Poslušnost je vlastnost, která je někdy zpochybňována i samotnými křesťany. Jsme přece spaseni díky milosti a víře, tak na co ještě poslušnost? My přece nejsme židé!

“Jste církev zákoníků!” Tuto větu jsem naposledy slyšel, když jsem se pokoušel v Havířově začít vést dialog s pastory místních protestantských církví. A i když jsem se jim snažil vysvětlit, jaký je podle mne vztah mezi vírou a poslušností, nakonec jsem se dozvěděl, že se mnou nemohou spolupracovat, protože “adventisté nejsou křesťané.”

Přiznám se, že jsem se z toho dlouho nemohl vzpamatovat. Jen proto, že jsem se ve svém životě snažil respektovat Boží zákony, nejsem pro mé kolegy z jiných církví křesťan. Dnes už je to jen bolavá vzpomínka, kterou překryla dobrá spolupráce s pastory většiny církví ve Frýdku. Přesto se k ní občas vracím.

Pár hodin před svou smrtí vypráví Ježíš svým žákům zajímavý příběh: “Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu.  Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.

Když pán ustanovuje nad svou čeledí služebníka, aby jim včas podával pokrm, který služebník je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.

Když si však špatný služebník řekne: `Můj pán nejde´, a začne bít své spoluslužebníky, hodovat a pít s opilci, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.” (Matouš 24,43-51)

Všimli jste si, komu bude podle Ježíše “blaze” na Božím soudu? Chválí služebníka, který se chová svévolně, nebo toho poslušného?

Pokud znáte dobře knihu Žalmů, pak vás tento Ježíšův postoj nemůže překvapit. Vždyť tato sbírka duchovních písní začíná pochvalou poslušných. Připomeňme si slova tohoto žalmu:

“Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků,

který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači,

nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon,

nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.

Je jako strom zasazený u tekoucí vody,

který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá.

Vše, co podnikne, se zdaří.

Se svévolníky je tomu jinak:

jsou jak plevy hnané větrem.

Na soudu svévolní neobstojí,

ani hříšní v shromáždění spravedlivých.

Hospodin zná cestu spravedlivých,

ale cesta svévolníků vede do záhuby.” (Žalm 1,1-6)

Poslušnost je vlastnost, která patří právem do našeho náhrdelníku. Vůbec se za ni nemusíme stydět. Pokud nás někdo bude považovat za zákoníky, nemělo by nás to ani překvapit, ale ani znechutit. Když se setkáme s takovou reakcí na naši poslušnost, připomeňme si třeba právě 1.žalm.

Pokud nás někdo bude napadat za naši snahu žít podle Ježíšových rad a zákonů, zkusme mu taktně ukázat, komu v takové chvíli slouží. Jan píše v knize Zjevení: “Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.” (Zjevení 12,17)

Před pár lety jsem jel s rodiči na návštěvu ke strýci do Dolních Počernic. Přestože mi podrobně vysvětlil cestu, zabloudil jsem. Chvíli jsem se motal Prahou, až jsem se nakonec u benzínky zeptal paní, která tankovala, jak dál. Slíbila mi, že mne tam zavede. Ať počkám, až zaplatí a pak jedu za ní. Deset minut jsem se za ní držel jak klíště. Před jednou odbočkou mi ukázala, abych jel rovně a pak odbočila a jela zpět…

Proč jsem se jí tak držel a jel za ní? Protože na rozdíl ode mne znala cestu. Podobné je to i na cestě do Božího království. Pokud se do něho chci dostat, nejlepší možností je jít v Ježíšových stopách. Dělat to, co mi řekne. Prostě, poslouchat jeho rady i příkazy.

Poslušnost je jednou z charakteristických vlastností židů i křesťanů. Je to vlastnost, kterou dáváme najevo, že respektujeme Boha jako svého Pána. Pána, kterého chceme poslouchat. Tak neváhejte a navlečte perlu poslušnosti na svůj náhrdelník.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 13. díl: zde