Zdroj: Shekel

mrtvé moře má spoustu přívlastků, stačí si jen prolistovat odpovídající arabské či hebrejské texty. V hebrejštině je nazýváno Yam ha-Melah – “moře soli”, nebo Yam ha-Mavet – “moře smrti”.

V minulosti to bylo “východní moře” nebo “moře Arava”. V arabštině si Mrtvé moře na nic nehraje a znamená opravdu Al Bahr al Mayyit, tedy “mrtvé moře”. Další arabské jméno znělo “moře Zoar” po blízkém městě.

Řekové zase říkali Mrtvému moři “Lake Asphaltites rquote – “vidět dolů”. A pak byly ještě hlasy, jež o něm hovořily jako o Bahr Lūţ – “Lotově moři”, jelikož jejich šiřitelé věděli své o biblických příbězích, realisté ho mají za moře solné či slané, škarohlídové mu zase říkají moře asfaltové, asi proto, že se jeho příboj valí k břehům zpomaleně jako v hororu a hlavně proto, že se na jeho dně asfalt skutečně nachází.

Každopádně je tento přírodní úkaz v Judské poušti nedaleko Jericha a Jeruzaléma tou největší turistickou i léčebnou atrakcí Izraele. A vzhledem k tomu, že uprostřed Mrtvého moře vede imaginární státní hranice, patří také Jordánsku. V roce 2000 tvořila Mrtvé moře vodní pláň o rozloze zhruba 980 kilometrů čtverečních. Slaná voda vyplňovala Velkou syrsko-africkou puklinu v hloubce přesně 399 metrů pod úrovní hladiny Středozemního moře. Když se k tomu připočetla ještě největší hloubka Mrtvého moře, tedy 395 metrů, nesměli jsme se divit, že nám při sjezdu autem k tak velkolepému přírodnímu úkazu zaléhalo v uších nejen z těchto hloubkových představ a vlastní hypertenze, ale i ze skutečného atmosférického tlaku.

Bože, jak hluboko jsem klesl. Mio Dio come sono caduta in basso! Stoupl mi navzdory fyzikálním zákonům krevní tlak a měl jsem před očima mžitky i sličnou Lauru Antonelli (Eugenia) a omládlého komisaře Cataniho alias Michela Placida (řidič) i nešťastníka bratra na pokraji incestu Alberta Lionelliho (Raimondo). Bože, to jsou asociace. Říkám si: Nesvěšuj, jsi v pořadí… Na tak posvátném a ohroženém místě…

Dnes je tady situace podstatně jiná a kritická, vážná, nikoli však zoufalá. Zatím. Každý rok poklesne hladina Mrtvého moře asi o metr. Na jeho nejjižnější části je už vodní plocha rozdělena solnatou pevninou. Proto izraelští a jordánští představitelé dali hlavy dohromady a společně pracují na projektu stavby kanálu, který bude zásobovat vysychající Mrtvé moře vodou z Rudého moře. Izraelský ministr národní infrastruktury a jordánský ministr vody a zavlažování se rozhodli požádat Světovou banku o financování studie proveditelnosti kanálu.

“Když se Lot po dlouhém putování okrskem Jordánu směrem na Soáru rozdělil s bratrem svého otce Abramem a začal se svojí ženou a dvěma dcerami stanovat nedaleko Sodomy, poznal sodomské muže, kteří byli před Hospodinem velice zlí a hříšní. A zatímco sodomští juchali a Lot se snažil získat úrodu a majetek, Abram být skoro ve svých osmdesáti otcem. Jeho ženě Sáře totiž Hospodin oznámil, že bude mít syna. Sára se podivila, že v tomto stáří má zažít ještě takové rozkoše, když jí už ustal běh ženský. Ale stalo se. A tak se v rodině Abrama radovali, zatímco u Lotů se blížila tragédie…“

