Zdroj: Shekel

Nevylučuji, že první asociace nás asi zavedou jinam.  Historka z vojenských sprch anebo naopak ze Sexmise? Problém, který každá genderová skupina řeší po svém?

Chlapi – svým patřičným  traumatem a ženské – jejich notoricky známým příměrem o velkém divadelním představení vytvořeném i poměrně úspornými prostředky?

Předesílám, bude to jen takové nudné gramatické cvičení. Můžeme ho nazvat „gramatikou pohledu“. Drahná léta se řešilo jakým písmenem psát slovo žid. Zda s velkým, jako Indián anebo s malým, jako křesťan a muslim. Příliš nahlas se to ale neřešilo, protože mezitím se Slánský, chudák, zhoupnul a soudružská Izrael se octla na  mušce těch, co ho věšeli.  Takže se řešit ani moc nechtělo. Ostatně na akademických chodbách se mluví vždycky spíš polohlasem. Ne tím zbabělým, v hrůze před Jáchymovem a Stalinem, ale prostě tak nějak z respektu k tvůrčí práci. Nakonec se akademikové – a to platí dodnes  – shodli na ptákovině. Příslušník národa s velkým. Jako všichni ostatní Angličané, Francouzi i jako Čech a Němec.  Coby příslušník jednoho z nejstarších náboženství s malým.

To je ovšem mohutný nesmysl. Jakého národa?  Žid bez Velkého šéfa není židem. Protože i kdybychom nakrásně připustili, že Abrahamův předek  Ever (Heber) založil celý ten rod a Abraham byl geneticky jaksi Heberovec (hebrejec), s nárokem na velké písmenko, dlouho to neobstojí. Protože jak o Heberovi, tak i o dalších jeho potomcích jest psáno, že žili nějaký čas po zplození následovníka a plodili syny a dcery. Abraham z toho všeho odchází a je na začátku své cesty sám. A tehdá si s BigBossem plácnou. Že uzavřou takový kšeftík. Jehož obsahem mimo jiné je také to, že Já (BigBoss) ti budu čímsi jako bohem.

Jak to pak kráčelo dál, přes Jicchaka a Jaakova jistě dobře znáte.  Rodina Abrahamitů (nebo Heberovců) se dostává do Egypta a odtamtud vycházejí po řadě generací vedeni Mojžíšem. (Brzy si to připomene během pesachových svátků).  A těsně předtím, než se narodí cosi jako národ, povidá Vznešenej: „Tak hele, vůbec bych to dělat nemusel, protože moje je všecka země a tím pádem i všichni, co vzešli z Adama. Moše rozhodně není žádný praotec Čech a koneckonců mezi vámi jsou stejně  jako na Řípu nejen Heberovi, ale i Litoměřici, Doudlebi, Lučané a dál to geneticky radši neřešme. Ale pokud skutečně vyslechnete to, co vám nabízím, stanete se zvláštním a odděleným lidem. Brzy se dozvíte, že to není žádná vyvolenost, že je to poměrně těžký záhul na bednu i na srdce, ale jestli to tak berete – jdeme do toho.“ A tehdy ten dav pod sinajským Řípem kývnul.

A příběh rotoval dál, židé se dozvěděli, že se Vznešeným vážně nejsou žerty, že dokonce i jejich „kámoši“  – tj. ostatní národové, kteří by chtěli  žít „v branách Jisroele“ nebudou (až na pár výjimek) nijak geneticky diskriminováni, ale mohou se  buď stát plnoprávnými členy „národa“, anebo si ponechat svoji jinakost – ovšem  tak či tak musí respektovat tzv. sedm noachidských pokynů, mezi něž patřil na prvním místě – respekt vůči Panovníkovi.

Židovství vůbec není dědičné. Není to vyrážka ani úděl, i když to tak dneska  vnímá řada lidských bytostí na obou stranách barikády. Až se začíná zdát, že bývalý „Národ Knihy“ si dnes zakládá na tom, aby byl „národem seznamů“…  Židovství ale rozhodně není o genech. Už někde u Abrahama je dáno jakési multi-kulti podhoubí. (To mne zas všichni fundamentalisti ukamenuji. O českých neonkách nemluvě!) Prababička krále Davida byla nežidovka (a tehdy ještě Norimberské zákony neplatily), kdyby sám BigBoss nepočítal s tím, že se k lidu Jisroele přidruží i jiné geny, nestanovil by tudíž  ty „z národů“, které by to nikdy dělat neměly.  A od chvíle kdy „židovství“ je  jaksi dáno maminkou, je to geneticky ještě větší  čurbes.  Sami si asi dovedete představit, co se dělo při pogromech – a i z takového svinstva se rodily děti…  Černoch (nebo je-li vám libo – Afroameričan), Asiat či Evenk, který konvertuje,  je automaticky (resp. měl by být!! – ačkoli např. rebbe Sidon by vám o tom mohl povídat…) plnohodnotným příslušníkem lidu Jisroele a naopak každičký genetický  „glatt-košer“ Žid může být lehce „z lidu vyťat“.  Ergo – o genech to  skutečně není.

O území nebo státní příslušnosti k Zemi zaslíbené? Taky ne. Protože čím  by byli všichni ti židovsky se chovající lidé v období od zániku tzv.  Druhého chrámu až do vzniku státu Izrael? Méněcenní židé? Anebo jako dalajláma – exiloví Židé? A i když nakrásně připustíme výklad, že Abrahamovi bylo budoucí státní území přislíbeno, v Jozuem se ho Heberovci skutečně zmocnili a vydrželo jim s různou stabilitou až do roku 70 našeho letopočtu,  pak zase až do roku 1948 byli Židé v exilu a od 14. května 1948 jsou všichni židé z Antverp, Brooklynu, Oděsy a ostatních koutů světa už nikoli v exilu ale „na cestách“ – pořád je tu ta podmínka. Smlouva!! Pokud to není právě Smlouva, co o jidiškajt rozhoduje, dostáváme se k dalšímu paradoxu. Co je to tedy  Izraelec?  Je to izraelský Žid anebo izraelský žid?  Nedovedu si představit, jak žid cáká sprejem hákenkrajc na synagogu, bere úplatky a sexuálně haraší. Křiví soud a maličko mlží v tom, co je a co není lidský štít. To by dokonce neměl dělat ani slušnej Žid libovolného vyznání.  Člověk to dokáže, ale nikoli košerný člověk. Dokáže to spolehlivě i křesťanský demokrat, ne  však křesťan. Islámský fundamentalista, ne muslim… Izrael je parlamentní demokracie a nikdo tady nevolá po tom, aby se stala teokracií.   Bejt slabej a nekošernej je taky lidský. Praotec Jaakov v tom údajně taky chvilku lítal. Člověčina nedělá ani ze Žida ani ze žida zrůdu. Každá bytost ale nese odpovědnost a s ohledem na Smlouvu riskuje „vytětí“ (tzv. karet). A  každý, Žid i žid je pochopitelně člověk. Zodpovědný anebo nezodpovědný…

Já jen, že na velikosti fakt nesejde, protože jidiškajt (židovství)  se nedědí, ale prožívá (rozuměj žije!) Am Jisroel chaj …

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Šalom podle Petra

Žádný komentář

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Interview s Ladislavem Špačkem

Další článek

Vzpomínky Chanana Bachricha - kapitola I.