Víte, k tomuto článku mě inspirovala, moje kolegyně a kamarádka Karíma Sadio a její vřelé srdce.

Než se dostanu k jejímu příběhu a mé prosby o pomoc, povím Vám jako věčný a špatný novinář a exhibonista svůj příběh:

V roce 2004 jsem v létě vycestoval na rok na Nový Zéland učit se angličtinu. Asi dva dny předtím, než jsem měl být na letišti na odlet do Velké Británie, pak Singapuru, pak Austrálie Sydney, pak Aucklandu a pak Queenstownu – jsem se zúčastnil jedné „úžasné technoparty“ někde na poli a dal do sebe několik koulí (můžeme těm koulím třeba oficiálně říkat Extáze). Ne zcela v pohodovém stavu jsem dorazil  na letiště a ne zrovna dvakrát se těšil na cestu. Ani nevím, proč jsem se rozhodl letět tak daleko a na tak dlouho, když jsem neuměl anglicky, nikoho tam neznal, moje psychická a fyzická kondice byla v prdeli. Doprovodila mě na letiště Inka, sestřička, která i ve chvíli, kdy jsem měl ty nejhorší časy, vždycky stála při mně a mám ji za to moc rád!

Nový Zéland mě bavil. Chodil jsem po horách, ještě dnes mám spousty krásných fotek, hodně jsem fotil a potkal spousty zajímavých lidí se kterými jsem si neměl co říct, protože učení jazyků mi nikdy nešlo. Seznámil se i s pár Čechy, a abychom ušetřili na zélandských pivních břečkách chodili jsme v Happy Hour na pivo a ládovali během hodin, co to šlo. Bydlel jsem první dva měsíce na studentské koleji a později si našel pronájem pokoje 4,5 m2 u jednoho kuchaře v domě. Ten mluvil čínskou novozélandskou angličtinou, té už jsem vůbec nerozuměl, ale fajn bylo, že mi občas uvařil. V domě měl spousty cenných věcí i já (foťak, tenisovou raketu, peníze), přesto jsem si zvykl díky němu zamykat (spíše nezamykat) dům na řetízek a zámeček, který vypadal jako dětské zámečky na deníčkách holčiček, stačilo vzít na něj trošku silou a nic by nevydržel. Takovou, tam kde jsem žil, měli k sobě lidé důvěru. Jeho domek stál hned u hřbitova a ten večer, co jsem se s ním pohádal, jsem poprvé spal zhulenej (skvělý Češi najdou dealera kdekoliv) na hřbitově.

V tom krásným městě, kde v zimě bylo léto, a v létě zima, proud vody se ve sprše točil na druhou stranu než u nás, lidé nekradli a všichni se na sebe usmívali, jsem z úsměvu krásné učitelky angličtiny indiánky z Aljašky Choleny, mylně vyvodil, že bych se jím mohl líbit. Byli jsme v kině, byli jsme na společném malování keramiky, psal jsem o ní povídky v angličtině, dodnes nevím jestli jim rozuměla, protože všechno bylo pomocí Česko – Anglického slovníku.

Dostával jsem čím dál do větších bludů a paranoidních představ. Zdálo se mi, že letadla lítají kvůli mně, aby mě sledovali, že mě odposlouchávají hodinky, že ke mně mluví Bůh, v angličtině jsem slyšel vždycky něco jiného za významy, každý den jsem chodil 5 až 10 km pěšky po horách. Až jsem odešel od svého čínského kuchaře, přespal na hřbitově, a druhý den se ubytoval v hostelu kousek od školy. Do té doby jsme s Cholenou nic vážného neměli a i přesto, že tam bylo spousta krásných lidí, já vždycky musím mít to co si přeju a nebo nic. Najdenou mě napadlo, že by Cholena mohla přijet do hostelu, ale protože ve svém paranoidním světě jsem ji už považoval za Královnu (mimochodem sebe za budoucího Krále), věděl jsem, že poddaní z Hostelu asi aktuálně 12 lidí koukající na televizi a hrající kulečník tam nemohou být. Všichni tamní muži byli tak o hlavu větší, hrající pravidelně rugby, přesto v mánii neřešíte racionálně a já vzal první kulečníkové tágo, nikoho jsem neuhodil, nikoho jsem nechtěl uhodit a zakřičel anglicky: „Jede sem Královna Cholena, musíte odejít!“. Pár lidí odešlo a smálo se a zbytek se na mě vrhl a dal mi přes hubu. Zavolali policii, ta mě odvezla do vězení, dali mi sendvič se sýrem a šunkou, teplý čaj a ustřihli šňůrky na kraťasech abych se v cele neoběsil (ani jsem nechtěl). Druhý den byl výslech s překladatelkou (neoficiální), a hned na to co jsem všechno pověděl a ukázal na vyšetřujícího policistu holý zadek se staženými kraťasami, mě odvezli do 20 km vzdálených „Bohnic“. Pokoje tam byly luxusní, ještě že jsem měl pojištění, které jak jsem se později dozvěděl, bylo úplně na hovno, spal jsem sám na pokoji, měl svojí koupelnu i sprchu i záchod, chodili jsme na výlety a poprvé jsem ochutnal Burger King a ráno si kupoval (pokud jsem vstal včas) snídani od paní, která vždy přinesla do léčebny tousty s vajíčkem a anglickou vypečenou slaninou v proutěným košíku. Byl jsem tam měsíc, než se o mě někdo dozvěděl, a další měsíc než pro mě (museli) přijet lékařka a zdravotní bratr a deportovat mě do Čech.