Takto jsem si nechal vyprávět průvodcem Michaelem Dorrem jednu z biblických legend. Kolem nás ubíhala Judská poušť s oválnými pouštními kopci, ovčími stády a stany beduínů, otevřenými směrem k Mekce. Po pravé straně zely v kamenitých stráních hluboké vrásky vádí, jimiž se zjara hnaly přívaly vody, nad nimi bylo veledůležité místo zvané Kumrán, v němž dávní pašeráčtí beduíni objevili v deseti jeskyních a ve vádí Murabba’at v hliněných džbánech slavné svitky sekty esejců. Ti zde žili asi dvě stě let před našim letopočtem a zachovali na pergamenu z kůží ovcí vlastnoručně napsané starozákonné texty…

Také jsme si “odskočili” do nedalekého Jericha, kde jsem si na zbytcích jeho hradeb představoval, kolik nehygienických decibelů muselo mít troubení z andělských píšťal, že dokázalo zbořit tak mohutné kamenné zdi, aby mohlo být město pokořeno…

V současné době mají Izrael a Jordánsko společný zájem na vodě a vodních technologiích. Úroveň hladiny vody v Mrtvém moři už desetiletí klesá, za posledních 20 let poklesla o skoro 25 metrů. V současné době je na úrovni 417 metrů pod mořem, jedná se o nejnižší místo na zemi, kde vodní hladina klesá o alarmující jeden metr ročně. Pokud nebudou podniknuty okamžité kroky k nápravě, poklesne hladina na minerály bohaté vody v roce 2025 na úroveň 440 metrů pod mořem a do roku 2050 o dalších 25 metrů.

A odkud se zde vzalo tolik soli? Jednoduše. Když Lot se ženou a dcerami prchal před ohněm, Hospodin jim přikázal, aby se ani jednou neotočili. Lotova žena však neuposlechla, otočila se a rázem z ní byl solný sloup…

Studie proveditelnosti projektu Rudé moře – Mrtvé moře, která by měla stát okolo 15 milionů amerických dolarů, tj. okolo 330 milionů českých korun, bude zkoumat vliv projektu na ekologickou rovnováhu oblasti, stejně jako dopad na kvalitu vody samotné. Podle původního plánu mělo ročně být z Rudého do Mrtvého moře přesunuto okolo dvou miliard metrů krychlových vody. Plán byl v první fázi odmítnut poté, kdy odborníci uvedli, že takové množství vody by změnilo chemické složení vody Mrtvého moře na nepřijatelnou úroveň a vytvořilo nánosy. Množství vody bylo proto omezeno na 650 milionů metrů krychlových.

Očekává se, že projekt bude realizován za spolupráce s francouzskou vládou a tamními vodovodními společnostmi. Studie o realizovatelnosti projektu, který by představoval gigantické dílo stavebního inženýrství o délce 180 kilometrů s výškovým rozdílem asi 300 metrů, se bude zabývat také jeho ekologickým dopadem.

Lámu si mozkovici, jak si to představit; vzdálenost asi jako z Ostravy do Brna by ještě v mé fantazii ušla, ale výškový rozdíl tři stovky metrů, tomu se říká sešup. To bude chtít nějaký retardér. Mají to to dobře placené hlavy, jistě to vymyslí tak, aby I naši potomci mohli vyzkoušet jaké to je nepotopit se ve vodním živlu. A aby mrtvomořský byznys dál vynášel… Hlavně ten ozdravný a kosmetický.

Mrtvé moře obsahuje přes 30 procent minerálů a solí v jednom litru mořské vody – zhruba 212 gramů chloridů, téměř 41 gramů hořčíku, stejné množství sodíku, asi 17 gramů vápníku a další prvky, nezbytné pro lidský organismus, což umožňuje přežít jen omezenému počtu mikroorganizmů. Dosud není zřejmé, jaký dopad by měl přívod relativně méně slané vody na změnu ekosystému.

Jsem klasicky zvídavé Valašisko a v dusivém vedru z palčivého slunka, které jakoby tady ani nezapadalo a neustále svítí přes astmatický opar, zkouším vodu z toho líně přesoleného příboje. Je odporně hořká. Nic jiného jsem ani nečekal. Z obavy o svůj cholesterol od další ochutnávky upouštím a snažím si představit skoro dvěstěkilometrovou vodní strouhu, jak přivádí do Mrtvého moře záchrannou vodu. Se smíšeně nedůvěřivými pocity naslouchám výkladu kamaráda Michaila.

