Zdroj: Shekel

Je určen velitel transportu a odpoledne jdeme podle čísel do kanceláře, kde musíme odevzdat veškeré dokumenty, vysvědčení, čísla bankovních kont, které bohudík nemám, a nakonec i klíče od našeho bytu, aby si němečtí raubíři mohli odnést všechno, co jsme tam ještě zanechali.

Ohlášená osobní prohlídka se nekoná, jak by taky bylo možné prohlédnout tisíc lidí najednou? Nyní jsme připraveni k odjezdu. Nejdříve se nakládají naše veliká zavazadla na auta a odvezou se do zvláštních vagónů. Je toho dost. Lidé si brali většinou nad dovolený počet kilogramů. Na druhý den jdeme v doprovodu Schupo po stovkách k nádraží. Zvědavý dav se na nás dívá. Že se nestydíte čumět na ty ustarané, většinou staré lidi, jejichž tělo se prohýbá pod tíhou zavazadel. A to se děje ve dvacátém století pod vládou „kulturního“ národa německého. Pak jsme nastrkáni do vagónů (jaká to čest ještě nejsme považování za úplnou zvěř, vagóny jsou osobní). Asi za hodinu se dá vlak do pohybu. To co se ve mně děje ani nemohu popsat. Pomalu necháváme Prahu za sebou. Má to být naposledy, kdy vidím pražské věže a všechno to, co jsem dosud miloval? Uzřím ještě někdy Václavské náměstí, Hradčany a všechnu tu krásu? A co se asi děje v mé matce?! Tuší snad, že se naposledy dívá na Prahu? Tiše pláče a s ní celé židovstvo pro násilí, které je pácháno a proti kterému se ani nemůžeme bránit i kdybychom chtěli. Takový je osud. Když jsem chtěl před několika měsíci odjet s ilegálním transportem do Palestiny, maminka se bála, že by se mi něco mohlo stát. A teď ona sama musí prodělat něco mnohem horšího.

Pomalu se blížíme k Terezínu, jsme plni očekávání, jak to vypadá v této naší zaslíbené zemi. Na nádraží již čekají kluci (tzv. Transportkomando) pomáhají nám při vystupování a skládání zavazadel z vagónů. Náš průvod se pomalu táhne v doprovodu českého četnictva z Bohusovic do Terezína. Jdeme podél veliké budovy, později jsme se dozvěděli, že to jsou Hamburské kasárny. Ze všech oken se dívají lidé, každý je zvědavý, kdo zase přijel, který známý a doufají, že snad i něco přinesl s sebou. Jdeme dále, procházíme nějakou branou hlídanou četníky, po obou stranách naší cesty stojí zvědavý zástup lidí. Projdeme ještě jednou branou a octneme se v nádvoří tzv. Kavalírky (jak jsem se dozvěděl později). Zde nás rozdělují asi po padesáti lidech do jednotlivých místností. První dojem: klenby, na betonové zemi po obou stranách rozloženo trochu dřevěné vlny – náš nový obývací pokoj jídelna i ložnice. Tedy první dojem trochu deprimující. Pak přijde jeden, již delší dobu v Terezíně usedlý a dává nám informace o tom, jak to tady v Terezíně vypadá a zapisuje nás. Vysvětluje nám, že jsou zde oddělené kasárny mužské a ženské, muži a ženy se nesmějí stýkat. Představuje nám zdejší prominenci Ältestenrat, vykládá nám, že se zde pracuje v tzv. Hundertschaftech (po stovkách), ale že se nikdo nepředře. Uklidňuje nás, že brzy budeme bydlet lépe, že toto umístění je prozatímní, než nás rozdělí do mužských a ženských kasáren. Vykládá nám i o jídle, že nemusíme mít strach, že neumřeme hlady. A vysvětluje nám základní terezínské výrazy jako Aufbaukomando, to jsou lidé, kteří zde byli první, vystavěli celé toto ghetto a dnes jsou většinou na nejlepších postech, jako například v kuchyni. Z toho co říká, vychází najevo, že zde v Terezíně vládne veliká protekce a kdo ji nemá, je skoro ztracen. Pak se osamostatním a vyjdu na dvůr, zde je to jediná možná procházka. Setkám se tu s několika známými z Prahy, prohodím s nimi pár slov, ale jsem dost unaven a tak jdu brzy spát. Musím si zvyknout na toto spaní na zemi, ale nejsem zhýčkaný a spím jako dřevo. Jenom se divím, jak se matka poměrně brzo přizpůsobila těmto odlišným poměrům a jak to všechno dobře snáší. Ráno se probouzím a zase se jdu podívat ven. Potkám svého přítele, který je zde již několik dní. Dává mi informace ohledně četnické prohlídky našich zavazadel, která nás ještě čeká. Upozorňuje mě, že zabavují baterky, vařiče, umělý líh a podobné věci.

Lidé v Terezíně touží po sladkých věcech (buchtách, cukrovinkách). Nevím zda se mi to jenom zdálo, nebo je to skutečně tak, že lidé zde vypadají bledí a trochu vyhublý. Bojím se, že i já tak brzo budu vypadat.

Autor: Chanan Bachrich

Přečtěte si o autorovi: zde

Vzpomínky Chanana Bachricha – kapitola I: zde

III. díl již tuto neděli

1 Komentář

  1. boban
    16.3.2010 – 1 Nisan 5770 v 11:49 — Odpovědět

    Smutné čtení. Ale moc pěkně podané.

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Poslanec Zaorálek se výjimečně trefil

Další článek

Mzdy klesají, dluhy rostou a ČSSD slibuje