Všeobecně celkem dobré povědomí panuje o tom, že se islám hlásí ke stejným prorokům jako judaismus a křesťanství. Méně je známo, že kromě „pečeti proroků“ Mohameda – nechť je požehnán – existují i další „specificky arabští“ vyslanci Všemohoucího.

Jedním z nich je Húd.

Vypráví se, že v údolí Mughíd mezi Hadramutem a Ománem přebývali Ádovci, lid urostlých mužů, zámožných a proslulých stavitelstvím a jiným řemeslným uměním.  Nepochybovali prý o jsoucnosti Boha ani Ho nezapomínali uctívat.  Kromě Něj se ovšem klaněli ještě celému panteonu božstev a model.

Do této situace přichází  Húd.  O letopočtech jeho působení prameny (alespoň ty, o kterých vím) mlčí. Pocházel prý ze zmíněného jemenského kmene:  jméno prozrazuje, že Húd byl synem Šalicha, vnukem Arfachšanda, pravnukem Sama a prapravnukem Noa. Podle některých legend to byl právě on (a ne již Noe nebo dokonce Adam), kdo jako první hovořil arabsky. Ať už ale promlouval ke svým soukmenovcům jakýmkoli jazykem, jeho slova nepadala na úrodnou půdu.  V 50. až 54. verši súry Húd se dočítáme, že byl považován za šílence a zřejmě i obviňován, že všechno jeho volání k monoteismu je motivováno ziskuchtivostí:

„A poslali jsme k ´Ádovcům bratra jejich Húda, jenž pravil jim: ´Lide můj, uctívejte Boha a nemějte božstvo jiné kromě Něho – vždyť vy si jen vymýšlíte. Lide můj, nežádám na vás odměnu žádnou, odměna má je jedině u toho, jenž mě stvořil. Což to nechápete? Lide můj, proste Pána svého o odpuštění a potom pokání čiňte! On sešle vám z nebe déšť proudem hojným a přidá sílu k vaší síle. Neobracejte se tedy zády způsobem hříšným!´“

Odpověděli: ´Húde, nepřinesl jsi nám žádný důkaz jasný a my neopustíme božstva svá jen na slovo tvé a my ti nevěříme. My pouze říkáme, že některé z božstev našich tě navštívilo zlým!“

V dobách dostatku a hojnosti, které tehdy Ádovci zažívali, nebylo mnoho uší ochotných naslouchat výzvám k pokoře a vděčnosti. Húdova prohlášení o zmrtvýchvstání byla v rozporu s vírou Ádovců v konečnou a nevratnou zkázu zpráchnivělých těl, roznášených větrem:

„A řekli velmoži z lidu jeho, ti, kdož nevěřícími byli a za lež setkání se světem budoucím prohlásili, a ti, které jsme v životě pozemském zámožnými učinili: ´Tohle je pouze smrtelník jako vy. On z toho jí, co i vy jíte, a pije z toho, co i vy pijete. Uposlechnete-li smrtelníka vám podobného, tedy zajisté ztrátu utrpíte. Což neslibuje vám, že poté, co zemřete a prachem a kostmi se stanete, z hrobů vyvedeni budete? Jak chybné, jak chybné je to, co je vám slibováno! Není života jiného než tohoto pozemského; umíráme a žijeme, však nikdy vzkříšeni nebudeme. A je to člověk pouze, jenž o Bohu lež si vymyslil a my mu neuvěříme!“ (súra Věřící, 33-38)

Ve verších 54 – 58 súry Húd Korán zmiňuje prorokovu rezignaci na ustavičné disputace s Ádovci:

„Pravil: ´Odvolávám se k Bohu co svědku a též vy buďtež svědky, že odpovědnost nemám za to, co k Bohu přidružujete vedle Něho. Chystejte si vespolek proti mně své úklady a čekat mne nenechte! Já na Boha spoléhám, Pána svého i vašeho; a není zvířete jediného, aby je nedržel za kštici jeho. A Pán můj věru po stezce přímé kráčí. Jestliže se odvrátíte zády, nevadí, já předal jsem vám již to, s čím poslán jsem byl k vám. Pán můj vás může jiným lidem nahradit, však vy Jemu nikterak nemůžete uškodit; Pán můj je věru strážcem všech věcí.´“

Pověst (nikoli však Korán) dále hovoří o suchu, které na oblast v době Húdovy neúspěšné mise udeřilo. Efektivita působení proroka, neustávajícího vyzývat k upuštění od modloslužebnictví a varovat před trestem, se nezvýšila ani za těchto klimatických změn.  Znenadání zatažené nebe Ádovci naopak považovali za další důkaz Húdovy pomýlenosti: „A když spatřili mračno blížící se k údolím jejich, zvolali: „Toto mračno nám přinese déšť!“ (Přesypy, 24)

Není známo, zda ani tentokrát neuvěřili Húdovým slovům: „Nikoliv, to je to, co přáli jste si uspíšit! To vichřice je, v níž trest je bolestný a která zničí dle rozkazu Božího věci všechny!“ (Přesypy, 24-25), ale verše 6 a 7 súry Nevyhnutelná nás zpravují o přírodní katastrofě, která na Ádovce dolehla: „Ádovci byli vichřicí svištivou, nezkrotnou skoseni. Bůh dal jí, zničující, nad nimi vládu po osm dní a sedm nocí; a byl bys tam viděl lidi k zemi vržené, jako by to byly kmeny palem vykotlané.“

Húd a jeho přívrženci, kteří vyvázli, se pak ze zničeného regionu uchýlili do Hadramutu, kde – jak praví pověst – Húd v pokoji dožil.

Autorka: Karima Sadio