Brzo ráno jsem spěchal do města po pěší lávce, vedoucí nad rychlostní komunikací, která protíná Frýdek.

Mrholilo a byl slabý mráz, takže na kousku lávky, která byla vydlážděná, to klouzalo. V zásobníku tam byla i posypová sůl, ale kdo chodí jen tak, po ránu, městem s lopatou?

O chvíli později jsem se vracel. Už z dálky jsem viděl človíčka, který nabíral sůl do obou dlaní a pak jí sypal právě tu část můstku, kde to klouzalo. Než jsem došel na druhou stranu lávky, byl už pryč. Pokračoval dál ve své cestě. Zůstala po něm jen ta sůl, pohozená na zem.

Vzpomněl jsem si na jeden biblický text, který zachycuje část Ježíšova kázání: “Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.” (Matouš 5,13) Přiznám se, že jsem v souvislosti s těmito Kristovými slovy uvažoval o soli jako součásti pokrmů. Nikdy mne nenapadlo, že sůl může být užitečná i tehdy, když po ní šlapeme.

V Novém zákonu je příběh Filipa, který v době prvního pronásledování mladé křesťanské církve odešel z Jeruzaléma do Samaří a brzy tam založil místní církev. Z Jeruzaléma pak přišli Petr a Jan. Filip najednou mohl mít pocit, že hraje druhé housle. A právě v té době ho Bůh poslal k jedné opuštěné cestě, po které zrovna cestoval etiopský dvořan, který četl proroka Izaiáše a potřeboval někoho, kdo by mu to vysvětlil. Když se setkali, začal rozhovor se zvláštním koncem: Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: “Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?”

Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil.

Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou. Filip se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje. (Skutky 8,36-40)

Pro Filipa bylo dobré, že se krátce cítil jako pohozená sůl. Kdyby stál v čele samařské církve, neměl by čas věnovat se tomuto mouřenínovi a ten by nebyl pokřtěn. Po křtu se rozešli každý svou cestou. Filipa Bůh poslal do dalších měst, kde už na něho čekali noví posluchači radostné zprávy o spasení.

Když jsem se to ráno doklouzal na kluzké cestě až domů a seděl v teple, musel jsem dál přemýšlet o životě. Najednou jsem si uvědomil, kolikrát jsem si připadal jako ta sůl, vyhozená ven. Měl jsem pocit, že už nejsem k ničemu, že si do mne každý jenom kopne a možná ještě přidá plivanec…

V těch chvílích jsem to bral jako křivdu. Když jsem se na to ale podíval “optikou soli”, po které jsem dnes šlapal, najednou jsem měl pocit, že i tehdy jsem byl užitečný a navíc, že to bylo užitečné i pro mně. V těch chvílích, kdy jsem měl pocit, že jsem všemi opuštěný, dokonce i samotným Bohem, mi byl Bůh vlastně nejblíž. Bral mne jako sůl do svých dlaní a pak mne “pohodil” právě tam, kde jsem v té chvíli byl nejužitečnější.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora: Zvláštní proroci (4)