Zdroj: Archiv

Shekel.cz exkluzivně domluvil vydání vzpomínek pana Chanana Bachricha. Vzpomínky budou vycházet na pokračování. Poprvé již tuto neděli.

Chanan Bachrich (Jan Bachrich) se narodil v roce 1924 v židovské rodině v Ústí nad Labem. Od roku 1932 žil v Praze, kde v roce 1942 musel nastoupit do transportu do Terezína. Z Terezína po dvou měsících byl poslán do ghetta Zamosz v Polsku, odkud za dramatických okolností utekl a vrátil se do Prahy právě v době atentátu na Heydricha. Snažil se proto odejít do Maďarska, ale byl chycen na Slovensku a předán gestapu v Brně. Po výslechu byl uvězněn v Moravské Ostravě a v Brně a po té zvláštním transportem (Sondertransport) byl převezen do koncentračního tábora Osvětim. Z Osvětimi byl spolu s dalšími vězni poslán na práce do Varšavy a při přiblížení fronty k Varšavě do koncentračního tábora Dachau a Kaufering. Tam byl osvobozen Američany. Po třech měsících se vrátil do Prahy. V roce 1948, když se Československá vláda rozhodla pomoci s dodávkami zbraní vznikajícímu Izraeli, se přihlásil do kurzu leteckých mechaniků v Liberci za účelem servisu letadel dodaných do Izraele z Československa. Po kurzu odešel do Izraele, kde žije dodnes.

V Tel Avivu se seznamuji s manžely Ruth a Chananem Bachrichovými. Chanan Bachrich je čiperný osmdesátník z Ústí nad Labem. Další z generace českých Židů, žijících v Izraeli přes půl století. Je tak v tak dobré psychické i fyzické kondici, že si i s brýlemi na nose klidně troufne přijet za mnou z dvacet kilometrů vzdáleného Ramat Gan do Tel Avivu ve večerní špičce autem.

Jeho drobná paní už musí užívat hůlčičku. Ale bystře vzpomíná stejně ráda jako její manžel. A v mnohých detailech si ho troufne poopravit. Její korekce jsou přijímány s něžným a trpělivým porozuměním. Kousek od mého hotelu Gordon v Tel Avivu je malý bar. Byl mi sympatický. Chodil jsem kolem něho každý den několikrát. Neměl nápis v hebrejštině ani v ruštině, dalo se předpokládat, že v něm nebude ruský personál, jak tomu bylo v mém hotelu. A ten bar se navíc jmenoval Pelikan. A do něho jsme si s manžely Bachrichovými sedli na kus řeči. Když jsme si česky dohadovali, kam se posadíme, ozvalo se:

“Copak? Vy jste Češi? Odkud jste?”

Otočil jsem se po hlasu a ejhle, usmívá se na mě sympatická dívka za barem. Představitelka české ženské kyprosti typu krev a mléko.

“Já jsem v Izraeli jenom host, ale vy, jak se dívám, jste tady jako doma!” dávám se do řeči.
“Vydělávám si, ale nic moc to není. Našetřit se tady na auto nedá,” směje se dívka.

Jmenovala se Andrea, měla dvaadvacet a byla ze Znojma. V Izraeli začínala před dvěma lety v letovisku Eilat u Rudého moře, protože tam bylo teplo. A hlavně tam měla českého přítele, krupiéra v kasinu na jedné z výletních lodí. Oba pracovali načerno. Za den sto dolarů na ruku. Teď je číšnicí v podniku jemenského Žida.

“To jsou vaši rodiče?” ptá se. Když jí vysvětluji, že jsou to čeští Židé a že mě zajímá jejich osud nejen v Izraeli, poněkud otráveně jde vybírat objednané sladkosti.

“Já vím, zase holocaust a Osvětim a tak dál. Pořád to slyším dokola. Už by se měla udělat tlustá čára a zapomenout na to. Já vím, prožili hrozné věci, ale do nekonečna je přemílat, to přece nedělá dobře ani jim samotným, natož nám mladým,” říká Andrea.

“Ti staří, zvlášť když jsou to Češi, by mi tolik nevadili, ale mladí Izraelci jsou hrozně namyšlení, arogantní mistři světa. Jen se hrozím, že si jednou jednoho takového asi vezmu za muže…”

Zajímavý názor. Sličná Andrea měla alespoň nějaký a docela konstruktivní. Její liberecká kolegyně Hanka, která v kuchyni v nedalekém hotelu Gordon umývala nádobí také bez pracovního povolení, však byla kategoričtější.

