V biblické knize Soudců je zajímavý příběh. Židé v té době ještě neměli krále a tak Bůh čas od času povolal tzv. soudce, který vedl lid. Jedním z těchto povolaných byl mladý Gedeón.

Bůh ho povolal, aby se stal vojevůdcem, který porazí Midjánce. Ti přitáhli na území, která Bůh slíbil Židům. Bylo jich tolik, že zpráva neuvádí počet, jen konstatuje, že “Midjánci s Amálekem a se všemi syny východu leželi totiž v dolině v takovém množství jako kobylky, i jejich velbloudů byl bezpočet, takové množství jako písku na mořském břehu.” (Soudců 7,12)

V této situaci pošle Gedeón výzvu ke všem Izraelským kmenům, aby poslali na pomoc své bojeschopné muže. Sešlo se jich 32 000. V porovnání s nepřítelem to byla malá hrstka lidí, kteří neměli šanci na úspěch. Gedeón přemýšlí, jak může s tak malým počtem zachránit svůj národ, když v tom uslyší: “Je s tebou příliš mnoho lidu, než abych jim vydal Midjánce do rukou, aby se Izrael vůči mně nevychloubal: »Vysvobodil jsem se vlastní rukou.« Nuže, provolej teď k lidu: Kdo se bojí a třese, ať se z Gileádského pohoří vrátí a vzdálí.” (Soudců 7,2+3)

Kronikář pak konstatuje: “Vrátilo se dvaadvacet tisíc mužů z lidu, zůstalo jich jen deset tisíc.” Kdybych byl na místě Gedeóna, asi bych byl mezi těmi, kdo se vrátili domů.

Gedeón znovu přemýšlí o svých šancích a znovu slyší: “Ještě je lidu mnoho. Poruč jim, ať sestoupí k vodě, tam ti je vyzkouším. O kom ti řeknu: Půjde s tebou, ten s tebou půjde. Ale nesmí jít s tebou nikdo, o kom ti řeknu: Ten s tebou nepůjde.”

Poručil tedy lidu sestoupit k vodě. Hospodin řekl Gedeónovi: “Postavíš zvlášť každého, kdo bude chlemtat vodu jazykem jako pes, a každého, kdo si při pití klekne na kolena.”

Těch, kteří chlemtali a podávali si vodu rukou k ústům, bylo celkem tři sta mužů. Všechen ostatní lid klekal při pití vody na kolena. Hospodin řekl Gedeónovi: “Třemi sty muži, kteří chlemtali, vás vysvobodím a vydám ti Midjánce do rukou. Všechen ostatní lid ať odejde, každý do svého domova.”

Lid si tedy nabral příděl potravy a svoje polnice a Gedeón propustil všechny izraelské muže, každého k jeho stanu; jen těch tři sta si podržel. Tábor Midjánců ležel pod ním v dolině. (Soudců 7,4-8)

Obdivuji Gedeónovu důvěru ve svého Pána. Jít se třemi stovkami proti armádě, která měla možná stovky tisíc vycvičených vojáků, to je důkaz obrovské víry.

Večer sleduje Gedeón nepřátelský tábor, když najednou uslyší: “Ihned sestup do tábora nepřátel, neboť jsem ti je vydal do rukou. Jestliže se bojíš sestoupit sám, sestup do tábora se svým mládencem Púrou. Uslyšíš, o čem budou mluvit. Pak jednej rozhodně a vtrhni dolů do tábora.”

Gedeón sestoupil se svým mládencem Púrou k vojenským hlídkám na pokraji tábora. Midjánci s Amálekem a se všemi syny východu leželi totiž v dolině v takovém množství jako kobylky, i jejich velbloudů byl bezpočet, takové množství jako písku na mořském břehu. Gedeón přišel, právě když jeden druhému vyprávěl sen. Povídal: “Považ, jaký jsem to měl sen! Na midjánský tábor se valil pecen ječného chleba; přivalil se ke stanu a vrazil do něho, až padl, úplně jej převrátil, že stan zůstal ležet.” Jeho druh mu odpověděl: “To nemůže znamenat nic jiného než meč Izraelce Gedeóna, syna Jóašova. Bůh mu dal do rukou Midjánce i s celým táborem.” (Soudců 7,9-14)

Gedeón už neváhá ani chvíli. Vrátil se do tábora, své muže rozdělil na tři setniny a pak sestoupili dolů a obklíčili tábor nepřátel. Pak už mělo vše rychlý spád: Tři oddíly najednou zatroubily na polnice a rozbily džbány; do levé ruky uchopili pochodně, do pravé polnice, aby troubili, a zvolali: “Meč za Hospodina a za Gedeóna!” Zůstali stát kolem tábora, každý na svém místě.

V celém táboře nastal divý spěch, zmateně pokřikovali a dávali se na útěk. Zatímco tři sta mužů troubilo na polnice, Hospodin obrátil v celém táboře meč jednoho proti druhému; tábor se dal na útěk do Bét-šity směrem k Seréře a k ábelmechólskému břehu naproti Tabatu. (Soudců 7,20-22)

Jak už jsem psal, obdivuji Gedeónovu důvěru v Boha. Ale možná ještě víc obdivuji těch tři sta Izraelců, kteří důvěřovali Gedeónově vojenské strategii a nezalekli se nepřátelské přesily. Prokázali, že jsou dobří vojáci a mají perfektní disciplínu.

Život mne naučil, že je dobré mít svého “pána”. Někoho, koho se vyplatí poslouchat. Když je dobrý velitel, není problém s disciplínou. Naopak, když veliteli není možné věřit, pak kázeň upadá.

Celá Bible nám představuje našeho Boha jako dobrého Pána a schopného Velitele. Proto bychom měli co nejdříve na svůj náhrdelník navléct perličku KÁZNĚ a DISCIPLÍNY. Když se rozhodneme respektovat Boha, který se představuje v Bibli, nebudeme litovat. Každý den nám dá nové důkazy o tom, že je dobrý Pán a že jsme u něj v bezpečí.

Autor: Vlastík Fürst

Přečtěte si také od autora 20. díl: zde