Ani čárka, ani jota… To je poměrně jasné biblické stanovisko:  Týká se otázky, zda lze dodat byť i jedinou značku k tomu, čemu se říká inspirovaný text, kánon – prostě Slovo.

Řešil ale někdo také odstavec a mezeru? Spadá i prázdnota do této kategorie? To ať si laskavě posoudí ti, kdo bezesporu s čistými úmysly s čárkami a mezerami šíbují (někdy ovšem také proto, aby jim to ekumenicky anebo vědecko-fundamentálně štymovalo),  ale uznáte sami, že je zatracený rozdíl ve výroku : Pravím tobě dnes : Budeš se  mnou… versus – Pravím tobě: Dnes budeš se mnou…   stejně jako  „pouhá“ výroba  neexistujících odstavců v jinak plynulém textu tzv. „Desatera“ jenom proto, aby  se nemuseli (anebo naopak mohli) hádat o to, kolik svatých a jak moc pozlacených Antoníčků smí kde stát.

Někdy mám až nepříjemný pocit, že tito bohorovní vkladači „nevinného“, škrtají svými umělými prioritkami to „desatero“ lautr celé. Protože na samém jeho startu nestojí  jakési „budeš věřit v boha“ (jak jsme si pošetile navykli ten výčet zahajovat), nýbrž zcela lakonické a poměrně nekompromisní: Existuju, příteli, já jsem …

Ale máme tu ještě jiný typ mezery. Říkejme jí „šprušle“. Termín je to příšerný. Tímto moravismem jak Brno se  totiž označují příčky na žebříku. Jenomže příšerné se občas snáze zadře – tedy šprušle. Šprušlemi míním naši podvědomou snahu licitovat s morálkou v nás. Pochopitelně zabíjet se nemá. Že sem ale patří i sebepoškozování, bezdůvodný vztek a dokonce lašon – to sice víme od chvíle, kdy se nám to pokoušel židovsky nestandardně vysvětlit melamed z Nazaretu. Ale tohleto jeho moralizování se už poslouchá méně pohodlně. S menším souhlasem.  Tedy „ti druzí by neměli“, my ale na naše vlastní (šprušlaté) přešlapy máme vždy tisíce objektivních důvodů. (Rodina, práce, bílá lež, vždyť se zas tak nic moc nestalo…) Smilstvo svedeme na multikulturní a otevřený svět, krádež zase na sociálismus, a kdyby se škrtly ty nesmysly o pámbíčkovi, bylo by to náboženství možná docela tolerovatelnou úchylkou. Každej přeci něčemu věří! (Ponejvíce sobě). Za  prkotinu  nejtěžšího kalibru pak každý považuje ty řečičky  o „Nepožádáš…“

No prosím, manželku bližního to snad ještě jakž takž, ale ten zbytek? To snad vůbec nebudeme řešit! Jsme jenom lidi!  A přitom – udávalo se ještě nedávno jenom proto, že soused měl o pár hektarů víc, tak proč by taky nezcelil meze a nevstoupil do družstva, když to odskákal i náš grunt?

A dnes?  Všechno je komplot! Když ne židovskej, tak iluminátskej podle Zeitgeistu. Nic nemá cenu. Ti nahoře zase kradou. Nic nezměníme.

Každý kdo řeší, zda kradou a jak kradou, jelikož je to přece k vzteku, jak si všichni ti Grossové, Paroubci a Topolánkové dál pohodlně žijou ve vatě, zatímco já mám hypotéku jak kráva a zas mi zdražej rohlíky – každý takový by měl svoji šprušličku žádostivosti pozorně zkontrolovat, jestli náhodou není nějaká nahnilá.  Kdo však poctivě řeší, zda kradou a jak moc, protože to uráží jeho pocit svobodné člověčiny, řeší správně. A snadno ho poznáte – po jeho ovocích. Neskloní hlavu, ani si nevystačí báchorkou o božích kafemlejncích anebo midrašem o tom, jak dva udření osli tak dlouho lamentovali ve stáji u otrub, jaktože to prase vedle má den co den pomeje, bio-stravu a  reží vylepšenou šlichtu. Tak dlouho, dokud se na dvorku neobjevil zabíjačkový řezník.

Právěže NEJSME jen lidi. Proto musím i za tuhle šprušli popadnout a začít jednat. Nešvejkovsky, bez pachuti a otevřeně. Abych chránil netoliko svůj stále se snižující plat, ale jiskru a odlesk toho, kdo prohlásil:  Existuju, příteli, já jsem …

Zakyslá žluč závisti je vražda (sebevražda). Demotivované mlčení není nic jiného než spolupachatelství, a tak jedině žluč, která kypí rozhořčením, že se tu porušuje Zákon, se stává lékem. Vždyť proč by nám ji jinak Ten, který pravil a povstaly vesmíry, do těch jater stvořil?

Vůbec tu nechci galilejsky moralizovat anebo reformovat. Spíš se pokouším naznačit, že Zákon tady není proto, aby se nevraždilo, nekradlo a nešukalo bokem, ale protože Vznešený konstatoval: Jsem. A ty jsi můj obraz. Tak ho nepošlapávej – protože na šprušlích, ani na mezerách nezáleží. Zrcadlo máš na horním konci žebříku!

Ale určitě to musí být všechno docela jinak.  Někde musím mít chybu. Protože, kdyby bylo možno šprušle a celý  Zákon vnímat tak,jak vám tu teď vnucuji, znamená to přinejmenším několik  krutě bezesných nocí. Nejen pro závistivce, ale i pro vzorné křesťany a židy. Jelikož, má-li Zákon takto naznačený smysl, proč tedy křesťanství drží jen deset  jeho paragrafů a ne zákon celý?  A začínají-li Nebesa mluvit od micvy: Tento měsíc počátkem měsíců vám bude –  už výhradně pouze a jenom k lidu Jisroele, proč by nežid  nesměl mlčet, závidět, nekonat a být žádostiv i  tou žlučovitou závistí, že si prase žije lépe než osel?  Ledaže bychom byli  lidmi (ne jenom lidmi a nejenom lidmi) my všichni. Paradoxy miluju.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Co to bylo za kobylku?