Zdroj: radio.cz

Poněkud kontroverzní ale naprosto geniální spisovatel George Tabori píše v jedné své nádherné hře “Kanibalové” zajímavý postřeh: To oč jde, není to, zda umřeme a jak umřeme, ale do jaké míry zůstaneme lidmi ve chvíli, kdy budeme umírat…”.

Na druhou stranu platí (a zcela bez diskuzí), že člověk má nejen právo, ale dokonce povinnost mít strach ve chvílích, kdy je to patřičné. A spojíme-li oba potůčky dohromady, pak si snadno spočítáme, čeho se lze bát ze všeho nejvíc? Smrti! Asi ano. A přesto, pokud bychom se měli  pokoušet zůstat  lidmi dokonce i v tom umírání, tím spíš bychom to měli zkoušet jen v obyčejném strachu.

Zase se demonstruje. Tedy vlastně jen pochoduje. Dupe po trávnících nepřizpůsobivých sídlišť a cosi, čemu se říká obyčejný občan, si u toho nalhává, že jsou to dupačky demokracie. Jsou to však především nebezpečné podkůvky davu. A dav je mrcha. Ta když se, čarodějnice jedna, ujme taktovky, to pak i bankovní úřednice z Jirkova přeochotně podává vymaštěným hrdinům dlažební kostku, pokladní v novobydžovské Bille suše konstatuje: “No porvat by se měli, když se sem táhli přes celou republiku, vždyť by jim to jinak bylo líto. Náš kluk se na to docela těší, ale řekla jsem mu, ať jenom stojí a kouká…” Zatímco rumburský teenager ujišťuje do mobilu: “Poho, mami, je to tu paráda, neměj o mě strach.”

Všechno projevy víceméně lidské. Dokonce úsměvně lidské. Jde ovšem o to, zda všechny lidské projevy jsou zároveň také projevy člověčiny. Nebesa vědí, že stádní chování lidskéje. Vědí ale také, že se tento pud rekrutuje spíš z té „hliněné“ složky původního Adama, než z oné vdechnuté, dechové – duchovní jiskry, a právě proto člověk skrze tóru dostává pokyn: Nepoustoupíte po množství ke zlému

Každý z biblických pokynů je ale mnohem víc než rozkazem. Je především zaslíbením. A celý soubor těchto zaslíbení se otevírá konstatováním: Ani Adonaj, Elokejcha – Já jsem Vznešený, tvůj bůh… Podíváme-li se při studiu tóry (pentateuchu) na jednotlivé oddíly těchto pokyno-zaslíbení, toto prohlášení (podle některých shodou okolností tzv. „první“ přikázání) se tam opakuje velice hojně. Jakoby nám tím mělo být naznačeno: Jestliže Jsem, který Jsem, tak nepostoupíš po množství ke zlému, protože Jsem, a kousek ze Mne je i v tobě, což pochopíš jedině tím, že nepostoupíš po množství ke zlému (nezabiješ, atd.) !

A možná tímhle pohledem bychom se měli dívat na všechny Bydžovy, Krupky, Jirkovy i Varnsdorfy. Nikoho nesoudit, vždyť mokasíny jednotlivých článků davu jsme si neobuli. Možná bychom taky stáli a dupali trávník, aby se konečně NĚCO stalo. A protože dav, je fakt mrcha, kdoví, jestli bychom sami nezačali provolávat s davem: „Vylezte ven, vy černý svině!“  Pro samé zoufalství (vždyť ono je to i s daněmi, zadlužením, fixlováním s léky a trvalým výdrbem zprava i z leva nemlich stejné), bychom prostě toužili ukázat: Tak už safra konečně něco dělejte, vy, co si hrajete na zákon a zákonodárce!!

