Zdroj: Ari

… Bůh dává některé věci ze Své milosti a některé se dějí jen z Jeho dopuštění, jsou to důsledky našeho života, které musíme zažít, abychom pochopili, jak s Božím vedením žít, aby se nám otevřela cesta dál…
I když přicházejí těžkosti, člověk by neměl jít stále životem se zasmušilou tváří, vždyť Bůh nám daroval život jako velkou milost a jistě chtěl, abychom se hlavně radovali. Když nás něco trápí, je logické, že se to na nás odráží, že je to vidět na našem životě a našem jednání, ale po každé noci přichází ráno, a ne všechna rána jsou jen plná mlhy a deště, je mnoho rán, kdy nám do oken nahlíží sluníčko svým úsměvem, a tak by to mělo být i s námi.

Život není jen věčný piknik, ale také není nekonečná pohřební hostina, kdy sice máme co jíst, ale v srdci sídlí smutek. Život by měl být o obojím, aby byl v rovnováze. Pokud je vše stále supéééér, je to podezřelé a místo úzké cesty, kterou máme stoupat na Boží horu, možná frčíme maximální rychlostí do pekel… Kdyby však v našem životě byla stále jen nějaká trudomyslnost, pak by to znamenalo, že naši duši otravuje nějaký duchovní jed…

Někdy to vypadá, že křesťanské církve jsou plné škarohlídů, kteří věčně hovoří jen o hříchu. Bože chraň nás od takového jednání. Mnohem správnější by bylo, kdyby se v církvích hovořilo více o Boží lásce a Boží milosti, hřích není zanedbatelný, ale je to jen jedna rovina našeho života.

Kristus nás vyzval k Jeho následování a pozval nás, abychom se s Ním podělili o Jeho kříž, ale to neznamená, že máme chodit neustále do Baumaxu nakupovat fošny a stloukat nové a nové kříže, protože ten podíl na Kristově kříži je o něčem jiném: to je o uvědomění si toho, že On na tom kříži nesl i naše hříchy, a pokud Krista následujeme, tak On nám ulehčil od toho našeho kříže, a tak my můžeme nést (přinášet) lidem radostné poselství, že skrze Ježíšův kříž mohou být osvobozeni z pout dočasného bytí k životu věčnému. Proto máme všechno zabalit – všechnu svou minulost, všechny své starosti hodit do krosny a vzít to jako svůj kříž a následovat Ježíše, pak vyjdeme za Ním s tím naším křížem a můžeme Mu vše, co nás tíží, odevzdat, a v tu chvíli přichází osvobození; tak jako On byl sejmut z kříže a uložen do hrobky, z níž povstal k novému životu, tak i my procházíme etapami utrpení, etapami temnoty a zatuchlosti uvnitř hrobu, a naše duše povstává k novému životu vždy, když nakonec slyší Mistrův laskavý hlas…

…nenechte se umořit temnou mlhou, která občas může obestírat každého z nás, když takový čas přichází, nezapomeňte na Boží lásku a vyhlížejte vždy první paprsky, které nakonec tu mlhu proniknou, až ji světlo Boží milosti naprosto zažene; když přijde ten čas temnoty, vždy si říkejte, já vím, že ty, temnoto, máš svůj konec a já tebou projdu a naleznu světlo, i kdyby mělo přijít nějaké bloudění, Bůh mi nakonec ukáže správnou cestu ve správný čas, On mne nenechá padnout do propasti…

Modlím se, ať vás Bůh stále vede a žehná vám

+Ari Ignatius

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Vtipálek mezi řezníky

Další článek

Mýtus a svoboda