem, a proto (!!!) nebudeš mít jiných, neučiníš rytiny, nevezmeš Jméno nadarmo a nebudeš zabíjet, krást a lhát. A apoštol, možná dokonce blízký příbuzný Galilejského, to formuluje naprosto precizně. Abraham uvěřil Bohu – nikoli v boha.
A tak zatímco „vyznání“ Věřím v boha – srovnatelné s tvrzením: věřím ve skřítky a v tom, že děti nosí čáp je pouze protiústavní a nebiblické a tedy docela neškodné, „vyznání“ Věřím v boha a proto respektuji desatero – je už buď totální protimluv anebo veliké pokrytectví. Z pohledu přísnější sestry jidiškajt – dokonce rouhání. Vysvětlím.
Setkal jsem se s celou řadou mehadrim (těch, kteří si micvušku „zdobí“ pro radost – a tím si jakoby nakládají Sladké jho nebes na svou šíji krapet nadstandardně, dělají si je o něco těžší – ale z radosti). Někteří tito mehadrim vedou sebe i druhé k tomu, aby střežili břehy svého jazyka a nepoužívali úsloví „ Šmarjájózef!“ – „Jéžiš, to je ale …“ – „Panenko skákavá“ … a podobě. Argumentují tím, že i toto plevelné pořekadlo je vlastně porušení pokynu: nevezmeš Jména Sladkého požehnaného nadarmo!“
A přestože takto poctivě střehou jednu z mnoha biblických Bran, nedělá jim vůbec žádné vrásky, že toto jméno berou de facto ale lautr darmo svým vyznáváním, že v boha věří. Maličko se tak stávají oněmi farizeji, o kterých jsme si povídali minule. Ostrahou plevelu na březích rtů, jakoby sice dávali desátky z máty a kopru, klapali štetlem se staženou prdelkou pobožnosti a odírali si hlavěnky o zeď jsouce však uvnitř jen nabílenými hroby … Tím, že Panovníka světů a Princip všeho živého shazují tím, že mimoděk naznačují (a hluboce tomu věří), že pámbu potřebuje abychom v něj uvěřili. To už je na hranici rouhání. Dalo by se společně s Jakubem říci: Vyslovují rouhání a domnívají se, že jim to bude počteno za spravedlnost. Omyl.
Jednak – to, čemu důvěřuji, sice lze verbálně vyznávat, ale přeci jen (a říká to zase Jakub!) – jakákoli důvěra je bez skutků jakoby nenaplněná – mrtvá. A všichni víme, že pokud se nám daří žít a jednat tak, jako to praktikoval Abraham (pohostinný, studny budující, kamkoli přišel, tam zbudoval cosi, co se stalo „oltářem“ Hospodinovým a nemuselo to být ausgerechnet božiště!!), že se pak samo okolí začíná ptát: Ty vole, co je s tebou, že jednáš takhle…? A to je, myslím, ta nejlepší příležitost svědčit.
Za druhé – takovým způsobem života a přemýšlení ztratím jednou provždy potřebu věřit na „dar víry“, který prý nemusí být dán každému. A protože je to dar nad jiné převzácný, je tu matička církev, která ho spravuje a nabízí. A občas ho nabídne (jako cumel s makovým vývarem) také těm, kdo si kladou maličko nepatřičné otázky. A právě toto „vládnutí a operování s darem víry“ je farizejsky velice ošidné. Připadá ti něco nelogické, vykalkulované, nespravedlivé? To je jen tím, že nemáš ten patřičný „dar víry“. Nebo chcete-li – dar důvěry. V koho? V Panovníka anebo v jeho preláty?
V neposlední řadě – nutí nás nikoli „dumlat mák“, ale bojovat s otázkou po důvěře — tedy se základní teologicko-filosofickou otázkou po původu stvoření.
