V březnu tomu bude již 24 let, co byl pro špionáž pro Izrael odsouzen bývalý americký námořní zpravodajský analytik Jonathan Pollard. Je v souvislosti s plánovanou žádostí o Pollardovo omilostnění naděje na jeho propuštění?

Patří mezi nejznámější izraelské agenty, pro některé je hrdina, pro jiné je zrádce. Řeč je o Jonathanu Pollardovi, Američanovi narozeném v Texasu, který v 80. letech poskytoval Izraeli tajné zpravodajské informace. Jaký je jeho příběh a současný osud?

Již od svého mládí cítil tento zapálený sionista vůči Izraeli silné pouto, které postupem času neustále sílilo. V roce 1979 začal pracovat jako analytik zpravodajské služby amerického námořnictva, známé jako NIS (Naval Investigative Service), předchůdkyně dnešní NCIS. (Perličkou je, že v americkém televizním seriálu NCIS, o fiktivním týmu zvláštních agentů této federální agentury, existuje pozice styčného důstojníka Mosadu). Tehdy si poprvé, díky kontaktu s vysoce důvěrnými informacemi, začal uvědomovat, že by tyto informace měly být předány Izraeli, neboť se bytostně týkají jeho národní bezpečnosti. V roce 1984 byl převelen pod Protiteroristické pohotovostní středisko (ATAC) Výzkumného střediska amerického námořnictva, kde získal přístup k přísně tajným informacím. Téhož roku jej jeden přítel seznámil s izraelským bojovým pilotem, plukovníkem Sellou, který v té době studoval na Newyorské univerzitě. Pollard se, na základě přesvědčení, že USA porušují bilaterální dohodu s Izraelem, rozhodl Sellovi nabídnout předávání tajných informací. Celou další spolupráci a koordinaci pak prováděli agenti izraelské výzvědné služby Lakam, jinak též známé jako Oddělení vědeckých styků.

Jediným Pollardovým motivem pro toto jednání přitom byl čirý altruismus a láska k Izraeli. Zprvu dokonce odmítal i jakékoli finanční či materiální ohodnocení. Nakonec však souhlasil s pravidelným finančním ohodnocením, včetně darů pro manželku Anne, kterou se svou činností srozuměl. Celkem měl Pollard předat na tisíc dokumentů, které se podle jeho slov týkaly například irácké hrozby v podobě řízených střel, libyjského systému protiletecké obrany a celou řadu satelitních snímků, zachycujících kupříkladu velitelství OOP v Tunisku (spekulovalo se o tom, že Izrael tyto informace mohl využít při tzv. „operaci Dřevěná noha,“ během níž izraelské letectvo v říjnu 1985 velitelství vybombardovalo v reakci na teroristické útoky OOP; tehdejší ministr obrany Rabin však tyto spekulace rezolutně popřel), řadu míst v Iráku, Sýrii atd. Celkový rozsah předaných informací však nikdy nebyl zveřejněn.

Pollard však byl nakonec pro svou neobezřetnost odhalen a v listopadu 1985 poprvé zadržen a vyslýchán NIS a FBI. Všechny materiály, které měl doma, se jeho první manželce Anne podařilo předat Izraelcům. Po propuštění se společně s manželkou pokusil o vniknutí na izraelskou ambasádu ve Washingtonu. K jeho smůle však byl tehdejší izraelský velvyslanec, který byl s jeho působením srozuměn, mimo Spojené státy a jeho zástupce o něm nevěděl. Na ambasádu proto nebyl vpuštěn a namísto toho jej zatkla FBI.

Následně byl obviněn ze špionáže a v březnu 1987 proti němu byl zahájen soudní proces. I když spolupracoval s obžalobou, byl nakonec odsouzen k doživotní odnětí svobody. K pěti letům odnětí svobody byla odsouzena i jeho manželka Anne. Izrael se k Pollardovi nepřihlásil a oficiálně uvedl, že z izraelské strany se jednalo o neschválenou akci, o níž neměli nejvyšší představitelé ponětí. Důsledkem Pollardovy aféry bylo nakonec rozpuštění Lakam. Že byl Pollard jeho agentem přiznal Izrael až v roce 1998.

V roce 1990 se Pollard rozvedl se svou první manželkou Anne a v roce 1996 se díky korespondenci seznámil se svou současnou partnerkou, Kanaďankou Ester Zeitovou. Mezitím Pollard zažádal o udělení izraelského státního občanství a jeho žádosti bylo vyhověno. Paralelně proběhla řada kampaní za jeho omilostnění, které probíhají dodnes. Pollard dokonce několikrát podal žádosti o obnovení procesu; ty však byla zamítnuty. Milost by mu mohl udělit americký prezident, avšak žádný z nich, ať již republikán či demokrat, tak dosud neučinil.