“Nemám ráda ani Židy, ani Araby. Jsou jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Vydělávám si tady už tři měsíce, abychom měli s přítelem na cestu do Egypta. Víc o Židech nechci mluvit ani vědět!” omluvně se usmála dvacetiletá blondýnka z Liberce a šla oplachovat talíře.

Holocaust byl pro ni událost vzdálená a nic neříkající stejně jako středověká epidemie moru v Čechách. Kdyby nad nimi přemýšlela, asi by to otravovalo její zatím bezstarostný život. Přál jsem jí ho a moji židovští přátelé také.

“Je mladá, chce žít a ne mít strašidelné sny z našeho hrozného vyprávění. Vždyť ani my sami jsme svými osudy nechtěli zatěžovat vlastní děti dřív než o to samy projevily zájem. Úplně to děvče chápu. Jsme jako její generace. Kdo jiný než Židé by chtěl mít celý svůj život jen bezstarostný…?”

Ruth Bachrichová se mile usmála a s chutí se pustila do čokoládového dortu před sebou.

“Nemám hudební vzdělání. Ale nikdy nezapomenu, když jsme se v Praze v roce 1939, kdy nás Němci vyhodili jako Židy z gymnázia, scházeli tajně v mládežnickém sionistickém tzv. modro-bílém hnutí Techelet Levan, což bylo něco jako židovský skaut. Ale s tím záměrem, že se v něm vychovávali mladí Židé pro život v Palestině. A právě na jedná takové tajné schůzce jsem poprvé uslyšel Beethovenovu Pátou symfonii. Nadchla mě. Nikdy na ten silný zážitek nezapomenu,” zaznamenávám další podivuhodný příběh.

Otec Chanana Bachricha, původem ze Slavkova u Brna, byl obchodník. Dlouhou dobu žil v Německu, kam se vydal i s rodinou už před první světovou válkou. Měl tam čtyři obchody s nábytkem. V roce 1930 ale zemřel a jeho pozůstalí se vrátili do Prahy. Rokem devětatřicet začalo trápení. Konec se školou, povinnost nosit na kabátě žlutou hvězdu, oblíbená hospůdka byla najednou zakázána.

“Vzali nám rádia, hudební nástroje, knihy. Prostě všechno, co nějak souviselo s kulturou. V osm večer jsme museli být doma. Zkrátka, cokoli jsme udělali, bylo vlastně porušením zákona,” doplňuje ten obludný výčet zákazů paní Ruth. Její drobná postava mi připomíná Nerudovy verše o laskavé mamince, jež by se dala svázat do uzlíčku.

“Bylo to 1. února 1942. Slavil jsem své osmnáctiny. Bylo jídla, pití, pohoda. Zdánlivě. Věděli jsme, že v pražském Veletržním paláci se už tísní stovky Židů, čekající na transporty do Terezína. Věděli jsme, že na rozdíl od nás už nemají skoro nic. Ani pořádné jídlo, svůj byt či postel. Snažili jsme si užít ty poslední chvíle. Věděli jsme, že přijde řada i na nás. Čtvrtého února nám bylo řečeno, že za tři dny musíme na seřadiště pro další transport také my. Dali jsme se do balení, abychom si vzali věci do povolených třiceti kilogramů…”

Terezín. Co psát o místu, bezpočtukrát bolestně skloňovaném ve všech trýznivých pádech? Noví příchozí do této mučivé klece byli ještě plní naděje. Měli plné žaludky, měli co na sebe. Pak je odvezli do lágru v Polsku.  Za pár dnů, když byli mladí Židé kopat kanály, Němci všechny staré lidi odvezli do ghetta v polském Komárnu. Ani se nestačil s maminkou rozloučit. Už ji nikdy nespatřil. Jak se dozvěděl později, skončila v plynové komoře lágru Treblinka. Mezi tím se s kamarádem Pavlem rozhodli, že utečou zpět do Čech. Seženou si falešné doklady a nějak přežijí. Hlavně že budou na svobodě. Sehnali si mapu Polska a tajně v noci 1. června 1942 vyrazili na nejistou pouť.

