Dokázali byste definovat, kdo je to hamoun? Mohli bychom také říci, že je to hamižník nebo chamtivec. Člověk, který není spokojený s bohatstvím, které už má, ale chce ještě víc.

Dnes ráno jsem znovu četl v Bibli zajímavý příběh. Je vlastně uveden na dvou místech Starého zákona – v 1.Královské 12 kapitole a ve 2.Paralipomenon 10 kapitole. Odehrává se krátce po smrti krále Šalomouna, na počátku kralování jeho syna Rechabeáma. Když má být korunován, přichází k němu delegace poddaných se zvláštní žádostí: “Tvůj otec nás sevřel tvrdým jhem. Ulehči nám nyní tvrdou službu svého otce a těžké jho, které na nás vložil, a my ti budeme sloužit.” (2.Paralipomenon 10,4)  Mladý král si vzal tři dny na rozmyšlenou.

Zavolal si zkušené poradce svého otce, kteří navrhovali, aby žádosti vyhověl. Pak se radil se svými mladými kamarády, kteří chtěli, aby daně ještě více zvedl.

Třetí den král předstoupil před poddané a velice arogantně prohlásil: “Tak tedy můj otec na vás vložil těžké jho? Já k vašemu jhu ještě přidám. Můj otec vás trestal biči, já vás však budu trestat důtkami!” (1.Královská 12,11) A pak už mělo vše rychlý spád. Biblická zpráva pokračuje: Když celý Izrael uviděl, že je král nevyslyšel, dal lid králi tuto odpověď: “Jaký podíl máme v Davidovi? Nemáme dědictví v synu Jišajovu. Ke svým stanům, Izraeli! Nyní pohleď na svůj dům, Davide!” A Izrael se rozešel ke svým stanům. (1.Královská 12,16)

Rechabeám tak velice rychle přišel o vládu nad desíti ze dvanácti izraelských kmenů. A pak během pěti let prohospodařil skoro vše, co jeho otec Šalomoun budoval čtyřicet let. Nakonec končí jako vazal egyptského krále Šíšaka.

V posledních letech se setkávám s lidmi, kteří mi svým počínáním velice připomínají krále Rechabeáma. Měli celkem dobré postavení i slušnou životní úroveň. Jenže jim to nestačilo. A tak se pustili do pokusů o rychlé zbohatnutí. Nějakou dobu to vypadalo na velký úspěch. Jenže nakonec přišel pád.

Z tohoto starého příběhu si můžeme vzít poučení, které by se dalo vyjádřit starou lidovou moudrostí: “Nemusí pršet, stačí, když kape”.

Dnešní společnost je masírovaná reklamou, která se nás snaží přesvědčit, že život je o vlastnictví. Podle reklamy čím více toho budeme vlastnit, tím kvalitnější bude náš život. Jedna definice říká, že “hamižnost je chorobná touha vlastnit”.

Jak se bránit tomu, aby i nás nepřemohla tato chorobná touha? Saul z Tarzu, napsal: “Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek.” (Filipským 4,11-12) Učme se radovat z toho, co máme. A pokud dostaneme šanci mít se lépe než dnes, nebojme se ji přijmout. Jen nechtějme vlastnit za každou cenu.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora: Do mrtvých se nestřílí