Zdroj: Shekel

Když jdu k matce, nalézám tam svého strýce Arnošta. Nevypadá tak špatně, ale přece se s radostí vrhne na veškeré věci, které jsme mu přinesly.

Ptá se na jeho rodinu, která je ještě doma a i on nás zasvěcuje do zdejších poměrů. Pracuje v Transportkomandu, kde má určité výhody, ale je to dost těžká práce. Nosí zavazadla lidí přicházejících do transportu, která nejsou lehká. Nikdy bych nevěřil, že on, který má cukrovku, může tu těžkou práci vykonávat. Když jsme si povyprávěly, strýc nám šel „schleusovat“ naše kufry, to znamená, že je vytáhne ještě před četnickou prohlídkou ze sklepa. Veliká výhoda je, že jsme hlídáni českými četníky a že Němci, kterých je jen pár, se ukazují v kasárnách velmi zřídka. Největší prací četníků je pašovat cigarety do ghetta, na kterých ohromě vydělávají. Vůbec za peníze je zde skoro všechno k dostání prostřednictvím četníků, ale ceny jsou tak příšerné, že by člověk s sebou musel mít milióny, kdyby zde chtěl žít normálně. Kouření jakož i psaní dopisů mimo ghetto jest pod trestem smrti zakázáno. Krátce před naším příjezdem bylo několik mladých lidí popraveno, protože psali domů, kouřili nebo pašovali věci do ghetta. Odpoledne se matka odstěhuje do Drážďanských kasáren. S pomocí strýčka Arnošta mám možnost podívat se do Hamburských kasáren, kde se shledám s mnohými známými. Odpoledne jdu do Sudetských kasáren ke svým kamarádům, ke kterým se chci odstěhovat. Zde to vypadá ještě trochu lépe, na některých pokojích vidím tříposchoďové kavalce, dbají na čistotu a zvykli si již na zdejší podmínky. Druhého dne se tedy s přítelem Ferrym stěhujeme do Sudetských kasáren. Dají nás na sál, postele zde nejsou, ležíme zase na dřevěné vlně a jsme dosti nespokojeni. Na sále bydlí asi dvě stě lidí, je tu hluk, člověk musí stále hlídat svoje věci, lidi totiž kradou jako draci. Po rozmluvě s našimi kamarády, kteří tu jsou skoro už od začátku, tito nám slibují, že si nás vezmou na jejich pokoj. Zde bydlí samí sionističtí kluci, vládne zde určité kamarádství a je jich na pokoji jen dvacet pět. To se také uskuteční a po svém příchodu na pokoj žiji se svým kamarádem Ferrym a Fritzkem Kohnem v malé komuně. Jsme neroztrhnutelná trojice, neexistuje, aby někdo z nás bez druhého něco podnikal. Fritz Kohn je zde již dost dlouho, takže už nemá žádné zásoby potravin z domova a je samozřejmé, že Ferry a já se s ním dělíme. On zase má proti nám určité výhody, díky tomu, že je tu delší dobu. Pracuje v Jugendtischlerei a má propustku do všech kasáren. Bere nás vždy jednoho s sebou, tak alespoň jednou nebo dvakrát za týden mohu navštívit mou matku, která je šťastná, když mě vidí. Ona nepracuje, dělá Zimmerälteste, to znamená, že se stará o pořádek na pokoji. Já jsem dostal, díky pomoci známého, práci v Hamburských kasárnách jako elektrikář. Práce není těžká a baví mě. Hlavně opravujeme elektrické vařiče, ačkoliv vaření na nich je oficiálně zakázáno, pomáhám ženám při různých pracích a tak si vždy nějaký ten kus chleba a občas něco lepšího přivydělám. Fritz Kohn a Ferry dělají zase v dílně stoličky a židle, které já v Hamburských kasárnách prodávám. Na našem pokoji jsme zařídili vše co nejpohodlněji, například jsme si každý zavěsili do postele zvláštní lampu. Využíváme každou příležitost, abychom něco oslavili. Svátky, Erév šabat (pátek večer), protože to spojíme vždy s nějakou hostinou, ovšem naše zásoby se čím dál víc tenčí.

Večer se vždy učíme hebrejsky, anglicky nebo čteme. Někdy je také kabaret, máme zde mnoho dobrých umělců, kteří nás, i za těchto krušných podmínek, pobaví. Každý týden přijíždějí nové transporty, ghetto začíná být přeplněné a mluví se o tom, že celé město má být osídlené Židy a Češi se vystěhují. Ale odcházejí také transporty z ghetta, nikdo neví kam, ještě nikdy z takového transportu nepřišla zpráva.  S každým transportem přichází mnoho známých, mám zde již mnoho příbuzných. Mezi nimi i babičku, kterou na stará kolena museli vytrhnout z jejího klidného života a nedopřáli jí ani umřít doma, aby byla pohřbena vedle dědečka. Právě, když si pomalu začínáme zvykat na terezínský život, dostávám zprávu, že jsem zařazen do transportu, který opustí Terezín 28. dubna 1942. Běžím rychle za matkou, která dostala totéž, pak za svým šéfem Ing. Bachrachem, aby mě z transportu vytáhl. Sdělí mi, že by mě vyjmout mohl, ale že by pak matka musela odejet sama. To samozřejmě nepřipadá v úvahu a tak zkouším ještě jeden pokus, aby matku vytáhl její doktor. Také ztroskotá, jelikož ten, právě leží se spálou na infekčním oddělení. Tak se s tím musíme smířit, raději líčím matce co nejrůžovější představy. Vždyť horší než zde to být už nemůže. Vypráví se, že transporty jedou do Polska, že tam Židé žijí soukromě, jsou volnější, vydělávají peníze. Tak co se nám může stát? Mám dvě ruce, nějak se již uživíme.

Autor: Chanan Bachrich

Přečtěte si o autorovi: zde

Vzpomínky Chanana Bachricha – kapitola II: zde

IV. kapitola již tuto neděli

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Platit si sociální pojištění je za trest

Další článek

Koho nudí „nudnici“ ?