Se zájmem sleduji seriál o pravěkých bozích.  Je to tak trochu jako detektivka. A dobrá detektivka! Protože prozatím vůbec nevím, jaké bude rozuzlení. A to je vzrušující.  Navíc mne to vrací do mládí, tedy do let reálného socialismu, kdy podobným způsobem vyučovali pravdy o opiu lidstva  naši soudruzi učitelé a učitelky. Takže je v tom i kus nostalgie, jako při sledování Zenu za pultem anebo Okresu na severu.

Zatím jsme ale ještě v hlubokém pravěku  a už tady, už v těchto pradobách, si  organizovaná přírodnina, která se jaksi vymkla přírodním zákonům o zachování druhu a přírodním výběru,  kompenzuje všechny své fyzické handicapy poměrně vysokým duchovním poznáním. Neřeší zásmrtí, vždyť  lesní smrt bývá krátká, ale tak nějak s ním počítá. Celý Hádes a ostatní varianty podsvětí či jámy se teprve narodí.  Nicméně již nyní, v pradobách ji to usvědčuje, že není přírodninou běžnou, ale stvořením jaksi vyšinutým.

Bodejť by ne. Jakmile totiž touha dosáhnout na banán pomocí nástroje a ubránit se hladomoru pomocí organizovaného lovu či zemědělské kreativní činnosti v ní probudila víc než pudy, má to daleko těžší než lovná zvěř a pudově jednající zbytek stvoření (přírody). Nějak se jí udělalo vědomí, nějak se v ní probudila kreativita a tyhle dva danajské dary ji nutí přemýšlet, co bude potom. Zítra, za rok, až už tu neude.

Jediné zvíře, které řeší co se stane po jeho skončení, je právě člověk.

A právě proto je ten seriál tak napínavý. Časem totiž pravěk opustíme a doputujeme až do doby bronzové. A objeví se otázka monoteismu. Pravěký seriál se přiblíží k bibli. A to pak budu jeho řádky skutečně hltat.

Jak se to stalo tam? Kde se to zadrhlo? A proč i v moderní době nemáme vyřešeno? Kvůli těm dvěma slepým?

Proč se lidstvo klaní slunci a měsíci, si podle bible i midrašů uměl vysvětlit i Abraham. Krátce po své bar micva, kdy rozflákal tátovy hliněné bůžky, s nimiž rodin obchodovala. Kaldejský kulturní obzor, jehož byl Abraham ústrojnou součástí, již byl zabydlen. Všemi personifikovanými a zbožštělými archetypy. Dobrem, plodností, Měsícem i Sluncem, obchodem, válkou, smrtí i zásvětím. Mládenec Avrumke tedy neřešil, co s ním bude „potom“, na to mu ti jeho soudruzi učitelé odpověď ve škole nabídli. A přesto se tou holí do hliněných lárů pustil.

Zdá se tedy, že archetypálně jako první z lidí začal řešit to fatální rozhodnutí matky Přírody udělit jednomu ze svých koacervátů ten nadstandardní dar kreativního myšlení, vytváření pojmů, představ a slov.

Zašel si tedy do pouště, protože o samotě se medituje lépe než na rušných tržištích Ur kaldejských a poblíž nevěstinců z Cháran. Nepřišel sice na nic, natolik je matka Příroda nemilosrdná, ale přeci jen mu cosi došlo. Člověk, který si vymýšlí bohy, se musí – nechce-li se zbláznit – podřídit dvěma slepým bohyním. Necesitas a Justitiae. Nezbytnosti a spravedlnosti. Necesitas je slepá a krutá od narození. Justitia je slepá dobrovolně, protože se snaží měřit na lékarnických vahách argumentů.

