Zdroj: topzine.cz

Aby bylo jasno předem, než se na mě někteří fanoušci coby hudebního neznaboha vrhnou – Roger Waters je objektivně vzato vynikající hudebník,..

..skladatel, showman, umělec a jeho hudební tvorba (přesněji její část) patří k tomu nejlepšímu, co ve 20. století vzniklo. Subjektivně jsou Pink Floyd má nejoblíbenější hudební skupina a troufám si sebevědomě říci, že jejich tvorbu znám velmi dobře a podrobně.

Turné, na které Roger Waters vyrazil, vířilo emoce už během cesty po Spojených státech. Waters musel dokonce čelit obviněním ADL s antisemitismu, na což kontroval velmi oblíbeným rčením „ale já mám přece mezi židy přátele“ (aha…). Když odhlédnu od toho, že Anti-defamation league občas slyší trávu růst a řinčí obviněními z antisemitismu i tam, kde to je hodně přes závit, jako tomu bylo v případě nejnovějšího (a také nejspíš posledního) turné The Wall (kde jsem opravdu neviděl jediný obraz, který by se dal vykládat jako projev antisemitismu, ba dokonce ani antisionismu), je nutno poznamenat, že v případě jiných projevů Rogera Waterse by slavná ADL úplně mimo mísu nebyla (pokud by si toho ovšem bývala byla kdy všimla). Otázka je, jestli je to Rogerova vina, nebo má celý problém hlubší kořeny.

Pink Floyd byli vždy spíše levičáci. Watersův otec byl komunistou až do své smrti v bitvě u Anzia v roce 1944. Waters levicovou (nikoli již komunistickou) orientaci svého otce zdědil a s ním i pozdní Pink Floyd. Je to trochu paradoxní pro kapelu, jejíž album Animals je založené na Orwellově knize Animal Farm, této proslulé a mrazivě výstižné kritice komunismu a stalinistických režimů. Paradoxní pro kapelu, která byla ve všech (převážně levicových) totalitních režimech – včetně někdejší sovětské gubernie s krycím názvem ČSSR – capella non grata a která je tolik oblíbená v imperialistických USA a šovinisticko-židobolševicko-rasisticko-nacisticko-apartheidním Izraeli. Naopak v ajatolláhovském Íránu Pink Floyd moc často neuslyšíte – ne že by tam neexistoval rozhlas nebo elektřina, prostě jsou zakázaní.

Waters se nikdy netajil tím, že hudbu používá k burcování společnosti a k hlásání svých vlastních, pro samozvané rebely líbivých a řádně naštvaných politických postojů a to, co začalo na albu The Final Cut, hodnoceným jako pravděpodobně nejhorší floydovské album, dotáhl ad absurdum ve svých sólových projektech Radio K.A.O.S. a Amused to Death, kde asi nejzřetelněji ukázal své za každou cenu spravedlivé přesvědčení ve verši:

„And the Germans kill the Jews and the Jews kill the Arabs and the Arabs kill the hostages…“

Je to snad básnické ztvárnění toho, že zabíjením se nic nevyřeší? Nesmyslného koloběhu zabíjení a odplaty? Možná.

Anebo také ne.

Morální zvrácenost tohoto verše, kdy je na stejnou úroveň kladena průmyslová masová vražda, válečný konflikt a  terorismus, připomíná neméně zvrácené uvažování řady evropských humanistů a pseudointelektuálů, kteří izraelskou okupaci někdejšího jordánského území na západ od řeky Jordán označují za genocidu, o Gaze hovoří jako o Osvětimi či varšavském ghettu a o Izraeli jako o nacistech, kteří se toho od Hitlera stihli naučit víc než dost. Možná tak tito lidé hovoří proto, aby ulevili svému svědomí, že oni sami jsou dětmi civilizace, která zahubila tolik lidských bytostí, že její účet mrtvých by netrumfla ani invaze mimozemšťanů; možná tak hovoří jen proto, že ani na jednom z výše zmíněných míst nikdy nebyli a jsou tedy zkrátka hloupí; a možná je za tím něco mnohem horšího a zlověstnějšího – totiž že pokud se jim podaří vyvolat dojem, že Izrael páchá všechny výše zmíněné zločiny, pak nejen že to, co Evropa Židům provedla, není nic až tak „výjimečného“, ale je to dokonce i zasloužené a pochopitelné, stejně jako to, že Židé nepatří na světě k příliš oblíbeným etnikům.