Projekt prokopání kanálu mezi oběma vodními rezervoáry byl v obecné rovině navržen izraelským prezidentem Šimonem Peresem jako součást „Mírového údolí“, plánu, který by podle něj měl sblížit Jordánsko, Palestinskou autonomní správu a Izrael. Skupiny ochránců životního prostřední a geologů však varují, že realizace plánu by zničila tři unikátní místní ekosystémy: Eilatský záliv, údolí Arava mezi Eilatem a mrtvým mořem a samotné Mrtvé moře. Světová banka uvádí, že stavba přivaděče slané vody z Rudého moře v hodnotě 5 miliard dolarů (více než 100 miliard korun) stabilizuje hladinu vysychajícího Mrtvého moře a zachrání tak turismus, zemědělství a těžbu minerálů v oblasti.

Pro turisty by to byla velká rána, kdyby Mrtvé moře zmizelo. O své hosty by přišly také místní bahenní lázně, v nichž se už vyléčila nejedna vážná kožní choroba či kloubové a jiné neurologické potíže. Jednou si našetřím dost na to, abych si mohl poléčit svoji bederní páteř a jiné delikátní nepublikovatelné neduhy. Doplním tak sortu po věčném mládí toužících snobech. A to nemluvím o těch, kteří si čtou noviny nejraději, když se pohubují na lenivých vlnkách přesoleného moře, jen tak zádech. Kdybyste dělali, co dělali, v Mrtvém moři byste ke dnu neklesli.

Opět teorie pokusů a chyb na vlastní kůži; říkám si, že nic není nemožné, ale po několika hořkých loknutích měním kraulářský styl v jediné možné plácání na zádech. Nejvážnějším problémem, o němž se málo ví, je míchání vod – Mrtvého moře s Rudým mořem. Je to unikátní aspekt tohoto projektu, který nebyl ještě nikdy vyzkoušen. Během posledních půl století se množství čerstvé vody, kterou Jordán přivádí do Mrtvého moře, snížil ze 1,3 miliardy metrů krychlových ročně na současných 70 až 100 milionů metrů krychlových.

Došlo k tomu kvůli odvádění až drtivé většiny vod Jordánu Izraelem, Jordánskem a Sýrii, asi pět procent zbylo na Palestinskou autonomii a Mrtvé moře. V důsledku toho kulturně a historicky důležitá řeka Jordán byla málem přeměněna v odpadní kanál. Jordán je arabsky Nahr al-Urdun, hebrejsky ha-Jarden a je dlouhý asi 300 km. Pramení v pohoří aš-Šajch na hranicích Sýrie a Libanonu, protéká Tiberiadským jezerem, sníženinou al-Ghór a ústí do Mrtvého moře. Hlavní její přítok je Jarmuk. Jordán je nesplavný, využívá se k zavodňování a jeho povodí zaujímá 17 300 km².

Je zdaleka nejvýznamnějším zdrojem sladké vody pro oblast Izraele, Palestiny, Jordánska a přilehlé části Sýrie. V současnosti je pro zásobování pitnou vodou, zemědělské závlahy či průmysl odebíráno 70 až 90 % průtoku řeky. To má negativní důsledek v podobě setrvalého poklesu hladiny Mrtvého moře. Inu, když vypařování převládá nad přítokem. Jedním z hlavních bodů mírové smlouvy z roku 1994 mezi Izraelem a Jordánskem proto bylo právo Jordánska na vyšší podíl při odběru vody z Jordánu.

Ze stejného důvodu Izrael prozatím odmítá navrátit Sýrii Golanské výšiny, které umožňují kontrolovat dvě ze tří zdrojnic řeky. Také proto v květnu 2005 uzavřely Jordánsko, Izrael a Palestina dohodu o výstavbě velkokapacitního převaděče vody z Rudého do Mrtvého moře, který by měl nahradit deficit přítoku Jordánu.