Nějak se s ní poper. A pak nemusíš ničemu věřit, protože budeš mít názor. Vybereš si a poznáš pravdu a ta tě osvobodí, jak říkával Galilejský. S výjimkou jidiškajt (která se vzpouzí takové urážce, že by Panovník potřeboval, aby se „věřilo“ v jeho existenci), je tedy vyznání „jsem věřící“ jenom ostuda. „Nemám jistotu, a tak věřím v cosi…“
Mohl bych teď napsat farizejské – „Nechci nikoho provokovat“, ale to by byla lež. Já provokovat chci. K jedinému – zkuste si teď zkopírovat celá text bible do wordu a použít funkci Najdi/Nahraď. A nahraďte obraty věří, víra obsahem důvěřuje a důvěra. Co a kolik se toho změní? Vyzkoušejte…
Autor: Jaroslav Achab Haidler
Autor
27 Komentářů
pěkné, líbezné.
ja jsem moc nepochopil co achab chtel rici?
citace:
“Být věřící je protiústavní, protože žádná Základní listina práv a svobod ať už ta prapůvodní z „bramborového kontinentu“ anebo ta naše – děravá, ale platná – nikomu nic takového nezaručují.”
Na listine prav se podileli asi ruzni lide, verici, neverici. Proc by tam meli zakomponovavat, ze pravem cloveka je verit nebo neverit?
Jina treti moznost me nenapada, tak mi to tam pripada zbytecne.
Pokud je tam deklarovana svoboda (svoboda slova) tak to povazuji pak s virou
za automaticke.
..děkuji..nabízí se popřemýšlet o tom, kdy(v jakém okamžiku,za jakých okolností, v jakém věku, v jakém životním období) člověk uvěří Bohu :)
ja myslim, ze clovek bude nad bohem premyslet do konce sveta.
a vzdycky budou podle me verici i neverici, 100% neziska ani jedna strana nikdy.
uz by lidstvo mohlo ovsem dojit do stavu, ze kvuli tomu nebude valcit.
List Jakubův 2
13 Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.
14 Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?
15 Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den,
16 a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?
17 Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.
18 Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.
19 Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.
20 Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?
Když jsem chtěl být obzvlášť protivný, bylo to v jedné debatě ve stylu vyznej se a přiznej se z víry v J.K. z Nazareta a byl mi předhazován právě 19 verš, tak jsem si uvědomil toto: Mnozí křesťané se holedbají vírou v Boha, nejraději halasně se z ní vyznávají, ale s klidným srdcem podporují dějiné události, politiky, jejichž činy mají ve svých důsledcích za následek životy tisíců lidí ( nemyslím tím interupce). Svých skutků, své podpory zlu by se museli hrozit, kdyby Bohu věřili alespoň tak jako ti démoni.
ad 5)Erich..trefně shrnuto:)
a co dobre skutky bez viry?
Ad 7. Na to se neptejte bigotního křesťana, anžto se dozvíte, že poněvadž nejsou skrzevá ducha svatého – ty dobré skutky, tudíž jako by ani nebyly. Mne kdysi napadl výraz “páchat dobro”. Achab to také někde zmiňoval, ale tentokrát od něj neopisuji.
Ono to ale bude mnohen složitější, je jistě spousta důvodů, proč udělat něco pozitivního ale ne vše musí být ušlechtilé:
– Třeba páši dobro z ryze pokryteckých důvodů ( skutkařím ) bych byl oblíben, získal nějaké ty společenské bonusy. Kdo mne prokoukne? Hlásám dobro, dělám dobro, je to dobro? Nezmění mne nakonec i toto k dobrému ?
– Taky nemohu tvdit, že dělám dobré skutky, to přeci oceňí až okolí, které zase nezná mou motivaci.
– Ale ten asi nejdůležitější aspekt, když nebudeme pitvat nějakou tu skrytou motivaci, jsou právě ty lidské činy. Právě z nich se pozná v CO, ČEMU a JAK člověk věří. Vzpoměl jsem si na to křesťanské ” podle ovoce jejich poznáte je”
– A ještě má vlastní úvaha na subtéma “elitářství v páchání dobra”
( ale Achab to tu také také již zmiňoval, jestli se nepletu ):
Pořád si myslím, že jestli někdo činí dobré skutky bez nějaké víry, hodnotím toto více, protože to musí vyvěrat přímo z jeho podstaty. Není v tom pražádný kalkul, vyvěrající z jeho víry v nutnost obdržení lístků do prvé řady na hostině nebeské.
pro plan9 – ad 07) dobré skutky bez víry jsou asi stejně nepřesné pojmenování jako samotná víra … Protože nepoznáme, zda máte na mysli dobré skutky bez ohledu na konfesi (vyznání) nebo automatické dobré dobré skutky. U těch druhých, jak už napsal Erich, záleží na pohnutce. Vždy jde totiž o pohnutky.
poměrně jednoduše to řeší 34. žalm – miluješ-li život zdržuj jazyk od zlého, své rty od daremných promluv, odstup od zlého a konej dobré … tj. nejdřív promyslet, potom soudit velice opatrně, potom poznat pokud možno rozdíl mezi dobrým a nedobrým (pozor!! – nikoli mezi dobrem a zlem, to je rozdíl, protože některé nedobré může být za určitých okolností dobrem, ale jiné nedobré je vždycky zlem, protože kazí něco v nás) a teprve potom konat dobro — ale to je model který se týká spíš onoho “páchání dobra”, které tu také zmiňoval Erich.
