Tento měsíc uplyne 118 let od narození Chajima Arlozorova. Jeden z předních představitelů židovského společenství v mandátní Palestině zachránil kontroverzní dohodou přes 50 tisíc německých Židů, a právě to jej patrně stálo život.

Letos v červnu to bude již 84 let ode dne, kdy Arlozorov zemřel. Okolnosti jeho skonu nicméně ani po této době nejsou jasnější. Nejčastěji se hovoří o tom, že byl obětí politicky motivovaného atentátu, avšak existuje i názor, že byl smrtelně zraněn při sexuálním útoku na jeho manželku, a dvě konspirační teorie, podle nichž se stal obětí mocenského boje nacisty Josepha Goebbelse, respektive Sovětského svazu. Podívejme se však napřed na mimořádně zajímavý život Chajima Arlozorova.

Titulek: Chajim Arlozorov, zdroj: jafi.org.il
Chajim Arlozorov, zdroj: jafi.org.il

Narodil se v carském Rusku ve městě Romny (dnes na Ukrajině), avšak v šesti letech s rodinou po protižidovském pogromu přesídlil do Berlína. Zde vyrostl a studoval ekonomii na Berlínské univerzitě, kde získal doktorát. Byl přesvědčeným sionistou a v roce 1918 v Německu spoluzaložil levicově orientovanou politickou stranu ha-Po’el ha-ca’ir (hebrejsky doslova “Mladý dělník”). O sionismu psal novinové články a knihy, zabývající se například finanční podporou sionistů v Palestině nebo spoluprací s Araby. V roce 1920 vzbudil značný rozruch článkem Jüdische Volkssozialismus (doslova Židovský lidový socialismus), v němž odmítl marxismus. V témže roce začal být činný na mezinárodním poli, když se jako zástupce své strany zúčastnil sionistické konference v Londýně.

Následující rok poprvé navštívil Erec Jisra’el – zemi izraelskou, toho času nazývanou Britský mandát Palestina. Do Evropy se ještě vrátil, aby dokončil studia, a aliju nakonec učinil v roce 1924, navzdory lákavým pracovním možnostem v Německu (jeho alma mater mu nabídla asistenturu), a usadil se v mandátní Palestině. O dva roky později byl zvolen do hlavní národní instituce židovské komunity v mandátní Palestině – Židovské národní rady – a následně ji zastupoval u Společnosti národů v Ženevě. V roce 1929 byl zvolen ředitelem politického odboru Židovské agentury, též známé jako Sochnut, která v době mandátní Palestiny působila jako neoficiální vláda pro židovské obyvatelstvo. Ze začátku se domníval, že Britové budou nápomocni v usidlování Židů v mandátní Palestině, avšak záhy byl vyveden z omylu. Dospěl proto k přesvědčení, že Židé budou muset přistoupit k revoluční akci, aby dosáhli židovské většiny, znovu vybudovali svou domovinu a zachránili evropské Židy z područí nacionalistických a autoritářských režimů.

V roce 1930 se stal jedním z vůdčích mluvčích hlavní židovské politické strany Mapaj, která vznikla spojením stran ha-Po’el ha-ca’ir a Achdut ha-avoda. Když se o pár let později dostali v Německu k moci nacisté, varoval před nebezpečím hrozícím tamní židovské komunitě. Coby zástupce Židovské agentury se do nacistického Německa vypravil, aby s tamní vládou dojednal dohodu, která by umožnila tamním Židům odejít do mandátní Palestiny, aniž by přišli o veškerý majetek. I přes restrikce dané britským imigračním systému se v té době totiž bylo možné do Palestiny přestěhovat, a to na tzv. kapitalistické vízum pro osoby disponující alespoň 1000 librami. Nadto však museli dotyční v Německu zaplatit zvláštní daň, která měla omezit vývoz kapitálu ze země. V roce 1933 činila 23 %, o tři roky později již 70 %, a v roce 1939 již plných 95 %. Princip dohody ha-avara (doslova transferová dohoda), kterou s nacisty předběžně dojednal, byl následující. Židé, kteří chtěli emigrovat do mandátní Palestiny, vložili svůj majetek na zvláštní německý bankovní účet. Za tyto prostředky bylo zakoupeno zboží (včetně např. zemědělské techniky), která bylo exportováno do Palestiny. Zde bylo toto zboží prodáno a dotyční dostali značnou část původního majetku zpět. V principu byla dohoda výhodná pro všechny zúčastněné strany. Emigranti nepřišli o veškerý majetek a v nové domovině se vyhnuli riziku chudoby. Židovská komunita v mandátní Palestině získala příliv nových Židů, zemědělskou techniku a příliv kapitálu, který zajistil potřebný ekonomický boom v době ekonomické krize. Nacistické Německo se zbavilo části svých Židů, získalo nový exportní trh a rozdělilo světové židovstvo v otázce bojkotu německého zboží.