“Zmínky o řece Jordán se objevují na řadě míst Bible,” vypráví Michail. “Úrodnost údolí je zmiňována už v knize Genesis, kde je přirovnáváno k „zahradě Hospodinově“. Připomínek četných brodů přes Jordán je v knize Genesis několik, např. když patriarcha Jákob se svou družinou překračuje Jordán a u brodu přes Jabok zápasí s Bohem, nebo když Jiftách pobíjí Efrajimce při jordánských brodech. V Jordánu byl též Janem Křtitelem pokřtěn Ježíš Nazaretský…“

Za poslední půlstoletí se odehrálo na čtyřicet násilných aktů, v nichž hrála roli dostupnost vody, z toho třicet mezi Izraelem a jeho muslimskými sousedy; v 60 letech Izrael zlikvidoval syrské zařízení pokoušející se odvést vodu z řeky Jordán. Dan Zaslavski, bývalý izraelský vládní komisař pro vody, odhaduje, že obnova toku řeky Jordán, který je jediným napáječem Mrtvého moře, by stála ne méně než 800 milionů dolarů (více než 16 miliard korun), což je však pouhá šestina odhadovaných nákladů na vybudování kanálu z Rudého moře.

Izraelský prezident Šimon Peres však prohlásil, že „projekt kanálu nebo mírového potrubí… je životně důležitý pro záchranu Mrtvého moře, ale ještě více pro mír a prosperitu oblasti.“ Izrael zvažoval už v 80. letech výstavbu kanálu, přivádějícího vodu do Mrtvého moře z moře Středozemního. Plány byly ale zamítnuty kvůli velké nákladnosti. Současný projekt Rudé moře – Mrtvé moře má být údajně levnější.

Izrael se podobá trosečníkovi, který uprostřed moře umírá žízní. Známé klišé, z něhož mi však neustále vysychá v krku, jak je přesvědčivé. Proto se židovský stát stal přední světovou zemí ve vývoji technologií, které se snaží řešit problém nedostatku vody. Sůl je nad zlato jen v Mrtvém moři, pro pouště je nade vše sladká voda a tak vláda odsouhlasila zvýšení národních kvót výroby odsolené vody z 230 milionů metrů krychlových na 505 kubíků.

Podle zprávy webu Al Bawaba současný izraelský vodohospodářský průmysl zahrnuje okolo 270 společností a organizací, které se věnují vývoji a výzkumu a zaměstnávají okolo 8.000 lidí. Prostě nouze naučila Dalibora housti…

A mají co dělat, pitné vody stále ubývá; statistické údaje Izraelského hydrogeologického institutu ukazují, že sladkovodní hladina jezera Kineret je o 43 centimetrů nižší, než byla v roce 2006 – celých 3,6 metru pod červenou linií.

Výbor Knessetu pro vnitřní věci projednával hrozící krizi kvůli nedostatku vody v Izraeli a jeho členové si vyslechli pochmurná varování. Uri Šani, ředitel Vodního úřadu (Water Authority) poslancům řekl: „Nemám pochyby, že hladina jezera Kinneret letos v červenci poklesne pod červenou linii a nebude možné odebírat vodu.“

Kineret, známý také jako Galilejské moře, Galilejské jezero či jezero Genezaretské, je největší vodní rezervoár Izraele a dodávky vody zemi bezprostředně závisí na míře jeho naplnění. Pokud v důsledku silných dešťů a proudící vody ze severních pohoří vystoupí do výšky 208,8 metrů pod hladinou moře, je nutné otevřít přehrady a zabránit zaplavení Tiberias a Ein Gev. K tomu ale naposledy došlo před 17 lety.

Současný problém je přesně opačný. Hladina Kinneretu se v současnosti pohybuje pouze na úrovni 212 metrů pod hladinou moře – a pokud poklesne ještě více, nebude bezpečné vodu čerpat. Oficiálně změřená výška hladiny byla v pondělí 212.06 metrů pod hladinou moře, jen 2 centimetry výše než minulý týden. Tento stav přitom můžeme porovnat s deštivým rokem 2003, kdy přítoky a déšť pomohly vzrůstu hladiny jezera během měsíce března o 5 centimetrů denně.

