“​Na Finsku je nejlepší, že člověk může být muslim po svém a sám si může vybrat, jak bude náboženství praktikovat,” vysvětluje táta.

Jenže na to máma reaguje, že v jeho případě to podle všeho znamená, že člověk nepraktikuje nic. Máma přečetla celý Korán, od začátku do konce. Táta ne.

Navíc ho přečetla s tužkou v ruce. A máma říká, že táta a jeho kumpáni z Maghrebu si zřejmě myslí, že základem náboženství je pět povinných pilířů. A není to modlitba salát, pouť do Mekky hadž, almužna zakát, vyznání víry šaháda a půst v měsíci ramadánu.

Ne, podle mámy si táta a jeho kamarádi myslí, že muž je hlavou rodiny, žena musí nosit hidžáb, vstupem do manželství že má z půlky splněno a zbytek náboženství se nemusí starat, že děti jsou osobní vlastnictví muže a krize středního věku se řeší mnohoženstvím. Sama si dobře uvědomuje, že nadějí a budoucností islámu jsou konvertiti, protože jenom oni dokážou rozlišovat mezi kulturou a náboženstvím.

“Kdyby se Faríd aspoň trochu víc snažil být jako Prorok, měli bychom po problémech,” říká občas, když volá Fátimě. Pak vypočítává všechny Prorokovy dobré skutky, prací v domácnosti počínaje a péčí o děti konče. O Muhammadovi a jeho manželství toho načetla dost na to, aby věděla, že přesně takhle to ona taky chce, a když už si za muže vzala muslima, tak teď stačí srovnat ho do latě. 

Mladou finskou autorku Johannu Holmströmovou (1981), rodačku z jihofinského Sipoo, uvedl na český knižní trh překlad jejího románu Asfaltoví andělé.

Ve Finsku vyšla její sbírka povídek Inlåst och andra noveller (Zamčená a další povídky) už v roce  2003, roku 2007 vydalo nakladatelství Söderströms Förlag její první román Ur din längtan (Z tvé touhy) a spisovatelčino dílo obdrželo několik domácích cen. Na pulty českých knihkupectví si našel cestu až její román o identitě a hledání – Asfaltoví andělé. Holmströmová, která ve Finsku sama patří ke švédsky hovořící minoritě, tu nastiňuje problémy, s nimiž se potýkají potomci imigrantů. Na životě dvou dívek, sester ze smíšeného manželství Finky a Maročana, ukazuje problémy odlišnosti – ať už je to odlišnost etnická, náboženská, hodnotová, myšlenková, kulturní nebo jiná. Ústředním tématem knihy je netolerance a neporozumění.

Dospívající dívky jsou svědky rozpadu manželství svých rodičů; otec pochází z Maghrebu a matka, Finka, se rozhodla pro ortodoxní formu islámu, kterou by v nejlepší vůli ráda vnutila i zbytku rodiny. Otec a starší dcera Samíra odcházejí z domova. Postava otce se v románu objevuje pak už jen sporadicky, ale Samíra se po počátečních obavách, že bude nalezena a donucena k návratu, rozhodne experimentovat se životem; alkohol, diskotéky a zaměstnání v McDonaldu nedokážou odstranit pachuť diskriminace a rasismu, kterým ji společnost častuje; Samíra (která je, jak se později ukazuje, hluboce, byť ne ostentativně věřící) se posléze zaplete s mladým Finem a krátce nato má neobjasněnou nehodu, po které zůstane dlouhou dobu v kómatu. Její mladší sestra Lejla se snaží přežívat ve škole, kde šikana je na denním pořádku a jakékoliv vybočení z norem se v tomto společenském prostředí – stejně jako doma u matky – neodpouští.

Až do posledních stránek nechává autorka čtenáře hádat, co se doopravdy přihodilo Samíře. A zamyšlení nad silou norem, do nichž se jedince pokouší zformovat prostředí, je po přečtení románu přímo nezbytností.

“Kromě éček je máma vysazená taky na oblečení a jsou dny, kdy radši nejdu domů. Chci se vyhnout mámině razii, při které mi ze skříně vyhází veškeré oblečení, jen aby se přesvědčila, jestli jsem si nekoupila něco nového, něco moc těsného nebo vykrojeného nebo s obrázky a nápisy, které by mohly odvádět myšlenky k něčemu zakázanému. Někdy jí vadí třpytky nebo krajky nebo flitry. Jindy barvy. Má svoje období, kdy je přesvědčena, že jediná správná barva je černá, a to pak stojí u mě v pokoji, mává svetrem, který byl ještě měsíc před tím naprosto v pořádku, a řve, že je žlutý, žlutý! A já na ni jen zírám a říkám: “Vždyť jsi mi ho sama koupila…”

Jenže to už se zase zanoří do skříně a já v duchu zakleju, protože vytáhne tregíny, které ještě ke všemu nosím jenom pod normální kalhoty, protože se mi stalo, že ty žmolkovité dlouhé spodky, které mi upletla babička, vzbudily v šatně před hodinou tělocviku ohromné veselí.

“A co má znamenat tohle?”

Vzápětí putují na hromadu oblečení, které odnosí do přístřešku na popelnice. Nedlouho poté všechno nanosím zase zpátky, protože na většině toho, co vybrala, není nic špatného. 

Jak tam tak stojím a sleduju mámu, napadne mě, že je úplně stejná jako holky v naší třídě, které, když se v šatně svléknu a mám na sobě jen kalhotky a top, hned si na mě ukazují a hulákají: “No fůůůj! Podívejte se na ni! No to je šílený!” a když se jdu do zrcadla podívat, o co jde, tak se můžou utlouct smíchy.

Takže když máma podniká náboženské razie, nechám ji tam radši samotnou a potuluju s temnými ulicemi, ruce v kapsách, hlavu svěšenou, a vypadám přesně tak, jak člověk nemá vypadat.

Johanna Holmströmová, Asfaltoví andělé; v překladu Ondřeje Vimra vydalo nakladatelství Kniha Zlín, 2014

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Sečíst dary

Další článek

Kdo a co za lidi podporuje Martina Konvičku a IVČRN?