Jak je to s dobrými skutky (a případnou jejich hodnotou) jsme tu také řešili, možná maličko komplikovaně, ale třeba to inspiraci přinese:
https://www.shekel.cz/18119/golem-je-trapne-malo-klice-ke-kabale
pro Erich ad 8) Děkuji:) připomnělo mi to, že když babička říkala : “ten(ta) má dobré srdíčko” člověk z toho cítil, že má na mysli člověka(jak píšete) dobrého z jeho podstaty:)
viera v niekoho a ci nieco je pekna vec,ale co pochybnosti?napr,ked miesto Jakuba precitameGn15,6 tak nasleduje 15,8.smile.
Danny, díky za úsměvný přístup k tématu. Ale vážně to, předpokládám, nemyslíš. Tam není žádný protimluv… Mohu se zeptat průvodčího, cizího cestujícího anebo toho, komu důvěřuji: Tati, a jak poznám, že jsme ve Lvově ? …
Důvěra přeci není založena na slepotě :o))) Nebo chceme-li slepé víře… Proto je největším tajemstvím sefirotického žebříku (a vztahu Adama a Chavy) ta vznikající sefira *Daat … A proto pak – o kousek dál Abraham vesele a do jisté míry směle smlouvá o osud sodomského Pětiměstí :o))
achabe ad09,dovolil by som si trosku zapolemizovat,v urcitom promile to moze byt aj bez pohnutiek, zamerov,dalo by sa povedat nedeterministicky.Podotykam promile,ale nie vzdy.smile.
V tom s tebou, danny, souhlasím na tisíc promile :o))
Achabe, rád bych se zeptal, jak je to terminologicky hebrejsky. České “věřit” je hrozně mnohovýznamové – lze je použít ve smyslu “být přesvědčen o něčem”, “vkládat důvěru do někoho” atd., angličtina je přesnější svými výrazy “belief”, “faith” a “trust”. Asi bych byl schopen si to dohledat, ale myslím, že by takovou vsuvku ocenili i další čtenáři a já bych ji asi nedal dohromady tak fundovaně.
Jinak děkuji za článek, přiměl mě k velmi hlubokému zamyšlení a sebereflexi a takové okamžiky je třeba vítat!
Jen ta formulace “být věřící je protiústavní” mi připadá poněkud zmatečná, protože “protiústavní” je něco, co je v rozporu s Ústavou, a tedy nezákonné, nikoli to, co Ústava neřeší. Podobně by se pak dalo říci třeba že být zamilovaný je protiústavní.
samozrejme suhlasim,tati a Lvov.TATI,to je dolezite.som sa zamyslel nad dvojitym,priamim oslovenim.okrem 15,2 sa nikde nevyskytuje,vraj.taka nejaka naliehavost,obava?nemozem to mysliet vazne,lebo samozrejme nevie,ale s pribehov sa snazim poucit,a tu ak bol strach,pochybnost,obava je podstatne nepodlahnut
ad 17) Danny, z gn 15:2 se nedá žádná obava příliš vypreparovat. To spíš vypadá na to, že nepoučitelně a nepoučeně sledujeme text tóry už z toho “poučeného” nadhledu o podivném respektu a třesení, které se dostaví o pár veršů dále, ale které se dostaví mimo jiné také vždycky, jsme-li svědky jednoduchého zázraku – třeba hukotu Niagarského vodopádu, rozlehlosti oceánu a pod.