Šani, který pracoval jako ředitel úřadu bývalého předsedy vlády Ariela Šarona výboru řekl, že důvodem vodní krize je mimo jiné posun vodních srážek do jižního Izraele a zemědělské využívání plodin náročnějších na vodu. Březen je počátkem konce izraelské sezóny dešťů, která v tomto roce přinesla jen 75 % průměrných srážek, jaké byly v jiných letech. Od doby, kdy Izrael před vice než deseti roky předal většinu Judeje a Samaří Palestinské správě, některé podzemní rezervoáry, které jsou součástí horského aquifer, přestaly být kvůli nadměrnému čerpání místními Araby použitelné jako zdroj pitné vody.

Představitelé Izraelského institutu pro export a mezinárodní spolupráci uvedli, že vývoj vodohospodářských technologií se od roku 2005 zdvojnásobil, když v roce 2008 vyvezlo 200 izraelských společností do více než 100 zemí technologie na správu vodního režimu, recyklaci a čištění, zavodňování, desalinaci a bezpečnost v hodnotě 1,4 miliardy dolarů (přibližně 28 miliard korun).

Izrael každoročně čistí a znovu využívá pro zemědělství takřka dvě třetiny odpadních vod. Židovský stát se umístil v čele s drtivým náskokem před druhým nejefektivnějším uživatelem recyklované vody – Španělskem, které však recykluje pro zemědělské využití jen 12 % odpadní vody. V Turecku, je recyklováno jen 3,6 % odpadní vody.

Podle OSN umírá na světě v důsledku pití znečištěné vody každoročně přibližně 1,4 milionů dětí. Jen v Číně se na březích dvou největších řek země – Jang-c’-ťiang – Modrá řeka a Chuang-che – Žlutá řeka – nachází přibližně 10.000 chemických továren.

Ing. Rudolf Ger z Aškelonu je znalý problematiky odsolování. Izraelec, pocházející z Košic.

“V současnosti je asi 60 procent izraelské odpadní vody recyklováno a operují dvě další odsolovací stanice v Aškelonu a Eilatu. Čtvrtá je ve výstavbě v Chadeře. Aškelonská desalinační stanice, která je největším takovým zařízením ve světě, produkuje 100 milionů metrů krychlových vody ročně při využití technologie reverzní osmózy mořské vody”, říká pohotově.

Desalinační zařízení Palmachim, postavené společností Via Maris Desalination za více než 10 milionů dolarů, by mělo produkovat 30 milionů metrů krychlových odsolené vody ročně pro téměř 300 tisíc obyvatel pobřežní oblasti Středomoří.

V lednu je v těchto končinách, kde slunce celé dny jen svítí, teplota vzduchu od 11 do 22 stupňů Celsia, červenci pak rtuť teploměru šplhá až přes čtyřicátý dílek ve stínu. První měsíc roku je slunných pouze šestadvacet dnů. v červenci a srpnu pak všechny. Ani zbývající měsíce si ne nedostatek sluníčka nemůžou stěžovat. Krajina kolem Mrtvého moře je však jen zdánlivě vyprahlá a bez života. Přesto se našly rostliny a živočichové, jimž nevadí ani vedro a pouštní žár, ani strmé skály.

Na těch jsou jako doma kozorožci núbijští. A když zrovna přes odolné akácie nefičí pouštní vichřice chamsín. Je možné slyšet vřískání damana skalního, což je tvor podobný kříženci sysla s odrostlým svištěm. Kupodivu je toto zvířátko nejbližším příbuzným asi stokrát většího slona. Jeho sousedem je pískomil tlustý a nad ním důstojně krouží se svým více než dvoumetrovým rozpětím křídel orel skalní, pátrající svým bystrým zrakem po místních liškách…

Možná, že až jednou zavítají do tohoto horkého kraje vnuci mých vnoučat, bude už odhaleno i tajemství, jestli je na dně Mrtvého moře navždycky pochovaná hříšná Sodoma a Gomora, na které kdysi z těžce dostupné hory v celé své pýše a nedobytnosti pohlížela slavná Masada – hrdinstvím statečných zélótů opředená pevnost Judských hor, jež tvoří v každodenním oparu protiváhu protějším Moábskému pohoří na jordánské straně.