Nedávný průzkum v EU totiž ukázal, že téměř polovina (47 %) obyvatel Německa se domnívá, že Izrael páchá na obsazených území genocidu a že si stejné procento Portugalců myslí, že „na základě chování Izraele je pochopitelné, že lidé nemají rádi Židy“. Nemluvě o průzkumu proběhnuvším v roce 2003, kde byl za největší hrozbu „světovému míru“ 59 % obyvateli EU označen Izrael (a nechal za sebou takové úžasné ostrovy svobody zalévající válečné chřtány imperialistů mírovou ropou, ocelí a plutoniem, jako jsou Írán nebo Severní Korea). Optimista by mohl říci, že je vlastně úžasné, že i přes mediální masáž a intelektuálské pozérství si většina Evropanů stále zachovává zdravý úsudek a rozum, jenže i když je nějakých 53 % většina, je to většina zatraceně těsná a je jen otázkou času, kdy se stane menšinou. Nemá cenu zde rozebírat co je a co už není genocida (beztak by to někteří nepochopili ani z nejjednodušší definice, že při genocidě počet příslušníků určité skupiny klesá, zatímco pokud naopak stoupá, jako v případě Palestinců, tak se o genocidu nejedná). Stačí se podívat na současnou situaci v Evropě.

Kolik protiizraelských reakcí vyvolá každá vojenská operace Izraele, ať už to byl Obranný štít v roce 2002, druhá libanonská válka 2006, Lité olovo v roce 2009/2010 nebo zastavení „flotily svobody“ v roce 2010? Stovky, tisíce. Nutno dodat, že protiizraelské demonstrace v západní Evropě jsou mnohem masovější a násilnější než demonstrace v ČR a občas připomínají nacistické nepokoje z Německa po roce 1933. Účastníky jsou především příslušníci početných arabských a muslimských komunit, nechybí na nich hajlující junáci oslavují s arabským přízvukem Hitlera (ten to totiž s Židy uměl), pálení izraelských vlajek, výzvy k zabíjení Židů – tedy nic, co bychom už z historie neznali. Média se při každé izraelské akci předhánějí v krvavějších a senzačnějších titulcích (nikdy nezapomenu na titulek na webu veřejnoprávní ČT „Izrael rozstřílel humanitární konvoj do Gazy“). Totéž v bleděmodrém se stalo v roce 2002 – Izrael údajně spáchal masakr v Džanínu. Také tzv. džanínského masakru byly plné zprávy, evropští filmoví diváci se předháněli v hektolitrech (často krokodýlích) slz prolitých u filmu „Jenin, Jenin!“, zasedala RB OSN, přijímaly se rezoluce, vynášela odsouzení a výzvy ke zdrženlivosti (ale žádná rezoluce ani odsouzení nebylo přijato po teroristickém útoku, který operaci vyprovokoval a při němž bylo zavražděno 30 lidí). Human Rights Watch sice tvrdila, že v Džanínu k žádnému masakru civilistů nedošlo a pozdější vyšetřování ze strany OSN nic neprokázalo, ale hysterie byla na světě stejně jako v roce 2006, kde členové Hizballáhu aranžovali mrtvoly, aby ukázali, kolik nevinných ten ošklivý Izrael zase zavraždil. A stejná hysterie propukla během operace Lité olovo, jíž po zběsilých výkřicích evropských humanistů (humánně ignorujících několik let trvající ostřelování jihoizraelských měst z pásma Gazy) odsoudila i Goldstoneova zpráva. Tehdy o jejím obsahu v prime-timu hovořily všechny zpravodajské relace. Co na tom, že soudce Goldstone o dva roky později sám prohlásil, že obvinění Izraele, že záměrně útočil na civilisty, je nepravdivé a že zpráva by vypadala úplně jinak, pokud by měl tehdy k dispozici důkazy, které má nyní. Tyto zprávy už média v hlavních vysílacích časech neukazují, na titulních stránkách novin se nikdy neobjeví. Titulek „Spletli jsme se, nic takového se tam nestalo“ pro novináře nebude nikdy tak atraktivní, jako titulek „Izrael v Gaze zmasakroval děti“.

Je pohodlné kopnout si do Izraele. Je to země, která pravděpodobně neuvalí kvůli útokům na sebe žádné sankce, které by mohly ohrozit chod celé EU, a navíc je to země, ve které vládne svoboda slova a tudíž se tam o jakémkoli problému mluví. A pořádně nahlas. Mnohem hlasitěji, než v okolních státech (kde se o problémech nesmí mluvit vůbec), takže když v roce 2009 pořádala Amnesty International v Praze besedu o dodržování práv na v Izraeli a na okupovaných palestinských územích, o Izraeli se toho člověk dozvěděl více než dost. O podmínkách v izraelských věznicích, o postavení palestinské (sic!) menšiny v Izraeli; o roli lidských práv ve vztahu EU a Izraele, o osadách… O dodržování lidských práv na Západním břehu nebo v gazském hamástánu žádný příspěvek. Možná proto, že tam žádná lidská práva dodržována nejsou a místo diskusních příspěvků by proběhla jen minuta ticha za mrtvé, a možná proto, že pokud by už nějaký Palestinec vystoupil a prohlásil veřejně, co se děje v Gaze pod vládou Hamásu, tak by si musel změnit identitu a už nikdy by se nemohl vrátit domů.