Ale je moc dobře, žes ten verš z genese připomněl. To je totiž přesně to, o čem je důvěra versus víra. Většina (českých) překladů – E. Sidona k dispozici nemám – překládá “panovníče Hospodine”. Hebrejština říká pouhé “adonaj JHWK” — Abram si nejprve pojmenovává otázku svého stvoření (a Stvořitele) a potom ho prohlašuje (oslovuje) jako hawajah. Věří mu, nikoli “v něj” ….
p.s. pokud ti jen špatně rozumím, resp. špatně jsem pochopil tvoji glosu, prosím, maličko ji proměň z glosy na otázku…
Mě by spíš zajímalo, jak by vypadal židovský stát politicky čistě podle židovských zásad. Křesťanství to má explicitně rozděleno na moc duchovní a světskou. V tom se dokáže každý snadno zorientovat. Je to vyřešeno.
Rabíni mají tradici debaty, ale ta se zřídkakdy promítala přímo do vládnutí. Poučný je třeba střet Disraeliho s Bismarckem, kdy Bismarck Disraelim pohrdá, neboť ten se chtěl doma radit a ne rozhodovat přímo. V tomto případě se do Disraeliho rozhodování promítá jak britský tak i židovský přístup a Bismarck na nás působí jako retard.
Židovství je ovšem tímto pro nás nadále nečitelné, protože historicky koexistovalo tisíce let s nějakou jinou mocí v podřízeném postavení – Římany, Řeky, Peršany, Araby, Turky, Brity apod.
Podle Johnsona si dokonce za perské nadvlády židé libovali, že nemusí řešit světské záležitosti a mohou se věnovat výhradně náboženství. To jim ale spíš vytrhli trn z paty. Na naši otázku to nedává žádnou odpověď.
Moderní Izrael se plně hlásí k západním demokratickým hodnotám a je tedy pro nás dalším nečitelným amalgámem.
Možná je moje úloha neřešitelná, chybí nám tu přirozený politický vývoj po staletí – čistě židovský – a následná adaptace na praktické problémy vládnutí, kdy židé žijí ve zcela v homogenní společnosti anebo za b) vládnou jako většina a řeší své menšinové spoluobčany.
Možná by stačilo vyjmenovat nějaké čistě židovské pojmy, které by podobnou situaci nastínily. Současná demokracie je extrapolací té řecké, která ovšem nepočítala s ženou a otrokem apod. Takže i my tu můžeme částečně extrapolovat!
Achabe,asi sme sa zaplietli.smile.jednoduch 15,6,,on v Pana uveril,,ako u citovaneho Jaluba.Nasledne 15,8 zvlastne priame oslovenie,podobne ako v 15,2.V oboch pripadoch nasleduje,,naliehava,,otazka.Chcel som len naznacit,ze je vykresleny nielen ako neochvejny muz viery,ale zaroven ako aj normalne ,,pochybujuci,,ale aj znovu vyjadrujuci,oslovenim,ze Boh je milosrdny vo svojom Sude.pozdraveni od maleho a bezneho pokrytca.smile.
Kojote,
Díky za dotaz, ale nerad bych tady opakoval věci, které si každý musí především prožít. A chce-li je skutečně prožít – tedy najde-li si ten skutečný důvod proč, tak pak už ani tak příliš nejde o to, zda zjistí, jakou hodnotu či význam slovo věrnost a „být věrný“ mají – třebas i ve všech myslitelných zápisech onoho důležitého dopisu O vesmíru…
Hebrejské „aman“ – znamená shledat důvěryhodným, hodným toho, abych na něj spoléhal, uznat, že je trvalou oporou — „heemin“ pak plně důvěřovat (batach) – odtud se pak klene i kategorie, kterou jidiškaj nazývá *bitachon – naprostá důvěra Panovníko …. Tyto činnosti se v hebrejštině pojí s předložkou *be – v koho, kde, komu …. Ale vy to, Kojote, říkáte a nacházíte i v té anglině. Prostě některé jazyky pojí některé slovesné vazby s předložkami To věření v cosi mi připadá jako „potřeba“ dát tomu čemusi „povolení existovat“, to, co označuje hebrejské *aman, o existenci toho, komu „amanuji“ nebo v koho „heeminuji“ ani na vteřinku nepochybuje.
Ohledně titulku – naprosto souhlasím. Ale titulky mají svádět k potřebě číst také písmena pod nimi. Určitě bych tento názor nehodlal hájit za každou cenu :O)
Jaroslave (ad 20):
Jak by měl vypadat židovský stát, o tom je celé pětikniží. Jak skutečně dopadl je potom líčeno od Jozueho, přes Soudce a také knihy Šmueli a Králů …
Když toho má Mojžíš plné kecky a svěří se tím Jetrovi, ten mu poradí prapůvodní základy demokracie. Výdy jsou to však lidé respektující nějakým způsobem to pozitvní v tóře. Nelze říci přímo lidé stejné konfese, nebo chas we-chalila – lidé věřící. Musíá však mít jasno v tom o čem chtějí rozhodovat a také patřičný morální kredit.
