Na druhý den musel celý náš transport nastoupit na náměstí, prohlídl si nás tam nějaký tlustý Němec od Arbeitsamtu.

Koho uznal za práceschopného, toho dal ihned zapsat a sdělil nám, že již na druhý den ráno musíme nastoupit do práce, že budeme pokládat kabel. Na druhý den nám tedy začala denní dřina, byla to těžká práce a kabel, který jsme musely tahat na zádech, vážil několik set kilo a ještě k tomu nás naši dozorci, to byli tzv. Volksdeutsche (tzn. Poláci, kteří byli smíšení s německou krví), nemilosrdně honili a bili. Tak jsme se dřeli celý den, k jídlu jsme dostali trochu zelné polívky, kterou podával Judenrat. V době, kdy jsme byli v práci, odvezli naše matky a ženy a všechny ty, kdo nebyli práceschopní, do blízkého ghetta Komárno, ani jsme se nemohli rozloučit. Každý si může představit, jak nám bylo na mysli, když jsme naše nejdražší již doma nenašli. Pozoroval jsem, že to se mnou jde s kopce a že musím něco podniknout, aby se můj stav zlepšil. Totéž viděli i jiní mladí kluci a tak se nás dalo asi sedm kluků dohromady, že budeme spolu hospodařit. Žili jsme v úplné komuně, peníze a všechen majetek jsme dali dohromady, já jsem převzal kasu, jiný kuchyň. Našli jsme si společně jinou práci a sice u Wehrmachttankstelle, kde jsme měli tu výhodu, že jsme v poledne dostali dobrý eintopf, zacházeli s námi lépe, ale i zde byla těžká práce, nakládali jsme sudy s benzínem na auta nebo na vagóny. Pamatuji si, jako dnes, že jsem se jednou zhroutil a slabostí jsem omdlel. Když jsem se probudil, šla právě kolem žena našeho Feldwebla a dala mi housku s máslem. Vrhl jsem se na to jako hladový vlk a jistě mi nikdy tak dobře nechutnalo jako tentokrát. Po této příhodě jsme poznali, že to tak už dál nejde. Seznámil jsem se s jedním Polákem, který se mě ptal, proč, když máme takovou bídu, neprodáme nějaké věci jako šaty, boty atd. Za to se přece dá nějakou dobu žít. Udělal jsem klukům tento návrh, souhlasili a tak jsme postupně vždycky něco prodali. Teprve později jsme se přesvědčili, že nás Poláci při nákupu strašně šidili a dali nám jen asi poloviční ceny. Ale přece jsme s tím žili o něco lépe. Každý den někdo z nás zůstal doma, aby uklidil, vypral a uvařil něco k večeři.

O mé matce jsem ode dne jejího odjezdu již nikdy nic neslyšel. V ghettu se povídalo, že naši příbuzní byli po nějaké době odvezeni do tábora Treblinka. Teprve po válce jsem se dozvěděl, jaký koncentrační tábor to byl a že tam existovaly plynové komory.

S pomocí polského elektrikáře jsem se dostal k dráze. Zavádíme světlo na nádraží v Zavade, ve stanici, která leží několik kilometrů od Zamoczte. Práci tady mám již lehčí, ale má to tu nevýhodu, že musím brzy ráno vyjet vlakem a večer se pozdě vracím. Jelikož mám nejlepší přehled o stavu naší společné pokladny, vidím, že peněz stále ubývá, věcí je též čím dál tím méně, dva z nás již prodali své hodinky. Já se k tomu nemohu odhodlat, jsou pro mě něco jako talisman. Jsme zde teprve tři týdny, ale jsme už tělesně i finančně vyčerpáni a přepadá nás hrůza, když pomyslíme na zimu. Kde budeme brát topivo a jak se dá pracovat na vzduchu v takové příšerné zimě, jaká tu bývá, když ještě k tomu nejsme proti ní dostatečně vybaveni?

Někdy je i pro nás svátek a to když je někdo z nás pozván ke zdejším bohatým Židům na oběd. Stává se to, ale velmi zřídka, Polský Žid je pro nás dost nepřístupný, neznáme jeho řeč jidiš, ačkoliv jim již zcela dobře rozumíme a ani nejsme tak pobožní jako oni. Modlí se velmi často, ale přesto člověka okrádají, kde jen mohou, vlastního bratra by dokázali svléct z poslední košile. Nevím už, koho z nás to napadlo jako prvního, že bychom mohli z těchto trudných vyhlídek utéci, ale po delší úvaze jsme to vždy zavrhly. Vždyť to nebylo možné, vždyť by nás chytli hned za městem a bylo známo, že každý, kdo je chycen bez papírů je ihned zastřelen. A potom, kam bychom chtěli utéci, domů do Čech? Vždyť odtamtud nás vyhodili a zde v Polsku, by nás hned každý udal. Tak jsme nechali tento plán zase padnout, žili jsme dál ze dne na den a nemysleli jsme na budoucnost. Jenom mě a mému kamarádovi Pavlovi, ten plán nešel z hlavy. Jednoho dne svolali všechny Židy na náměstí, a jelikož jsme věděli, o co se jedná, ani jeden z nás chlapců nešel a schovali jsme se ve sklepě u jednoho Poláka. Později jsme se dozvěděli, že když Židé nastoupili na náměstí, přišel oddíl SS a část odvedli na nádraží, tak jak právě byli, někteří ještě v nočních košilích a asi dvě stě na místě zastřelili. Když jsme to Pavel a já slyšeli, naše myšlenka na útěk se nám zdála čím dál tím víc jedinou možnou cestou, jak se dostat se z této bídy, kde nás stejně čekala smrt, buď hlady, nebo při nějakém z pogromů, které se pravidelně opakovaly. Mysleli jsme, že až se dostaneme do Čech, obstaráme si falešné doklady a budeme žít snad uboze, ale jako svobodní lidé. Byli jsme tenkrát ještě mladí, romanticky smýšlející a byli jsme oba ve svazu židovských skautů Techelet Lavan a příliš mnoho jsme také nepřemýšleli, jenom jsme toužili po svobodě. Ještě jednou jsme se ptali ostatních, chtějí-li jít s námi, a když odmítli a považovali nás za blázny, kteří utíkají smrti přímo do rukou, začali jsme se připravovat na cestu.

Autor: Chanan Bachrich

Přečtěte si o autorovi: zde

Vzpomínky Chanana Bachricha – kapitola IV: zde

VI. kapitola již příští týden