Tolik příběh jednoho mého schizofrenického záchvatu s manickými příznaky.

 

A nyní ke Karímě. Již skoro rok se stará o cizince, který žije v ČR v Praze na ulici. Nosí mu jídlo, v zimě mu sháněla ubytování na ubytovně – v garáži – kdekoliv, jenom aby nezmrznul. Když byl v deportačním táboře, došlo u něj ke znásilnění a zneužívání a ještě více se prohloubila jeho nemoc a bipolární porucha. Je velmi chytrý, ale protože není v podstatě schopný dostavit se na žádný úřad, nemá pojištění, nedomluví se jazykem, pro nás neexistuje a pro nikoho nemá žádný význam. Co na tom, že Karíma byla po tři čtvrtě roku jediná, kdo se o něj staral, sama nemá příliš a když jsem s ní měl interview, nechtěla to ani zmiňovat a prosila, abych se na něj neptal, ale uvědomte si, že tahle nemoc vás může kdykoliv zastihnout. Vyvolává jí stres, vztahy, drogy, genetické dispozice atd. Karímu mám opravdu rád, ale má 4 děti a oba s manželem Issou pracují jako koně. Již jednou sehnala pro toho člověka přes úřady letenku za cca 20.000, ale i když mu jeho krajan opatřil náhradní cestovní  doklad, nebyl schopen doletět až domů, vrátili ho z letiště, kde měl přestupovat. Protože v létě se bránil ošetření a napadl záchranáře, minulý týden u soudu dostal 3 letou podmínku a soudní psychiatr uvedl, že má nízkou inteligenci, ale duševní nemocí netrpí. Nebudu brát v potaz, že ho nikdy netestovali, protože ten člověk má překladatele do španělštiny, které rozumí špatně, ani se nebudu zamýšlet nad tím, že neměl přiděleného žádného právníka, který by vznesl jedinou námitku, jediný proslov k tomu, aby nedostal podmínku, či aby jeho zdravotní stav přehodnotili. Jakou jsem měl asi inteligenci pro Zélaňdany, když jsem byl mimo a skoro vůbec jsem jim nerozuměl?! Pomozte Karímě prosím (můžete jí podpořit minimálně hezký mailem na karima.sadio@seznam.cz, či finančně na další letenku, ubytování zde, či jídlo – její účet je 1532083083 / 0800 ) – věřte že s Vašimi penězi bude vynaloženo na 100% ve prospěch nemocného a samotného člověka, ke kterému se Česká republika nezachovala příliš košer!

Na mé fotce: Cholena

cholena

10 Komentářů

  1. 13.3.2015 – 22 Adar 5775 v 14:30 — Odpovědět

    Spíš bych řekla, že tato přívětivost se týká všech duševně nemocných, kteří nemají to štěstí, aby měli rodinu, a přitom ani to "štěstí", aby na nich byl jejich stav patrný na první pohled (neběhají nahatí po ulici, neskáčou z mostů atp.). Cizinci obyčejně řeší jiné problémy (nebo hlavně jiné problémy, myslím). Je ale pravda, že – jak jsme si už řekli dřív, Tvůj případ se tomuhle tomu podobá až podezřele, jen přístup úřadů je jiný: novozélandské Tě agresivního zadržely, vyšetřily s pomocí tlumočnice do (přibližně) Tvého exotického jazyka, zjistily, že jsi pojištěn a umístily do léčebny. České agresivního cizince zadrží, nechají ho v cele v želízkách do uklidnění, pak ho vyslechnou za pomoci tlumočníka do jazyka, kterému moc nerozumí, obviní z trestného činu a vrátí ho na ulici.
    A teď nevím, co je za tím rozdílným přístupem – větší zkušenost s cizinci? Větší zkušenost s duševně nemocnými?