Takto bychom mohli pokračovat dlouho. Žádná země – ani ta největší diktatura na světě – nemusí dnes čelit takové nenávisti jako Izrael. Žádné knihy ani produkty nejsou v demokratické západní Evropě bojkotovány a stahovány z obchodů kromě izraelských. Pouze izraelští vědci čelí v západní Evropě výzvám k akademickému bojkotu (kdepak Rusové nebo Číňané). Pouze izraelští sportovci byli na Olympijských hrách terčem vražedného útoku… Snahu prvních (vesměs dělnických) sionistů učinit z Izraele „obyčejný stát“ paradoxně podkopali a podkopávají ti, kdo na Izrael používají dvojí metr a tím z něj vlastně sami vytvářejí stát, který je neobyčejný – nebo přesněji řečeno který se nemůže chovat jako ostatní státy ani kdyby chtěl sebevíc. A jestliže taková hysterie a posedlost kolem státu rozlohu menšího než Morava není projevem hluboce zakořeněného antisemitismu, co to tedy je?

Argument těch, kteří nechtějí být označováni za antisemity, je samozřejmě tvrzení, že Izrael se přece „nechová k Palestincům hezky“ (kulantně řečeno) a jim jde jen „o spravedlnost“ anebo o „mír“. Dobrá. O ten šlo soudruhům taky. Ale kolik demonstrací v Evropě vyvolalo Kaddáfího chování v Lybii a Asadovo potlačování demonstrací v Sýrii? Kolik humanistů požadovalo „zrušení“ Libanonu a uvalení embarga na Libanon poté, co jeho vojáci zpacifikovali Palestince v uprchlických táborech v roce 2007? Kolik mezinárodních organizací protestovalo proti tomu, když jeho veličenstvo král Husajn nechal v září 1970 bombardovat napalmem palestinské tábory a zabil několik tisíc Palestinců? Kolik rezolucí přijala RB OSN poté, co Háfiz Asad v roce 1980 takřka srovnal se zemí město Hamá na jihu Sýrie a zabil několik desítek tisíc tamních obyvatel?

A kolik lidí odsoudilo vraždění Palestinců samotnými Palestinci? Např. jen za období od roku 2006 až do poloviny roku 2007 bylo ve vnitopalestinských srážkách zabito přes 600 Palestinců. Zatímco jakákoli izraelská akce je v kruzích rádobyhumanistů nazývána genocidou, vraždění Palestinců samotnými Palestinci není nazýváno nijak. Proč? Protože tito mrtví Palestinci nikoho nezajímají.

Nezajímají ani OSN, ani Ligu arabských států, ani International Solidarity Movement, ani Amnesty International, ani Organizaci islámské konference, ani Evropskou unii, ani velemírotvůrce Baracka Obamu, ani komunistické nebo neonacistické buňky,  ani nevinné, naivní a svým způsobem zneužité chudáky typu Rogera Waterse, kteří tuhle mediální masáž baští i s navijákem a pomáhají jí šířit dál, ani evropské salónní intelektuály, profesionální humanisty a filozofy z povolání. Těm se mrtví Palestinci hodí do krámu jen tehdy, když je možné z jejich smrti obvinit Izrael, potažmo Židy – pardon, sionisty, samozřejmě. Slouží jim jako munice proti Izraeli. Jedno kolik jich zemře, vlastně čím více, tím lépe. Výše zmíněným skupinám, organizacím i jednotlivcům nejde o blaho Palestinců (to by se chovali úplně jinak), ale o to, aby ten zatracený Izrael, který jim jen svou samotnou existencí připomíná, čeho se jejich předkové před sedmdesáti lety přímo nebo nepřímo dopustili, už konečně zmizel. A za tento cíl budou bojovat – klidně až do posledního Palestince. A když Palestinci dojdou? Oni už si najdou něco jiného.