“Přes Krakov a Bohumín jsme se dostali až do Ostravy. Z ní rychlíkem načerno do Prahy. Tam nám švagr, manžel mé sestry, obstaral adresy lidí, kteří by nás mohli propašovat z Moravy na Slovensko. Až v Praze jsme se dozvěděli, že byl zabit Heydrich, že je stanné právo a každý, kdo je chycen bez dokladů, je zastřelen. Tak rychle jsme rychle vyrazili zpět. Na Vsetín a dál do Velkých Karlovic. Sedlák od nás bere čtyři tisíce korun a převádí nás na Slovensko…”

Chytili je slovenští celníci a předali gestapu. Přes výslechy na Bílé se dostávají znovu do Ostravy. Tentokrát do věznice. Dál až do Brna a pak na transport do Osvětimi. A z něho pracovat do Varšavského ghetta. Lepší než do plynu. V rozvalinách židovských domů se občas našel zlatý šperk či jiná vzácnost. Bylo to na přežití do dalšího dne. Poláci za kus zlata víc než bochník chleba nedali.

Když se blížili Rusové, začali Němci stěhovat Židy do Dachau. Cestou si vyhladovělí a žízniví vězni kupovali vodu a chléb od německých vojáků za zlato. Někteří si z úst vylamovali zlaté zuby, jen aby měli pár kapek vody. Po dlouhých týdnech živoření znovu Chanan utekl. Dostal se do Američany osvobozené Plzně. Přežil. Z jeho početného asi šedesátičlenného příbuzenstva mělo to štěstí jen šest lidí…

Po návratu z lágrů se v roce 1945 sešel se svojí kamarádkou Ruth ze Sobědruh u Teplic. Byla sestřenicí manžela jeho sestry a znali se už ze schůzek židovské mládeže před válkou. Zatímco Chanan byl v Terezíně jen dva měsíce, Ruth tam strávila tři roky. Oba měli tenkrát ještě své partnery. Pak ale začali chodit spolu. Byla z toho v srpnu osmačtyřicátého svatba ve staré pražské Synagoze a rok poté vystěhování do Izraele.

“Můj bratranec obchodoval s automobily. Jedno koupil také pro velvyslance Izraele v Praze. A než se v něm ale začal vozit tento diplomat, jako první pasažéři jsme byli my s manželem. Tato americká limuzína nás totiž vezla ze svatby,” připomíná paní Ruth.

“Nikdy nezapomenu na naši svatební noc. Byl jsem zrovna v kurzu na leteckého mechanika pro Izrael a dostal jsem volno jen na čtyřiadvacet hodin. Ale den před svatbou, takže jsem v době, kdy jsem měl trávit noc plnou lásky s mojí novomanželkou, musel být v kasárnách. Kluci mi udělali karikaturu. Byl jsem na ní s puškou v posteli s nápisem: Moje svatební noc!” směje se česko-izraelský letecký elektromechanik v důchodu.

Po letech se do Prahy vrátili. I se svým dcerami. A ty jim vystrojily novou svatbu. Zlatou. A znovu v té stejné synagoze, v níž byli oddáni před půl stoletím.

“Vyučil jsem se elektrikářem a s Ruth jsme se dohodli, že pokud chceme mít děti, musí se narodit v zemi, kde nepoznají, co je antisemitismus. Byly organizovány kurzy pro Židy, kteří měli pracovat v budoucím izraelském letectvu. V Liberci se cvičili letečtí mechanici, v Olomouci přímo letci,” popisuje svá poválečné rozhodnutí Chanan Bachrich. Jeho paní mu napovídá, že také ona byla ve vojenském kurzu nedaleko Mikulova.

“V Žatci bylo letiště, které bylo vyhrazeno pouze židovským letcům. Češi koupili v USA tzv. létající pevnost B-7. Prý za účelem filmování. V žateckém hangáru na toto letadlo připevnili kulomety, naložili ho bombami, aby s nimi pak Izraelci bombardovali Káhiru. Přímo se startem v Žatci. Já jsem si v osmačtyřicátém udělal kurz leteckého mechanika. Na co měli ostatní dva roky, my museli zvládnout za šest měsíců,” popisuje Chanan Bachrich svou přípravu na život v Palestině.

Na žateckém letišti se hlavně nakládalo. První dodávky zbraní dorazily v noci z 1. na 2. dubna 1948 na letiště Beit Darass v nákladním DC-4. Jednalo se o 200 pušek, 40 kulometů a 150 tisíc nábojů.

Další zásilka připlula o den později po moři v jugoslávské lodi do Tel Avivu. “Tenkrát se mluvilo celkově o 6 000 puškách, 300 kulometech, dvou milionech nábojů a 600 samopalech. Nejdůležitější ze všeho ale bylo 74 Messerschmittů a letounů Spitfire. Tyto letouny změnily výsledek války,” vzpomíná Chanan Bachrich.