Za Pollardovo omilostnění se v minulosti již několikrát neformálně přimlouvali izraelští premiéři. Jako první tak učinil v roce 1995 premiér Jicchak Rabin. O tři roky později jej během mírových jednání u Wye River následoval současný premiér Benjamin Netanjahu (tehdy se však proti Pollardovu propuštění postavil ředitel CIA, který vyhrožoval svou rezignací). V předvolebním klání v roce 1999 se zase Netanjahu s tehdejším opozičním vůdcem Ehudem Barakem předháněl, kdo vyjádřil Pollardovi větší podporu. Významné podpory se Pollardovi dostalo v roce 2002, když jej Netanjahu, jakožto bývalý premiér, osobně navštívil.

V uplynulých měsících je Pollardovo jméno v médiích opět zmiňováno častěji. Již v září tohoto roku přinesl americký deník The New York Times informaci o tom, že izraelská vláda měla neformálně požádat o Pollardovo propuštění, které by bylo součástí „pobídkového balíku“ (součástí měl být např. i dar 20 nejmodernějších stíhacích letounů F-35), za nějž by Izrael souhlasil s americkým návrhem na tříměsíční moratorium výstavby v izraelských osadách na Západním břehu Jordánu. Hlasy se ale ozývají i z řad amerických zákonodárců. V listopadu tohoto roku vyzvalo k omilostnění Pollarda 39 amerických kongresmanů. Dopis prezidentu Obamovi s obdobnou žádostí zaslal i bývalý americký generální prokurátor Michael Mukasey. Zdůraznil v něm, že Pollard předal informace spřátelené zemi bez úmyslu poškodit USA, a že vzhledem k tomu, je doživotní odnětí svobody nepřiměřeným trestem.

V tomto ohledu je velice zajímavé srovnání, do kterého se pustil deník The New York Sun. Ten srovnává Pollarda a Juliana Assange, který stojí v čele Wikileaks. Server Wikileaks totiž zveřejnil množství utajených dokumentů vojenského i diplomatického charakteru. Spekuluje se navíc, že by Assange mohl být souzen na základě stejného zákona o špionáži jako Pollard. Jednou z teorií je, že Assange informace vylákal na americkém svobodníku a zpravodajskému analytikovi Bradley Manningovi. Poplatnější srovnání by však mohlo být Pollard vs. Manning. Již zadržený Manning totiž s největší pravděpodobností bude souzen na základě stejného zákona jako Pollard. Disproporce v obou případech jsou však zarážející. Zatímco Pollard předával informace spřátelené zemi a americkému spojenci, Manningem předané informace se prostřednictvím Wikileaks mohou dostat i do rukou amerických nepřátel. Přesto však je markantní rozdíl v délce trestu. Zatímco Pollard byl odsouzen k doživotnímu odnětí svobody, u Manninga se v médiích hovoří o „pouhých“ 52 letech.

V každém případě významnou událostí bude nyní formální a veřejná žádost, kterou se chystá přednést premiér Netanjahu. Půjde mimochodem o první formální žádost v rámci Pollardovy aféry. Ke změně strategie v rámci úsilí o Pollardovo omilostnění Netanjahua v dopise požádal sám Pollard. Dosavadní zákulisní jednání totiž mnoho ovoce nepřinesla. Pollardův zdravotní stav se měl navíc v uplynulých měsících zhoršit. Dopis Obamovi plánují zaslat i sefardský a aškenázský izraelský vrchní rabín Šlomo Amar a Jona Mecger. Druhý zmíněný navíc uvedl, že aškenázský rabinát sepsal zvláštní modlitbu za Pollardovo propuštění.

Mluvčí Bílého domu Robert Gibbs však v reakci na plánovanou Netanjahuovu žádost uvedl, že si není vědom toho, že by Obama omilostnění plánoval. Otázkou též zůstává, zda-li se proti milosti pro Pollarda opět neozvou americké zpravodajské služby. Zmiňovaná je též možnost podmínečného propuštění po odpykání třiceti let trestu. To by však pro Pollarda znamenalo ještě několik dalších let ve vězení. Nechme se tedy překvapit, zda-li od Baracka Obamy zazní smířlivé gesto a udělí nemocnému Pollardovi konečně milost.

Autor: Ladislav Faigl

Přečtěte si také od autora: Autista vojákem? V Izraeli žádný problém