Že má být stát sociální, informuje tóra také zcela zřetelně.
Tedy stát je tady jen proto, aby pomáhal projít Branou pokynu: Konejte spravedlivý soud ((protože jste v úsudcích maličko porušení a náchylní k omylu). A konejte soud proto, aby byla nastolena harmonie milosrdenství.
Je prima, to vaše setkání s Disraelim. Soud nelze vynést na základě výpovědi jednoho svědka. A tak se vlastně narodil sanhedrin – 72 členné shromáždění atd. atd.
Světské a církevní – to v jidiškajt neexistuje. Tam se pouze sleduje vztah mezi člověkem a člověkem a potom mezi člověkem a Vznešeným. Oba jsou velice úzce propojené – to vidíme třeba na pokynu „Miluj otce svého a matku svou“ … tedy nejen své pozemské ale i své nebeské rodiče, resp. nebeského rodiče. Obojí ale musí být duchovní. Jak vztah k bližním tak i k Nebesům. Proto nelze oddělovat, dělit na duchovní a světské … Jen na okraj: ani jidiškajt nevnímá celou řadu Pokynů jako pokyny pro otroky a ženy. Ne však diskriminačně, ale prostě proto, že to nemohou stihnout anebo prožít naplno (jakožto nesvobodní). Tam by bylo zajímavé, zda helénismus „opisoval“ z jidiškajt, anebo tp tehdy cítil podobně jako jidiškajt.
Johnson je kvalitní vlastivěda. Velice kvalitní. Ale je dobré číst ho paralelně s Potokem (Putování). Pokud to ovšem nemysl tak, že nemohli vykonávat pravomoci sanhedrinu, protože exil byl ještě čerstvý … ale nechce se mi to dohledávat…
Moderní Izrael není židovský stát. To cítíte a pojmenováváte naprosto přesně. Prizmatem toho by bylo také dobré sledovat jidiškajt dneška. A jsme zase na začátku. U vchodu do Dopisu.
Vím, že je to odpověď velice kusá, ale není to neochotou. Je to tím, že jse nakousl (a mimochodem maličko off topic) velice široké téma. Na víc než článek, to je skoro na studii :O))
Hezké dny a dobré hledání. Díky za bezpočet inspirací. Bude-li potřeba, řešme je… Ale systematicky.
-acb-
Člověk se neustále zabírá tím co bylo a co bude. Většinou dumá nad problémy, které ani neexistují a nikdy nenastanou. Přitom mu uteče (jako se to stalo například mi) tak podstatný rozdíl v pojmech jaký je mezi vírou v Boha a věřeni Bohu. Je to asi proto, že křesťané, zjednodušeně řečeno, řeší co dělal Ježíš při svém působení na zemi nebo to co bude dělat při svém druhém příchodu. Případně to co bude po smrti.
Jeví se mi, že i židé mají celkem “zbytečný” problém s vyslovováním Božího jména. V desateru je sice zapovězeno brát jméno Hospodina nadarmo ale jaké je vlastně skutečné jméno Toho který o sobě prohlásil JSEM KTERÝ JSEM případně JSEM.
Je snad celé jeho jméno? “Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův”, jak je uvedeno v Exodus 3/15
PF 2012 přejí Mayové
Vítám Vás Antoníne po odmlce :)
Těší mě to!!
Antoníne, ale židé neřeší jen to, zda vyslovit některé z myriád b*žích jmen, ale především to, že kdo vyslovuje (či nevyslovuje) v úctě, ale chová se jako prase, tak jako tak porušuje pokyn toto Vznešené Jméno nehanobit. O b*hu otců, jsem kdysi už cosi vysvětlovatzl, zkusím to pohledat. Hezký víkend.
Co skutečně znamená vyznání: B*h Abrahamův, Jicchakův a Jaakovův se pokoušíme vysvětlit zde: https://www.shekel.cz/955/predpotopni-diskriminace-umodlenci-cast-iii
Achabe, díky za objasnění. Ano, i mně je to takto dost blízké. A nesnadno se to sděluje.