Pak skoro každý druhý den přistávalo v Izraeli nějaké letadlo z ČSR, tu třicet dalších messerschmittů, třicet spitfirů a devět mosquitů. Válka nemohla být přerušena ani kvůli sobotnímu Šabatu…

“Na Libavé se zformovala celá židovská brigáda. Nezformovala se však z Židů z Palestiny nebo ze světa, byli to českoslovenští občané. Tato brigáda byla poměrně početná, protože šlo až o 1 300 osob…” připomíná mi Chanan Bachrich.

To byl základ, na kterém se budovala vlastní izraelská armáda, jež v době války za nezávislost sestávala z nesourodé směsi ozbrojených židovských osadníků a zahraničních dobrovolníků.

Stalin již na podzim roku 1947 dal Praze v souhlas k jednání o dodávce českých zbraní do židovského státu. Téhož roku zde jednal pozdější první izraelský vyslanec v Praze Ehud Avriel, který jménem Hagany uzavřel dohodu o koupi ručnic ze Zbrojovky Brno.

dodávky byly kvůli rychlosti vypravovány z letiště Žatec leteckým mostem. Počátkem roku 1948 vzlétaly z letiště Žatec americké čtyřmotorové Skymastery a Commanda. Byly to pod panamskou vlajkou do Československa tajně propašované dopravní letouny.

“V Žatci se rovněž nakládala výzbroj, výstroj, munice, pumy a dokonce i rozmontované letouny jako třeba Avie S199. Ty šly tímto leteckým mostem přímo do Ekronu v Izraeli, kde byly smontovány a okamžitě nasazovány do boje,” má to Chanan Bachrich pevně ve své paměti.

Messerschmitty byly rozebrány, nejprve naložili jedno křídlo, potom vrtuli, pak trup a druhé křídlo. Pak je připravili k transportu s bombami a municí do bývalých amerických letounů C54 v doprovodu českých leteckých mechaniků.

Martin Gilbert v “Dějinách Izraele” mj. píše: “První dodávky dorazily v noci z 1. na 2. dubna 1948 na letiště Beit Darass v nákladním DC-4 -200 pušek, 40 kulometů a 150 tisíc nábojů. Další zásilka připlula o den později po moři v jugoslávské lodi do Tel Avivu. Na palubě bylo pro Haganu dalších 500 pušek, 200 kulometů a přes pět milionů nábojů…”

”Izraelští letci se zalétávali v Českých Budějovicích, Olomouci a Hradci Králové, mechanici v Liberci. Cvičili se v ČSR také tankisté v Mikulově a výsadkáři ve Stráži pod Ralskem…”

A nakonec celková suma za všechno, co Češi Izraeli poskytli, dělala víc než tři čtvrtě miliardy amerických dolarů, na tehdejší kurzovní hodnoty nebývalá částka.

Češi prý chtěli především peníze, zahraniční měnu v hotovosti, tedy v dolarech. Na úvěr neprodali nic. Byli to údajně velmi tvrdí obchodníci. Jen při jedné příležitosti poskytli určitý úvěr, ale na velice krátkou dobu.

Československo bylo čtvrtou zemí, která hned 19. května 1948 uznala Stát Izrael, 3. července 1948 následovala návštěva Ehuda Avriela u ministra zahraničí Klementise a 28. července už předával pověřovací listiny prezidentu Gottwaldovi.

Zatímco v roce 1949 zásobovali Češi Slováci zbraněmi ve velkém Izrael, v září 1955 podepsala československá vláda s Egyptem lukrativní smlouvu o dodávce zbraní, většinou sovětské výroby – 140 stíhaček a bombardérů MI-15 a II-28, přes dvě stě tanků T-34 a další tisíce granátů, kulometů, houfnic a transportérů. Zaplacena byla jen asi čtvrtina, zbytek dolarů byl vracen v naturáliích – v dodávkách rýže, bavlny a tropického ovoce…

“Z Tel Avivu nám slibovali doslova hory doly. Že když se nastěhujeme do Izraele, budeme mít práci, byt a další výhody. Když jsme připluli koncem února 1949 lodí z Rumunska, bylo to všechno trošku jinak,” dostává se ke slovu i paní Ruth. “Byli jsme dobrovolníci, tak nám dovolili přivést si i nábytek, byť se normálně povolovala jen jedna velká bedna osobních věcí. Nábytek jsme si koupili za peníze z životního pojištění mého tatínka. Máme ho dodnes.”

“Hned z lodě jsme šli na frontu. Já opravoval elektřinu u vojenských letadel. Moje manželka šla také k vojsku. Ale protože byla provdaná, po pěti dnech ji propustili. Šla bydlet k bratranci do kibucu,” přibližuje mi Chanon Bachrich první dny svého izraelského občanství.