    Mimochodem: že ses neptal na svolení publikovat, protože jsi věděl, že bych Ti to nedovolila??? :)

    3
    0
    • 13.3.2015 – 22 Adar 5775 v 22:26 — Odpovědět

      Je mi ho líto Karímo! Chtěl jsem pomoci jak mohu..

      1
      0
  2. karel rudolf
    15.3.2015 – 24 Adar 5775 v 14:57 — Odpovědět

    jak jsem vyrozumněl z článku, zřejmě podstatou problémů toho člověka jsou narkotika. tento druh lidí nemá právo cokoliv žádat. narkomani svou existencí jenom zatěžují společnost. představa, že by se cokoliv této kategorii mělo věnovat, či jim pomáhat a pod. je neúcta vůči lidem kteří se octli v těžké životní situaci třeba na sklonku svého života a nezvládají jeho současnou náročnost ať vědomostně nebo materielně. užitečnější poskytnout přebývající prostředky na opravy historických objektů mimo správu církve. už pod vlivem vycestovává od zahra a pokračuje ve fetu!!! trvale odstranit!

    0
    2
    • 15.3.2015 – 24 Adar 5775 v 15:02 — Odpovědět

      To jste opravdu nevyrozuměl Karle Rudolfe správně, s drogami jsem si pohrával já a dal jsem příklad jak i přesto se ke mě zachovali na NZ.. A pak byl jeho příklad, kde se tam píše o narkotikách? Nic takového tam nevidím, Vy ano?

      PS: Člověk, který se dostane na okraj společnosti, podle Vaší úvahy nemá právo na pomoc? Ufff

      1
      0
      • Dana
        16.3.2015 – 25 Adar 5775 v 08:27 — Odpovědět

        Pokud se na ten okraj dostane vlastním přičiněním, tak ne.
        (Tím neříkám, že mu ta pomoc nemá být poskytnuta, ale je to dobrá vůle, bonus. Nikoliv právo nebo nárok.)

        0
        0
        • 16.3.2015 – 25 Adar 5775 v 12:25

          A Dano Knápková to budeš jako soudit podle čeho? Invaliditu podle toho jestli člověk nejel na červenou nebo pod vlivem alkoholu a pak mu nedáš invalidní důchod? Nebo budeš dokazovat jestli si poprvé vzal drogy vlastním přičiněním?

          Ale že mě u Tebe to nepřekvapuje, protože zastánkyně IVČRN smýšlí přece jako oni (podporovatelé) – smutný smile

          0
          1
    • 16.3.2015 – 25 Adar 5775 v 06:16 — Odpovědět

      Asi jste se soustředil na Davidovu větu, že duševní choroby (obecně) mohou být vyvolány "stresem, vztahy, drogami, genetickými dispozicemi atd". ?

      0
      0
  3. Tomáš Flaška
    17.3.2015 – 26 Adar 5775 v 18:36 — Odpovědět

    Nemyslím si, že každý sympatizant IVČRN chce podřezávat Židy, jak doslova píšeš Davide. A zároveň za takovou označuješ Danu. Ty máš důkaz, že chce podřezávat Židy, nebo je to opravdu jen proto, že sympatizuje s IVČRN?
    —————
    Jinak co se týče podpory bezdomovců a pod., když jim dáš šanci, oni ji nevyužijí a třeba zase sklouznou k alkoholu a na ulici, opětovně, myslíš, že by se jim stále a dokola mělo pomáhat?

    1
    0
  4. 19.3.2015 – 28 Adar 5775 v 19:30 — Odpovědět

    Velikánské díky vám čtyřem, dvěma známým a dvěma neznámým, kteří jste se rozhodli udělat pro někoho neznámého něco na dálku. Velikánské díky patří i panu psychologovi, který jako první vůbec věnoval případu potřebnou pozornost, potvrdil mi, že ten člověk je opravdu vážně duševně nemocný, souhlasil se schůzkou a snaží se se mnou vymyslet, jak pomoci i po stránce zdravotní.
    Musím přiznat, že po měsících, kdy mě různí lidé posílali k šípku buď s důvodu, že s tím člověkem nemám "nic společného" a tak nemám právo vyřizovat jeho záležitosti, nebo že ztrácím čas s někým, kdo si toho neváží a nezaslouží si to… je tohle balzám na (moji) duši. Takže ještě jednou, díky, obrovské díky vám všem!!!

    2
    0
  5. 19.3.2015 – 28 Adar 5775 v 19:47 — Odpovědět

    Karímo, mám radost s Tebou! :) PUSU!

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Kanadští muslimové proti radikalismu

Další článek

Sečíst dary