Pouštím se dnes na území neprobádané a tak není vyloučeno, že se netrefím naprosto akurátně do přesných termínů. Budiž mi to odpuštěno.

Na území neprobádané, ale čím dál sympatičtější, protože mi připadá (přinejmenším pro harmonický pobyt v nerozhádaném vesmíru) skoro domácky povědomé. Ale sliby se musí plnit, a tak honem ke karmě. Té Maimonidově. Potkali jsme se navzájem při hledání v  Maimonových „Hilchot tešuva“  („Způsobu, jak dojít k návratu“).

Přiznám se, že mne tam zavedla nepohodlná policejní želízka fundmentálního křesťanstva, které se občas rádo rozmachuje až ke zpupnému tvrzení, že bez ježíška se nedá prožít ani prosinec, natož celý život!! Kdyby se radši  eu-angelicky radovalo! Třeba jen proto, že jeden žídek z Nazareta vrátil pánaboha opět všem a stal se tak do jisté míry opravdu spasitelem zbytku světa, protože mu vysvětlil, že Vznešený patří každému a nejen těm  pošetile nafoukanejm židům, kteří si právě v jeho časech hojně popřávali mylného pocitu, že být prvorozený znamená být něco extra.  Nazaretský tesař ukázal světu, že Sladký požehnaný  sídlí daleko výše a je mnohem přístupnější než jen jedinými vraty – zejména jsou-li to vrátka jakéhokoli (!) fundamentu.  Čímž ovšem zároveň popřel sebe, respektive své pozdější interpretátory – protože „jediná“ cesta do cíle vede pouze těch pár skutečně posledních mikrometrů před  samotným Cílem, ne-li dokonce teprve až v Něm. (Už třeba jen z toho důvodu, že i vesmír je kulatý!)

Zajímalo mne, kde se v některých zastáncích křesťanského antijudaismu bere ta obrovská potřeba dokazovat, že se zbouráním Druhého kostela a tzv. „roztržením chrámové opony“ jsou židé v pasti, protože už nemohou dojít očištění (a podle antijudaistů tzv. spasení).

Vznešený, budiž požehán, je ale veliký! A taky obrovský milovník paradoxů, a tak jsem hledáním v  „Hilchot tešuva“ paradoxně poznal vlastní obsah tzv. spasení po křesťansku. Je jím právě Rambamova karma.

Co je to tedy tešuva? Moše ben Maimon učí, že naprosté odřeknutí se konkrétního prohřešku, nejen činem ale i v myšlenkách a pevné rozhodnutí ho dále nekonat. Přesně podle Izaiáše:  Opusť bezbožný cestou svou a člověk nepravý myšlení svá a nechť se navrátí k Hospodinu…  To vše spojené s trvalým pokáním, neboť je psáno: Nebo po obrácení svém pokání činiti budu a bude-li mi dopřáno poznat sebe sama, udeřím se v bedra. Stydím se a pýřím ..  Pokud někdo svoji tešuvu deklaruje, ale nemá v úmyslu vzdát se svého prohřešku vzdát, je jako by se nořil do mikve s nečistým předmětem v ruce. Neboť výrok zní jasně:  Kdo svá přestoupení přikrývá, nepovede se mu šťastně, ale kdo je vyzná a opustí, dojde milosrdenství…

K cestám upřímné tešuvy  patří stav setrvalého volání k Nebesům,  konání skutků milosrdenství (cedakot) co největší měrou v rámci svých prostředků a maximální opatrnost ve věcech, jimiž jsme se prohřešili. A především změna myšlení a chování tak, aby naše skutky vedly k obecnému blahu a naší osobní upřímnosti.

Žádá-li nás někdo o odpuštění, odpusťme mu upřímně (be-lev šalem) a bez dlouhého zdráhání, protože krutost a neústupnost máme zakázánu, měli bychom být raději  smířlivého ducha a v hněvu pomalí. A to i tehdy, bylo-li strádání, jemuž nás dotyčný vystavil – a tím pádem i jeho selhání -sebevětší. Nemá cenu chovat zášť anebo se mstít. Jisroel by se měl ubírat cestami smířlivosti, ne jako některé pronárody „neobřezaného srdce“, „jejichž hněv je na stráži věčně“, jak píše prorok Amos … Kdo má uši slyš, řekl by tesařskej.