Pevnost Masada se nachází na vrcholku stolové hory blízko jihozápadního pobřeží Mrtvého moře. Místo bylo poprvé osídleno v době Prvního Chrámu (900 př. o. l.), ale známé je především kvůli paláci a pevnosti, vybudované Herodem Velikým (vládl v letech 37 – 4 př. o. l). Na vrchol kamenité hory je možné se dostat jen dvěma způsoby; lanovkou na proklatě nebezpečně prověšených lanech, nebo pěšky.

Volím neprozřetelně druhou variantu. Je těžké dusno, prosycené solným oparem. Po půlhodině drastického stoupání svého nápadu hořce lituji, je to asi stokrát úměrnější výstup, než na tatranské Rysy. Nahoře mě ale po další hodině, jež mi z těla vyždímala hektolitr potu, čeká odměna; kolosální pohled na Mrtvé moře. Slunko praží, i když se skrývá ve slaných výparech.

Představuji si, jaké útrapy asi prožívali někdejší zélóti i dnešní izraelští vojáci, kteří jako důkaz své srdnatosti musejí vylézt na Masadu v plné polní. Mám jako tito odvedenci židovského státu výhodu, že se zase můžu v klidu vrátit do civilizace a nemusím ani následovat srdnaté zélóty. Když statečné bojovníky po strastiplném obléhání a budování gigantického náspu neústupní Římané konečně i s Masadou dobyli, našli jen několik stovek mrtvol.

,,…Vzdát se? Aby se každý musel dívat, jak jeho žena umírá, jsouc přitom znásilňovaná, jak jeho dítě volá otce, jehož ruce jsou spoutány okovy. Ne! Dnes ještě jsou tyto ruce volné, ještě drží meč, ještě nám mohou být nápomocny při ušlechtilém činu! Ne pod knutou nepřítele zemřeme, ale svobodně se svými ženami a dětmi se se životem rozloučíme!“

Tolik z řeči vůdce zélótů Elasara Ben-Jaira v předvečer pádu Masady roku 72 našeho letopočtu. Rovných 967 obránců včetně žen a dětí se po tři roky bránilo až 15tisícové armádě Římanů. Masada byla vystavena Herodem Velikým tak, aby byla nedobytná. Měla vlastní zásoby vody i jídla. Každý muž nejprve zabil svoji rodinu (napřed děti, poté manželku), pak pevnost společně zapálili a vylosovali mezi sebou 50 mužů; ti pobili své druhy i sebe a poslední z nich nalehl na svůj meč. Do zajetí nesměl nikdo padnout. Přesto údajně dvě ženy a tři děti přežily, když se zapomenuté ukryly ve skalní vodní nádrži.

Inu, i některé legendy musejí mít svůj šťastný konec…

Masada – symbol izraelské odvahy a nepokořitelnosti. Na ní se v současnosti odehrává vojenská přísaha mladých Izraelců:,,Masada už nesmí nikdy padnout!“

Stojím na jejím vrcholu, pod sebou má propast a z ní ke mně stoupá široký násep. Tisíce tun kamenů, které tam nasbírali a položili během dvou let Římané. Jinak by se nahoru nikdy nedostali a Masadu nebodli.

Dívám se dolů očima zelota, který vidí, jak se Římané snaží, jako trpěliví mravenci, den po dni dobýt horu. Zelóti vědí, že s každým dnem se blíží jejich konec. Jejich smrt byla již předem domluvená…

Autor: Břetislav Olšer

Přečtete si také od autora: Interview s Petrem Chvátalem aneb když k Judaismu konvertuje český sklenář

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Šalom podle Petra

Další článek

Ministr Kocáb to možná nedomyslel