Zdroj: Shekel

Je 7. únor roku 1942. Slavím své osmnácté narozeniny. Trochu smutné narozeniny, žijeme totiž v době utlačování Židů Hitlerem.

Ten kdo tuto dobu neprožil, si nedovede představit, co jsme prožili strachu a hrůzy. Na každém kroku můžeš přestoupit nějaký zákon, můžeš se provinit proti něčemu o čem snad ani nevíš a proč? Protože jsi Žid, tvor méněcenný, nepřítel lidstva. Jsme označeni žlutou hvězdou, v osm hodin musíme být doma, nakupovat smíme jen v určitých obchodech a v určené době. Máme zmenšené příděly potravin, rádia, hudební nástroje a vše co souvisí s kulturou nám vzali. Přístup do divadel, biografu, kaváren a na jiná veřejná místa je nám zakázán. Árijci s námi nesmí mluvit, bydlet smíme jen v určitých částech města a to co nejvíce osob na co nejmenším místě. Ale přece žijeme ještě poměrně normální život. Scházíme se tajně v soukromých bytech, čteme a vzděláváme se, jak to jde.

Tak sedíme odpoledne dne 1. února při svačině, ale jaksi nám nechce chutnat, ani dobrá nálada tu nepanuje. Jídla máme dost, dortů a všeho dobrého a přece nám nechutná. Stále máme před očima ty, kteří už mezi námi nejsou, ty, kteří museli opustit Prahu a stále nám leží v hlavě na nás všechny číhající strašidlo Terezín. Rozhodneme se, že dva dorty a jiné maličkosti pošleme do Veletržního paláce, aby si naši kamarádi, kteří tam museli nastoupit před dvěma dny, si ještě jednou pochutnali před odjezdem do ghetta.

Dne 4. února sedíme při obědě, mamince je trochu špatně, leží v posteli a já si pochutnávám na švestkových knedlících. Ani nepozoruji, že švagrovi, který je tu dnes též na obědě, jaksi nechce chutnat. Po obědě najednou vyhrkne: „Bohužel ti musím sdělit, že jste v transportu a v sobotu 7. února musíte nastoupit do Veletržního paláce.“ V prvním okamžiku si ani neuvědomuji, co to pro nás bude znamenat. Pak teprve mě napadne, jak to řekneme mamince. Nezhroutí se nám? Co všechno je potřeba připravit? A tomu všemu má sestra je ve Slavkově. Musíme jí ihned poslat telegram, aby přijela domů. Všechno to najednou na mě padne ani nevím, kde mi hlava stojí. Snad se dá přece jen nějak omluvit. Ale nic nepomůže. Začínám všechno připravovat. Všechno příbuzenstvo se zmobilizuje, aby nám v příštích dnech pomohli balit. Tuto noc nespím. Čekám netrpělivě na oficiální sdělení, že jsme zařazeni do transportu. Toto chodí zásadně v noci, aby byli lidi ještě více vystrašeni. Konečně o půl dvanácté v noci někdo zazvoní, skočím ke dveřím, abych otevřel jako první, maminka by se v prvním okamžiku mohla příliš polekat. Matka to snáší poměrně klidně, až na trochu pláče se všechno odehraje normálně. Teď pro nás nastávají dny plné shonu. Balíme, sháníme. Sestra se zatím vrátila a též přivezla nějaké potraviny. Lidé se chodí loučit, k mamince raději nikoho nepouštíme, aby se moc nerozčilovala. Veliká zavazadla nám již odvezli a tak se blíží osudný sedmý únor, den, kdy máme nastoupit do Veletržního paláce. Zabalili jsme, co jsme mohli, ale přece tu budeme muset zanechat celý nábytek a hodně zařízení. Z toho mě srdce nebolí, ale pro matku je to veliká rána, jak může unést takovou životní změnu? Sedmého února jsme připraveni. Batohy na zádech, doprovázeni švagrem a sestrou opouštíme náš dům. Zamykáme dveře bytu, domovní dveře za námi zapadají, maminka pláče, lidi se zvědavě dívají na náš smutný průvod. Uvidíme ještě někdy tuto naší ulici? Navrátíme se sem ještě někdy? Připadám si jako ve snu. Nastupuji do elektriky. Je zde již více Židů, které čeká stejný osud. Před Veletržním palácem poslední loučení, ještě jednou se obracím, abych viděl sestru, snad naposledy. Matku musím táhnout téměř násilím do vchodu Veletržního paláce. Nyní jsem již jenom číslo X462. Jest nám přiděleno místo na zemi, asi jeden čtvereční metr. Zde ukládám svá zavazadla a zde mám v noci spát. Místnost se pomalu naplňuje účastníky transportu. Všichni jsou sklíčeni, bojí se budoucnosti. Čeká je věčný osud Židů – vandrování. Jsou mezi námi starci, nemocní a my mladí musíme pomáhat, kde to jde. Pokoušíme se násilím přemoci a zvednout lidem náladu, ale je to těžké. Většina sedí na svém místě na hromádce svých zavazadel, na zbytku svého majetku a někteří pláčou. Já nevydržím sedět na jednom místě. Běhám po celém paláci a nemohu se do toho jaksi vžít, že nesmím za stěny paláce, že nesmím do ulic a domů. Konečně k večeru si sesedne několik sionistů do koutku a zpíváme, slibujeme si, že Němci nám nesmí pokazit náladu, že se nedáme, ať se stane cokoliv. Po celý den hlásí megafon, aby každý odevzdal šperky, peníze a jiné cenné věci, které si ještě vzal s sebou, ačkoliv to bylo již zakázané, že teď vyjdou ještě beztrestně, později již vyhrožují smrtí. Někteří, kteří až dosud byli stateční a vzali s sebou peníze, najednou dostanou strach a rychle všechno odevzdají. Někteří zase hází vše do záchodu, který je do rána plný peněz. Každou chvíli je někdo volán do kanceláře. Vykládá se, že to jsou lidi u kterých se našly peníze, cigarety (kouření je samozřejmě zakázané vždyť už dlouho nedostáváme oficiálně kuřivo) a že jsou strašně zmláceni. Vůbec se rozšiřuje hodně tzv. Greuelpropaganda mezi nás, aby se lidi ještě více báli. Já mám v čepici zašitých několik tisíc korun, ale jelikož je hlášená kontrola, tuto pověsím na jeden sloup, daleko od místa, kde ležíme a tak po dobu mého pobytu v paláci alespoň nemám tu starost, že něco u mě najdou. Až při odchodu z Veletržního paláce si čepici nasazuji. Maminka má zase něco schované v zrcadle. Jídlo ve Veletržním paláci je velmi dobré, stravuje nás židovská obec, máme všichni ještě dost věcí z domu i posílat balíčky nám sem můžou. Jenom chuť nám schází. Jednou denně prochází Veletržním palácem velitel židovského vystěhovalectví Fiedler a přitom poprvé slyším slovo Achtung, přičemž všichni se musí postavit do pozoru, smeknout čepici a běda tomu, kdo vyčnívá, hned má facku. Tento vrah z povolání nehledí na to, jací lidé před ním stojí, zda bankovní ředitelé, lékaři nebo jiní. Všichni se před ním třesou strachy a to mu dělá ještě větší radost.

Autor: Chanan Bachrich

Přečtěte si o autorovi: zde

Kapitola II. již za týden v neděli.

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Na velikosti nezáleží

Další článek

Tarify mobilních operátorů, sají a sají