V poslední době často slýchávám, že Česko patří k nejateističtějším zemím světa.

Mám dojem, že to nebude tak docela pravda. Ano, Češi odmítají křesťanství, judaismus a islám, ale nejsou tak docela nevěřící.

Tomáš Halík v jednom rozhovoru použil pro označení víry Čechů zvláštní výraz – “něčisté”. Češi věří. Věří v něco nad námi, ale bojí se použít jméno Bůh. Spousta lidí se bojí přiznat, že věří, protože by pak slyšeli, že jsou zbabělci a slaboši, protože jinak by nepotřebovali nějakou berličku víry.

Rozhodl jsem se na náš náhrdelník jako pátou perlu navléct právě víru. Už v nadpisu jsem napsal, víra není pro zbabělce. Jako důkaz pro toto konstatování jsem vybral příklad apoštola Pavla. Ve svém druhém dopisu do Korintu napsal: “Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu.” (2.Korintským 11,24-27)  

Jednou jsem vyzval partu mladých lidí, aby vyprávěli o tom, koho považují za dobrodruha. Jmenovali záchranáře, horolezce, ochranku prezidenta… Když jsem jim pak řekl, že nejvíce dobrodružství v životě zažije ten, kdo se rozhodne žít jako křesťan, začali se mi smát.

Vyprávěl jsem jim životní příběh apoštola Pavla a na závěr četl slova, která jsem dnes vybral z jeho dopisu. Tento text je přímo nabitý dobrodružstvím. Viděl jsem na nich překvapení.

Pak jsem jim ještě vyprávěl pár životních zážitků. Vzpomínal jsem třeba výslechy na StB. Obstál jsem při nich, ne že bych byl hrdina, ale protože mne posilovala víra. Z pozdější doby, kdy už jsem byl kazatelem, jsem vybral pár zážitků z návštěv ve vězení. I tam mne přivedla touha vězňů po něčem, co by změnilo jejich životy. Nakonec jsem vyprávěl o tom, jak mi pomáhá, když se octnu u lůžka umírajícího…

Víra opravdu není pro zbabělce. Je zvláštní, že víra dokáže udělat hrdinu i ze zbabělce. Vím to z vlastní zkušenosti. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina, který by se odvážně pouštěl do boje. Přesto, když přišly různé životní boje a zápasy, byla to právě víra v Boží pomoc, která mi dala odvahu se vzepřít a bojovat. Stejná víra mi dává odvahu hledět s nadějí i do budoucnosti.

V Bibli je místo, které křesťané nazývají “kapitolou hrdinů víry”. Je v listu Židům, který jim nejspíš napsal apoštol Pavel. Začíná definicí: “Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.” (Židům 11,1-2) Pak následuje popis životů slavných předků, které autor považuje za příklady víry: Ábel, Henoch, Noé, Abraham, Sára, Izák, Jákob, Josef, Mojžíš, nevěstka Rachab…

“Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení.

Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.

A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. (Židům 11,32-40)  

Tito lidé se nestali hrdiny, protože porazili své nepřátele. Zvítězili, protože se dokázali vírou držet svého Boha i ve chvíli, kdy umírali. Stali se hrdiny, protože vydrželi až do konce.

Vzpomínám si na poslední rozhovor s mým kamarádem, který umíral na rakovinu. Prosil mne, abych mu přečetl jeden biblický text. Byla to slova patriarchy Jóba: “Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.” (Jób 19,25) Když jsem odcházel, ještě si je sám pro sebe opakoval. V noci pak s pokojem a mírem v srdci zemřel.

Proč je dobré se vracet ke kořenům a přemýšlet o lidech, kteří dokázali ve víře vítězit i umírat? Autor listu Židům vyzývá: “Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu…” (Židům 12,1) Víra není pro zbabělce. Víra i ze zbabělce udělá hrdinu. Hrdinu, který si je dobře vědom toho, že to byla právě víra, která ho zbavila slabosti a zbabělosti.

Pokud se rozhodnete na svůj náhrdelník navléknout perlu víry, pak vás vítám ve společnosti hrdinů víry, o kterých jsme dnes četli v novozákonním dopise věnovaného Židům.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také 5. díl: zde