Autor: Jiří Blažek

6 Komentářů

  1. kralik
    16.6.2011 – 14 Sivan 5771 v 11:18 — Odpovědět

    pane Blazek dobrej clanek, ale vite, co me osobne mrzi, I kdyz to s timhle uplne nesouvisi. nedavno se konal pochod pro Izrael, mir atd. , proti antisionismu atd, ale soucasti toho byly I plakaty nekterych s plakaty pryc s islamem. vim, ze svetovu mir, je naivni utopie, ale TOHLE me lidsky zamrzelo

    0
    0
  2. Tomáš Kábrt
    21.7.2011 – 19 Tammuz 5771 v 13:00 — Odpovědět

    Roger Waters není politik, politolog, analytik ani soudce mezinárodního tribunálu. Je to umělec, kterému jako malému chlapci zabili ve válce otce a celý život tím trpí. Podobně jako statisíce dalších podobně válkami postižených lidí na světě. Je správné, že tuto svou zkušenost světu prostřednictvím své tvorby neustále připomíná, protože stále více odlidštěný svět právě tento lidský pohled (podle Vás “mírové poblouznění”) od umělců potřebuje. Je odpudivé, že v této souvislosti proti Watersovi používáte, že jeho otec byl komunista a Waters sám je levičák a idealista. To bylo i mnoho obětí holocaustu, proti jejichž vrahům Waters starší bojoval a položil vlastní život, i mnoho zakladatelů státu Izrael a jeho socialistických kibuců.

    0
    0
  3. Jiří Blažek
    3.8.2011 – 3 Av 5771 v 17:00 — Odpovědět

    Tomáš Kábrt:
    díky za reakci, ale obávám se, že došlo k malému nedorozumění.
    1) Nevím, z čeho usuzujete, že uvedení faktu, že Eric F. Waters byl komunistou používám “PROTI” Rogeru Watersovi (??). Roger Waters je levicového (ve smyslu levice západního typu, nikoli stalinistického) smýšlení a pohledu na svět, což jeho postoj k např. izraelsko-palestinskému konfliktu ovlivňuje poměrně značně a dlouho – to je zkrátka fakt. Na jeho uvedení v článku, který se tohoto konfliktu týká, nevidím osobně nic špatného, natožpak “obludného”. To už mi přišlo obludnější obviňování Waterse z antisemitismu na základě několika animací na oné zdi (které antisemitské vůbec nejsou).
    Pokud jste to vyčetl mezi řádky, pak vidíte více než já :) (což by mi mohlo být jedno, ale tím vkládáte do článku něco, co tam dle mě jako jeho autora být nemá a to už mi úplně jedno není).
    Jestliže mi něco na Rogeru Watersovi vadí, je to jeho naivita a poněkud zkreslený pohled na svět, který předkládá i ostatním, navíc z pozice světového respektovaného umělce, což ovšem patří do bodu 2).

    2) To, že je někdo umělec, příp. že někdo ztratil rodiče nebo ho postihla jiná tragédie, neznamená, že se musím tolerovat a přijímat to, že i v rámci umělecké licence míchá jablka s hruškami a plete si pojmy s dojmy. Být umělcem není omluvenka pro hlásání hloupostí. Umělci a jejich pohled na svět je nutný a dalo by se říci i nezbytný (přesně z těch důvodů, které zmiňujete), ale politicky angažovaní umělci také pohříchu často přivírají oči nad věcmi, které se jim “nehodí do krámu”… Příkladem budiž Pablo Picasso – na jedné straně vynikající malíř, ale i jemu občas ideologie zatměla oči a došlo k tomu, co bychom dnes mohli klidně nazvat morálním selháním (např. v roce 1956).
    Nemluvě o využívání zvučného umělcova jména v jiné, mnohem špinavější hře s mnohem horšími následky – stejně jako Pabla Picassa ráda využívala bolševická propaganda, jsou i Watersovy politické postoje, sice motivovány těmi nejšlechetnějšími úmysly (kterými je tak často dlážděná cesta do pekel), využívány právě těmi, proti kterým jeho otec bojoval – mj. i českými neonacisty. To jen na okraj…
    Ono mírové poblouznění, které prožívá (nejen) Waters, ale i řada dalších, je takovým bojem za “mír za každou cenu” – a tato na první pohled vznešená a krásná idea je až nebezpečně podobná Chamberlainovu radostnému volání “Zachránil jsem mír!”. Kam toto volání vedlo, je snad každému známo.