Chajim Arlozorov (spodní řada uprostřed) během setkání židovských a arabských představitelů v roce 1933. Nalevo od Arlozorova sedí Chajim Weizmann. V horní řadě stojí zprava Moše Šaret a Jicchak Ben Cvi. Zdroj: Weizmann Archives.
Chajim Arlozorov (spodní řada uprostřed) během setkání židovských a arabských představitelů v roce 1933. Nalevo od Arlozorova sedí Chajim Weizmann. V horní řadě stojí zprava Moše Šaret a Jicchak Ben Cvi. Zdroj: Weizmann Archives.

Arlozorov dojednával v nacistickém Německu tuto dohodu asi dva měsíce. V židovské komunitě v mandátní Palestině (ale i mimo ni) byla předmětem kritiky, zejména ze strany revizionistů v čele se Ze’evem Žabotinským. Je třeba i uvědomit, že již v té době nacistický režim vystupoval otevřeně proti Židům. V dubnu 1933 zahájil bojkot, namířený proti židovským obchodům, bankám, lékařům a advokátům a zvláštním zákonem provedl „rasovou očistu“ státního aparátu. V té době režim začal připravovat komplexní legislativu v této věci, která v září 1935 vešla ve známost jako tzv. Norimberské zákony.

Dva dny po svém návratu se s manželkou Simou večer 16. června 1933 procházel po pláži v Tel Avivu, když k nim přistoupili dva muži a Arlozorova těžce postřelili. Z místa činu utekli. Ani přes rychlý transport do nemocnice se jej však kvůli velké ztrátě krve nepodařilo zachránit, a Arlozorov po třech hodinách zemřel ve věku pouhých 34 let. Pohřben byl na Trumpeldorově hřbitově v Tel Avivu. Palestinská policie zadržela a z jeho vraždy obvinila tři členy radikální revizionistické skupiny Brit ha-birjonim. Ze zosnování a přípravy obvinila vůdce skupiny Abu Achime’ira, a z provedení Avrahama Stavského a Ze’eviho Rosenblatta (oba dva Arlozorova manželka identifikovala). Všichni vinu rezolutně popírali. Arlozorova vražda v sionistickém hnutí zásadním způsobem vyostřila politickou rivalitu mezi socialisty a revizionisty, která tak přerostla v otevřeně nenávistnou kampaň.

Dva měsíce po jeho smrti došlo 25. srpna 1933 k podepsání kontroverzní dohody, která umožnila v letech 1933 až 1939 vycestovat 52 tisícům německých Židů (některé zdroje uvádí až 60 tisíc), kteří s sebou přinesli kapitál a zboží o hodnotě 140 milionů říšských marek (v cenách k roku 2009 asi 1,7 miliardy dolarů).

Soudní proces s trojicí obviněných proběhl v červenci 1934. Okresní soud při něm zprostil obvinění Achime’ira a Rosenblatta, zatímco Stavského odsoudil k trestu smrti. Stavsky se proti rozsudku odvolal, a odvolací soud jej ještě téhož roku pro nedostatek důkazů zprostil obvinění. Jediným důkazem totiž bylo svědectví Arlozorovy vdovy. Obhajoba při procesu “obvinila policii z manipulace se svědectvím vdovy a dalšími důkazy z politických důvodů, a argumentovala tím, že vražda souvisela se zamýšleným sexuálním napadením paní Arlozorovové dvěma mladými Araby.“ Stavsky po osvobození stoupal v hierarchii revizionistické podzemní polovojenské skupiny Irgun, kde byl během izraelské války za nezávislost v roce 1948 zodpovědný za nákup zbraní pro tuto skupinu, které přivezla loď Altalena. Jelikož se irgunisté odmítli podřídit autoritě vlády a armády, nechal premiér Ben Gurion loď potopit dělostřelectvem. Stavsky, který byl v té době na palubě, byl jedním ze čtyřiceti příslušníků Irgunu, kteří při incidentu zahynuli.