“Najednou jsem se necítila v kolektivu dobře. Moc mi to připomínalo neustálý shluk lidí v lágrech. Chtěla jsem mít konečně trochu svého soukromí. Žít svůj život. Odešla jsem z kibucu a začala jsem pracovat v Tel Avivu s dětmi. Opatrovala jsem je nejdřív v rodinách, potom se kolem mne shromáždila skupina drobotiny. Taková mini mateřská škola,” doplňuje paní Bachrichová.

Po skončení vojenské služby byl rok u vojska ještě jako civilista. S přítelem autoelektrikářem si pak založili autoopravnu.

Když bylo mně a mému společníkovi pětašedesát, řekli jsme si, že toho bylo už dost a po třiatřiceti letech jsme firmu zrušili. V Tel Avivu bylo asi pětadvacet podobných elektrikářských dílen pro auta. Jen my dva vydrželi tak dlouho spolu,” konstatuje Chanan Bachrich.

“Kdybys šel k letecké společnosti El Al, udělal bys možná líp!” podotkne paní Ruth.

“Mohl. Kamarádi, co byli v naší skupině v padesátých letech, pracovali pak na letištích po celém světě. A za pěkné peníze. Nebo jsem mohl jít do opraven vojenských letadel. Izrael má spoustu zakázek i ze zahraničí. Třeba celý park tureckého vojenského letectva je pod naší technickou kontrolou.”

Pak se přestěhovali k Tel Avivu do městečka Ramat Ganu, kde už měli byt třípokojový. A to byly podmínky pro to, aby přivedli na svět první dítě. Postupně se jim narodily dvě dcery.

“První dcera Nurit, tedy Květina, ale stejně se rozvedla. Má dvě dcerky. Pak se znovu vdala za vdovce, který měl dokonce tři dcery. Začínala také u dětí, pak vystudovala dětskou psychologii a nyní dělá poradkyni pro devět škol s mentálně postiženými žáky. Má doma svoji poradenskou ordinaci, kde s dětmi pracuje podle svého výchovného systému. Její manžel je pravým izraelským sedlákem. Má farmu, kde pěstuje olivy, pomeranče, avokádo, pomeranče a další plodiny.”

“Naše mladší Orna, hebrejsky Světlo, je momentálně až v Austrálii,” říká posmutněle paní Ruth. “Jsou tam s manželem na výletě. Musí se ale brzy vrátit, protože dělá u soukromé firmy, produkující zeleninová semena. Mají pole také ve Španělsku, Thajsku a Jordánsku.”

Jen moc málo Židů mělo takové štěstí. Ruth Bachrichová byla svědkem mnoha tragédií. Její spoluvězeňkyni Ruth Eliášové se v lágru narodila dcerka. Byla ještě kojenec, když si na ni počíhal doktor Mengele a rozhodl se dítě použít pro své zrůdné pokusy.

“Zakázal matce dítě krmit. Zavázal ji prsa, aby dcerku nemohla kojit. Chtěl prý vyzkoumat, jak dlouho vydrží miminko bez jídla. Tak matka požádala lékařku lágru, aby dítě injekcí usmrtila. Doktorka řekla, že ona to udělat sama nemůže, ale dala tu injekci matce. Ta dcerku tak usmrtila,” popisuje Ruth Bachrichová čin beznadějného zoufalství matky, která se musela rozhodnout, zda nechá svoji dcerku umučit nebo ji sama jejího trápení zbaví.

“Jak se na tento čin díváte vy, jako matka?” nedá mi zvědavost.

“To děťátko se hlady strašně trápilo. Nakonec by stejně skončilo i s matkou v plynu. Když ráno přišel Mengele pro dítě, ukázali mu, že je mrtvé. Bezcitně tento zločinec ještě nazval zoufalstvím šílenou matku bestií, že byla schopná zabit vlastní dítě. A hned ji poslal do práce. Po válce se pak tato žena i její lékařka odstěhovaly do Izraele, žily v Tel Avivu jako matka s dcerou…“

Autor: Břetislav Olšer

Přečtěte si také od autora: Jsou na dně Mrtvého moře Sodoma a Gomora…?

Zdroj

1 Komentář

  1. Jaroslav
    13.3.2010 – 27 Adar 5770 v 17:12 — Odpovědět

    Jako po každe na jedničku.Israel mi učarovál.Děkují!Rajca

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Ministr Kocáb to možná nedomyslel

Další článek

Interview s Ladislavem Špačkem