Abraham (pokud nebudeme věřit mýtům o Sefer jecira – knize utváření) ještě neměl k dispozici ani urychlovač v Bernu, poznatky kvantové fyziky ani teorii o entropii. S tou spoustou božstev a lárů okolo sebe asi vůbec nezauvažoval o tom, že by snad měl vzít v potaz teorii o polidštění opice. Nicméně cosi mu prostě neštymovalo.

Díky Nezbytnosti pochopil, že tvůrce bohů není vrcholem života ani stvoření, a díky Spravedlnosti si tak jako všichni před ním i po něm kladl otázku, zda má vůbec smysl být kreativní. A mravný.  Tedy jakým směrem být kreativní. Podle „urvi co se dá“ anebo podle „nejsi tu sám“.  Zase Necesitas a Justitia. Mám-li nárok na spraveldnost, nemají ho tím pádem nezbytně i ti druzí?

A kde se to v člověku bere? Je ta touha po spravedlnosti a morálce pouze deformovaným projevem přírodního zákona o zachování druhu?  Protože pokud se náš myšlením obdařený živočišný druh začne chovat  jen podle běžných zákonů o přirozeném výběru, je schopen nekompromisně  svůj vlastní druh vyhubit docela, což řádný mamut ani vlkodav nedělá.

Nešťastný Abraham, věda už celá tisíciletí, že člověk neovlivní ani příliv, natož úrodu a svoje umírání, mohl být v pokušení domnívat se, že tím nejsilnějším z bůžků je sama Matka. Cyklicky tvořící a bořící.

Ale ani Matka není dokonalá. Proč? Protože přírodnina zvaná člověk si mezitím díky tomu, čím ho obdařila stihnul vytvořit  pojem dokonalosti – univerza. Proč by Matka tuto nedokonalost dopustila, kdyby byla tím Univerzem ona?   Nechává se takto poznat? Ale to ji ohrožuje!! To člověkovo tušení čehosi sice nepragmatického, ale povznášejícího a naplňujícího.  Totiž koloběh dávání a braní. Poskytování a přijímání. Vztah mezi tvořícím a konzumujícím. Prožitek dobra a prožitek zla.

Anebo  to lepší v člověku nediktuje matka Příroda  ale (paradoxně) ti nejslabší jedinci jeho druhu, aby nepodlehli těm silnějším?  Proč slabá a postižená mláďata neobětovat?  Co s těmi, kdo si na svoji skývu už nedosáhnou? Proč pečovat i o ně? To je úplně proti Matce, a přesto to člověk dělá.

A tak patrně Abraham (sám jsa archetypem) vymyslil ( podle Necesitas) anebo poznal (díky Justitia) ještě cosi, co přesahuje samu Matku.

Stvořitelem už nebyla ona a všechny její archetypální projevy. Bylo tu cosi, co pojímalo nejen samotné stvoření s ohněm, vodou, vzduchem dobrem (prospěšným), zlem (škodícím) a také všechny archetypy lidské kreativity i lidského strachu. Narodil se, byl stvořen anebo poznán Univerzální stvořitel, který dával stvoření smysl. A to nejen podle slepé ale kruté  Necesitas, ale také podle nekompromisní zvídavé a dobrovolně slepé Justitia.

Stojíme mezi dvěma bohyněmi. Jsou spolu srostlé a prorostlé jedna do druhé jako ostatně všechno v Přírodě. Ve vztahu k Bohu a bohům je celkem jedno, na který z oltářů vylejeme svoje úlitby. Ale otázku po původu vesmíru a jeho zákonitostí obcházet nelze. A při jejím řešením poznáme, jak úzce jsou obě Slepé prorostlé. Pokud se smíříme (Necesitas) s tím, že se člověk matce přírodě vymknul, stejně zjistíme, že musí, aby přežil usilovat o Spravedlnost. Pokud zvolí tu druhou cestičku, že se chce napojit na prazáklady vesmíru směřující k dávání a braní vědomě, stane se mu spravedlnost nezbytností.

Zatím jsme ovšem ještě pradobách. Tak uvidíme. Snad.