    0
    0
  4. Tomáš Kábrt
    4.8.2011 – 4 Av 5771 v 09:30 — Odpovědět

    Pane Blažku, děkuji Vám za upřesnění. Také upřesňuji, že jsem nepoužil výraz “obludné”, zjevně nejsem sám, kdo “čte mezi řádky”. Trvám na tom, že je velký rozdíl mezi posláním umělce (Waters) a politika (Chamberlain) a posluchači je také samozřejmě rozdílně vnímají. Vy zjevně nikoli. Umělci, podobně jako starověcí proroci, prostě používají i velmi expresívní způsoby vyjadřování a někdy i velmi nadsazená paralely. Když například Ješajahu na adresu svých současníků parafrázuje Šema Jisrael jako “slyš, lide gomorský”, také podle Vás “míchá jablka s hruškami” a vyvolává “antisemitismus”?

    0
    0
  5. Jiří Blažek
    4.8.2011 – 4 Av 5771 v 13:54 — Odpovědět

    Má omluva za to, že jsem zaměnil odpudivé za obludné – každopádně to na vyznění mého příspěvku nic nemění.

    Trvat můžete samozřejmě na čem chcete, ale přirovnávání umělce k prorokovi je již z principu nonsens.
    Prorok hovoří proto, že byl k tomuto úkolu povolán B-hem, navíc často proti své vůli. Umělec se naproti tomu pro dráhu umělce rozhodl zcela svobodně (pokud znáte nějakého “umělce z donucení”, sem s ním).

    Druhým problémem je to, že Ješajovo přirovnání Izraele k sodomským a gomorským
    a) je sice přirovnáním, ovšem vzhledem k době, ve které Ješaja působil, bych si již nebyl jistý tím, zdali to je přirovnání “nadsazené” či “expresívní”. Ono je možná totiž velice reálné a sřízlivé.
    b) rozvíjí předchozí větu (“A kdyby Hospodin zástupů nám neponechal hrstku těch, kdo přežili, byli bychom jako Sodoma, podobni Gomoře bychom byli” – dle ČEP)
    c) zčehož je tedy vcelku jasné, co prorok zamýšlí: “Máme štěstí, že jsme neskončili jako oni – ale jestli se nezměníte, tak dopadneme úplně stejně”. Jak by tento verš mohl vyvolávat antisemitismus opravdu netuším.
    Naproti tomu verš z Perfect Sense „And the Germans kill the Jews and the Jews kill the Arabs and the Arabs kill the hostages“, a to i pokud jej budu považovat za velmi nadsazené přirovnání, vcelku jasně říká, že stejně tak jako Němci zabíjeli Židy, tak Židé zabíjejí Araby a tak Arabové zabíjejí rukojmí. Jinými slovy srovnává něco naprosto nesrovnatelného, stejně jako ti, kdo hovoří – a často již nikoli v umělecké nadsázce – o genocidě či vyhlazování Palestinců nebo oprávněnosti teroristických útoků v autobusech.

    Z čehož vyplývá, že prorok Ješajahu hrušky s jablky nemíchá, ale Roger Waters (a naneštěstí v tomto případě tak trochu i vy) ano. Neberte to prosím nijak osobně. Tím bych biblický exkurz s dovolením ukončil, neb Ješaja není tématem tohoto článku.

    Samostatnou kapitolou, kterou zde není možné rozvést podrobně, jsou pak Rogerovy různé další “mimopísňové” projevy, agitační coververze “We shall overcome” nebo jeho odmítnutí vůbec v Izraeli vystoupit a především jeho zdůvodnění, čímž se dostáváme k politickému aspektu celé věci.
    Nemyslím si, že “posluchači také samozřejmě rozdílně vnímají poslání umělce a politika”, jak píšete. Umění, slouží-li jako propaganda určitých politických postojů, se stává reálným nástrojem dané ideologie. Tak tomu bylo vždy. Roger Waters není v tomto směru výjimkou a to, že se ve své tvorbě politických témat dotýká, mu nevyčítám – takových jako on bylo, je a bude (Karel Kryl přece dělal v principu to samé). Mám ale právo na tyto věci reagovat, pokud se mi způsob jejich hlásání nebo jejich obsah nelíbí. Jestliže byl Roger Waters obviňován ADL z antisemitismu, myslím, že by bylo fajn uvést věci na pravou míru. Roger zcela určitě není antisemita narozdíl od takového Richarda Wagnera, ale jeho tvorba a osobnost se stejně jako Wagnerova může snadno stát velmi užitečným nástrojem v rukách skutečných zločinců.

    0
    0
  6. Tomáš Kábrt
    4.8.2011 – 4 Av 5771 v 14:27 — Odpovědět

    Ano, díky.

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Vsetín udělí čestné občanství spisovatelce, jež popsala holokaust

Další článek

Egypt drží ve vazbě údajného agenta izraelského Mossadu