Nižší porodnost umožňuje našim současníkům žít lépe a spotřebovávat více, než generace před námi. Z hlediska přirozeného výběru však bohatstvím moderního světa nesmyslně plýtváme.

Před demografickou revolucí – a v mnoha zemích taková situace částečně přetrvává dodnes –  lidé žili v menších skupinách, často negramotní nebo málo vzdělaní. Vysoce postavení jedinci – šlechta, kněží, statkáři… získávali svůj statut narozením. Jedinci „z lidu“ neměli v takovém dědičném systému valnou naději dostat se mezi elitu. Pro většinu populace byla (a v mnohých rozvojových zemích dodnes ještě je) nejdůležitější společenskou skupinou rodina.  Rodina působila jako hlavní výrobní, spotřební i společenská základna; nejlepší pozici měly velké, ekonomicky úspěšné rodiny. Bezdětní zasluhovali lítost nebo rovnou odsouzení, protože na početnosti rodiny nebo klanu závisel její úspěch. Nejvyšší metou, jakou mohl člověk dosáhnout, byla rozsáhlá, prosperující rodina. Pod vedením nejschopnějších členů rodiny mobilizovaly své členy k aktivitě, vědomy si toho, že zejména při vysoké úmrtnosti a za kritických podmínek je velká, pevně vedená rodina základní podmínkou přežití.

Při tomto přirozeném běhu věcí si kulturní normy a genetické preference příliš neodporují: v 18. a 19. století bylo v americkém pohraničí spousta volné půdy a rodiny měly tolik potomků, kolik jen dokázaly. Naproti tomu obyvatelé hustě zalidněných území (například Irové 19. století) snižovali porodnost za pomoci odkladů manželství a dalších prostředků, což rodiny chránilo před zchudnutím.

Většina předmoderních společností po celém světě dokázala za pomoci vlastních demografických systémů (i za použití takových technik, jako je kontrola porodnosti, oddalování porodů, infanticida, pěstounství nebo adopce) udržovat přibližně stabilní počty lidí v populaci. I kratší délka života se dala vyrovnat vyšší porodností tak, aby nárůst populace nepropadl do záporných čísel.

V nových, průmyslových společnostech je situace jiná. Industrializace zvyšuje hmotnou životní úroveň včetně úrovně zdravotnictví. Umíráme později a prostředky pro kontrolu početí jsou široce dostupné. Ještě důležitější roli však hraje myšlenková a kulturní revoluce. Rozšířilo se školství, stoupá gramotnost, výrobní aktivity se přesunuly z domácností, dílen a rodinných farem do kanceláří a továren. Role vlády vzrostla stejně jako vliv masmédií. V moderních ekonomikách je poptávka po vyškolených odbornících, kteří následně dosahují vysokého postavení a vydělávají velké částky peněz. Ve snaze dostat se na kýžené posty tito lidé (a ti, kdo se s nimi snaží soupeřit) odkládají založení rodin a čas a úsilí věnují svým kariérám. Zároveň se ovšem, díky prestiži, kterou jim jejich sociální statut přináší, stávají důležitými vzory pro ostatní. Názory a hodnoty, kterými se tito – v naší společnosti úspěšní – lidé řídí (a které jsou nyní snadno šiřitelné za pomoci globalizovaného filmového průmyslu a masmédií) si berou za své širší vrstvy obyvatel.

Moderní média a školní vzdělání přebraly v průmyslové společnosti vliv, který na jedince dříve měla rodina.

Přesun výrobní činnosti a její reorganizace snížily hodnotu dětské práce; náklady na výchovu dětí však spíše rostou, než aby klesaly. Děti se tedy na Západě dnes „vyplatí“ mnohem méně, než tomu bylo před stoletím nebo dvěma.

Přesto ale Evropský princetonský projekt pro zkoumání plodnosti  – zabýval se poklesem plodnosti za uplynulá dvě století na šesti stech územích Evropy – zjistil, že mezi ekonomickým vývojem a počátkem poklesu plodnosti jsou u jednotlivých oblastí rozdíly.  Francouzská demografická revoluce přišla například o padesát let dříve, než se totéž stalo v Británii a v Německu. Výsledky dalších bádání ukazují, že na plodnost má bezprostřednější vliv kultura než ekonomické ukazatele – v Bretani a Normandii proběhla demografická revoluce téměř sto let poté, co se tak stalo ve zbytku Francie.

Podle evolučních biologů existuje kompromis mezi kvalitou a kvantitou potomstva – často uváděný příklad evropských špačků ukazuje, že špačkové se střední snůškou vychovají více mláďat než ti s malou nebo maximální snůškou. Zdálo by se tedy, že zaměření na výchovu jednoho nebo dvou potomků je z hlediska genetického výběru optimálním kompromisem mezi kvalitou a kvantitou,  respektive že menší množství opečovávaných dětí rozšíří naše geny úspěšněji, než velké množství neduživých jedinců. Antropologové Jane Lancasterová a Hilliard Kaplan se rozhodli toto vysvětlení prověřit na populacích v mexickém Albuquerque. Zjistili, že tamní Američané byli většinou lépe ekonomicky situovaní než tamní hispánci a měli také méně dětí.  Předpoklad, že se jedná o evoluční kompromis mezi kvalitou a kvantitou, se ale nepotvrdil. Aby tomu tak bylo, museli by Američané (investující více do menšího počtu dětí) mít více vnoučat, než hispánci. Výsledky byly ale přesně opačné.

Nepřímý vztah mezi zdroji a plodností u střední třídy v moderní společnosti je tedy zároveň i nepřímým vztahem mezi bohatstvím a genetickou zdatností.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Jiný kraj – jiný mrav II.

Další článek

Izraelská hvězda You Tube. Adam Ben Ezra a jeho kontrabas v Česku