Avraham Stavsky
Avraham Stavsky

V souvislosti s Arlozorovou smrtí se postupně objevily dvě konspirační teorie, které atentát přisuzují německému ministru propagandy Josephu Goebbelsovi, případně Sovětskému svazu. Jako první se objevila teorie o Goebbelsovi. Historik Martin Sicker ve své knize Pangs of the Messiah: the Troubled Birth of the Jewish State uvádí, že se Arlozorov v průběhu dojednávání dohody v nacistickém Německu setkal s řadou přátel a známých z dob svého života v Německu. Jednou, s níž se chtěl setkat, byla Magda Goebbelsová, blízká přítelkyně jeho sestry Lisy a manželka mocného ministra propagandy, s níž údajně měl mít v roce 1928 milostný vztah. Magda nepocházela z židovské rodiny, avšak když se rodiče rozvedli, matka se znovu provdala za židovského továrníka Maxe Friedländera, který ji adoptoval (podle historika Olivera Hilmese byla ve skutečnosti Friedländerovou biologickou dcerou). V roce 1931 se Magda provdala za tehdy ještě oblastního velitele NSDAP Goebbelse, který podle Sickera o její židovské přízni nevěděl. Historik dále uvádí, že se Magda manželovi o adopci a svých blízkých židovských přátelích, včetně Arlozorova, řekla až po vzestupu nacismu k moci v roce 1933. Téměř bezprostředně měli všichni tito přátele, včetně nevlastního otce, zmizet. Asi o měsíc později přijel do Německa za účelem dojednání dohody Arlozorov, který se s Magdou Goebbelsovou pokusil neúspěšně setkat. Sicker k tomu dodává “Evidentně si nebyl vědom, že by to jejímu manželovi mohlo způsobit mimořádné těžkosti a případně i ohrozit jeho budoucnost v nacistickém režimu.”. Goebbels se měl zdráhat proti Arlozorovi zasáhnout na území Německa. Namísto toho měl vyslat agenty Gestapa do mandátní Palestiny, kteří měli s místní nacistickou buňkou v německé komunitě v Tel Avivu domluvit atentát na Arlozorova.

 

Magda Goebbelsová s manželem Josephem, dětmi a Adolfem Hitlerem v Orlím hnízdě v roce 1938, zdroj: Spolkový archiv
Magda Goebbelsová s manželem Josephem, dětmi a Adolfem Hitlerem v Orlím hnízdě v roce 1938, zdroj: Spolkový archiv

V roce 1956 navrhl předseda nejsilnější opoziční strany Menachem Begin parlamentu ustanovení vyšetřovací komise, která by prověřila okolnosti Arlozorovy smrti. Jeho návrh však byl zamítnut. V roce 1982 – tentokráte již z pozice izraelského premiéra – Begin a jeho vláda nechali zřídit vyšetřovací komisi, které měla definitivně uvést, zda byl Arlozorův skon vražda či atentát, a zda byla událost politicky motivovaná. V čele komise stanul bývalý soudce Nejvyššího soudu David Bachor. Svoji 202 stránkovou zprávu zveřejnila v červnu 1985, tedy 52 let po osudné události. Jejím závěrem sice bylo, že Stavsky a Rosenblatt neměli s vraždou nic společného, viníka se jí však nalézt nepodařilo, ani neodpověděla na otázku, zda šlo o politicky motivovanou vraždu.

Památník Chajima Arlozorova na pláži v Tel Avivu u místa, kde byl smrtelně zraněn
Památník Chajima Arlozorova na pláži v Tel Avivu u místa, kde byl smrtelně zraněn

 

Další konspirační teorie se objevila v roce 1991 a jejím autorem byl Šmu’el Dotan. Ten tvrdil, že atentát zosnovala Komunistická strana SSSR, “která se obávala, že je Arlozorov za sionistické hnutí, společně s Brity, Francouzi a Japonci, součástí globálního vojenského spiknutí majícího za cíl zničení Sovětského svazu”. O čtyři roky později, když byl zavražděn izraelské premiér Jicchak Rabin, na Arlozorovu vraždu vzpomenula Rabinova vdova Lea: “Bez ohledu na to, kdo zabil Arlozorova, revizionisté vytvořili klima, které jeho vraždu vyprovokovalo. Šířili zločinné pomluvy a podporovali články, naznačující, že byl kolaborantem nacistů.”

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Izrael a marihuana

Další článek

Na konci světa doleva. Film o přistěhovalecké deziluzi.