Představy některých lidí o modlitbě a o tom, co jim přináší víra, mne přímo děsí.

Vzpomínám na přednášku jednoho charismatického misionáře, který svým posluchačům sliboval, že když uvěří v Boha, nebudou nemocní, bude se jim dařit i v jejich podnikání a také jejich vztahy budou jen vzkvétat… Mnoho lidí mu tehdy uvěřilo. Jenže, když se pak v jejich životě objevily nemoci, problémy a nezdary, Boha opustili, protože měli dojem, že je zklamal.

Modlitby některých lidí vypadají následovně: “Bože, udělej, udělej, zařiď, udělej, zařiď, zajisti… Jo, a hlavně nezapomeň na … . Amen.” Spousta lidí má pocit, že modlitba je takové dálkové ovládání Boha. Možná mají představu, že Bůh je jako autíčko, které ovládáme vysílačkou a ono jede tak, jak ho řídíme.

Mít svého Boha na dálkové ovládáni, to je lákavá představa. Ještě, že to není pravda. To by pak ve vesmíru muselo být tolik “bohů”, kolik je na světě lidí. A jak by pak vyhověli všem těm našim protichůdným přáním, to si neumím představit ani v té nejbujnější fantazii.

Jsem rád, že můj Bůh není bohem na dálkové ovládání. Těší mne, že ani on se o totéž nepokouší vůči mně. Jsme oba svéprávní a náš vztah je založen na vzájemné důvěře a přátelství. Ponechává mi svobodu v tom, co mu dám. Já zase nechávám na něm, aby se sám rozhodl, čím obdaruje On mne.

Přiznávám, že mám občas tendenci mu napovídat. Ale protože jsme přátelé, tak mi odpoví: “Vlastíku, neměj strach, já vím co potřebuješ dřív, než to vyslovíš!” (Matouš 6,8)

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora: Hamoun