Jakési řekněme „karmické“ motivy se objevují zejména ve třetí části Hilcihot tešuva: Každá lidská bytost si nese své zásluhy a přestupky. Převažují-li u něj zásluhy nad přestupky, je to cadik (člověk spravedlivý). Převažují-li přestupky, mluvíme o přestupníkovi (raša). Je-li to tak půl napůl – jedná se o průměrného jedince (člověka středu – bejnoni). A stejně tak i celá krajina anebo oblast.

Jestliže zásluhy jejích obyvatel převažují nad přestupky, je to končina spravedlivá. V opačném případě končina hříšná. Tímto principem se řídí celý vesmír… Přestupník (raša) je jakoby mrtvý, neboť stojí psáno: „pro množství nepravostí jeho (umře) …“ Stejně tak bude zničena i končina, jejíž přestupky převládají nad spravedlností, podle slova: protože rozmnožen jest křik Sodomských a Gomorských … Propadne-li nepravosti celý svět, bude zničen i on, jak čteme  v událostech o potopě – „A vida Vznešený, že se rozmnožuje zlo člověka…“ I tímto principem se řídí celý vesmír. Zdálo by se tedy, že spasení držíme pevně v rukou my sami, a ne ti, co nám jím „vyhrožují“…

Jenom se to maličko spatně kalkuluje. Prostě nám všem milosrdná nebesa odepřela pokušení jednat vyčůraně v rámci „svatých kšeftů“. –  Porovnávání zásluh a přestupků se neřídí princem jedna ku jedné, ale jejich závažností. Podotýká Rambam!  Jsou zásluhy, které vyváží  i několik přestupků, neboť stojí psáno: neboť u něj (Jeroboáma a jeho předků) byly shledány i dobré věci .. , a jsou přestupky schopné zničit i bezpočet zásluh, jak čteme u Kazatele : jediné selhnání zkazí mnoho dobrého… My to ale posoudit nedokážeme, to dokáže jedině Ten, který zná!  Proto je dobré, aby se každý viděl v průběhu celého života jako obyčejný bejnoni – jako bytost, jejíž zásluhy a přestupky jsou a mají být v rovnováze.  Vždyť takový je i celý svět. A kdo se dopustí hříchu, jako by přidával na misku vin nejen sobě, ale i celému světu a přispíval tak k jeho záhubě. Naopak naplní-li nějakou micvu, přidává na misku zásluh nejen sobě, ale celému světu a přispívá tak k jeho blahu a záchraně. To má mj. na mysli verš: Spravedlivý (cadik) základem světů …

Podle tohoto pohledu, který není zas až tak úplně pošetilý, musí být někde v křesťanském vesmíru zvláštní černá díra. Díra totálně pohlcující odpovědnost. Odpovědnost za záchranu světů a jejich spasení. Pohlcující tešuvu, protože tešuva není jen flagelantské pokání, ale trvalé vědomí toho, že jsem destabilizoval vesmír tím, že jsem se dopustil disharmonie. To ze mne nikdo nesejme. Ani „boží láska“ ne! Ke všemu takovým zvláštním způsobem, jak interprtováno. I když možná pro tlusté sklo „židovských brýlí“ nerozumím zrovinka tomuto mysteriu do hloubky. Ale tešuva je navíc také nesmírně důležitou součástí tzv. tikun ha-olamim, tedy nápravy světů (vesmíru). A bác ho! V tu ránu jsme také ve světě mystiky. I bez kartářek, okultismu, kabaly a dalších mystických obezliček. Protože pokazit anebo spravit vesmír, to je safra mystérium!! A potřebuji k jeho uskutečnění jen tři základní sloupy – vůli konat, konat a mít radost z toho, že konám.

Problém není v Ježíšovi a dokonce ani v ponoření (křtu – battizein), protože chci-li  opravdu, upřímně a odpověně – třeba namátkou díky mládenci z Nazaréta – konat tešuvu podle Rambamovy karmy, pak ji konám a raduji se z toho, a z vděčnosti k tomu, co mi tuto šanci dává, vlezu (možná, abych si ten pocit, vůli a rozhodnutí po lidsku ritualizoval) třeba do baptisteria, mikve anebo taky nikam. Jenom bych na sebe měl vzít odpovědnost za spásu anebo destrukci vesmíru. A začít hledat, kudy na to…

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: “Kruťáci” jsou laskavější