To vše je i z pohledu tóry naprosto legitimní. Zoufalství a pocit beznaděje, demotivace a  pocit opuštěnosti legitimní jsou. Co už je za hranicí tolerovatelného, co se nikdy neodpouští a naopak trestá přibodnutím za ucho k veřejím domu, jemuž jsme se prodali, je ztráta svobody. Ne té „svobody“ podle intelektuálních kategorií naší nepodařené hry na demokracii. Ani té „svobody za každou cenu“, která i Bátorům prostě povoluje dýchat, fungovat a formátovat ve společnosti  kvazi-problémy, aby se zapomnělo na ty skutečné. Té jako starý měděný důl vykutané a exploatované svobody, u níž vede jen převelice tenoučká dělící buněčná blanka mezi ještě-svobodu a „cochcárnou o svobodě“.  Svobody naprosto a diametrálně odlišné. Té skutečné, biblické svobody, o které hovoří celá tóra a které se dovolává dokonce i Nový zákon. Totiž svobody k člověčině. „Položil jsem před TEBE život a smrt.“ – Před tebe, nikoli před vás.  „Tehdy vzal také i Adam, a jedl“. Sám, za sebe. Jako jedinec. Svobodný k volbě, a odpovědný za člověčinu.

Zase se demonstruje. Tedy vlastně jen pochoduje. Demonstruje se důvěra v dav. Důvěra v sílu „většiny“. Důvěra ve stádní jednání, které je pochopitelně více a lépe vidět, a hlavně nikoho nic nestojí. Nevyžaduje totiž ani vytrvalost ani odpovědnost. Vytrvalost pojmenovat jádro věci a odpovědnost za lidskost. Jinak by všichni ti demonstranti, nedupali trávníky nepřizpůsobivých sídlišť, ale házeli dlažební kostky do pracoven těch, co si přizpůsobují demokracii pro vlastní liposukci. Tak jako kdysi synové velekněze Eliho, kteří už jen seděli napoblíž a hákem si vybírali mňamková sousta z vývaru, o kterém si lid – poslušně demonstrující svoji věrnost kultu – namlouval, že jde ještě pořád o obětiny.  Odpovědnost nesou všichni. Ti co takové zkreslení svobody připustili, i ti, co se zotročit nechali. Protože ti první „položili překážku před slepé“ a ti slepí, pak „postoupili po množství ke zlému“, kteří ale proto, abys „vyhladil zlo z prostředku Jisroele“ neudělali nic anebo jen velice málo.

Nemiluji bližního proto, že se to patří. Nemiluji ni bližního či vzdáleného zákonodárce, už jenom proto, že si dovolí nějaký region odepsat. Nemiluji žádné násilníky, kteří jen proto, že potřebují riot, schovají ho do jiné obálky. A potřebují-li naopak prachy, přilepí si na pupík Semtex. Ale to přikázání o lásce k bližnímu miluji. Sobecky miluji sebe – vylekaného, naštvaného, neklidného, demotivovaného a rozčarovaného. Opouštěného a podvedeného velekněžími i establishmentem. Tolik se miluji, respektive to božské v sobě, že do davu – té čarodějnice, kterou nenecháš naživu –  vlezu jedině tehdy, až budu mít jistotu, že ti poblíž, jsou stejně sobecky posedlí touhou nenechat se zotročit nelidskostí tak, aby sebou nechali nestydatě manipulovat. Protože v ústech zmanipulovaného, jsou jakékoli názory na svobodu, její prosazování a zajištění těžkým anachronismem.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

7 Komentářů

  1. fikus
    30.8.2011 – 30 Av 5771 v 15:57 — Odpovědět

    i jako ateista hltam tyhle slova, protoze takhle chapu i humanismus.
    humanismus chapu dle citace:

    Svobodný k volbě, a odpovědný za člověčinu.

    To oč jde, není to, zda umřeme a jak umřeme, ale do jaké míry zůstaneme lidmi ve chvíli, kdy budeme umírat….

    0
    0
  2. ELF
    30.8.2011 – 30 Av 5771 v 18:08 — Odpovědět

    Ano, Achabe, nejsi sám. Díky.

    0
    0
  3. Jarmila
    30.8.2011 – 30 Av 5771 v 18:44 — Odpovědět

    “A tak jsem se smířil nejen s nespravedlností, která potkala mne. Nevidím ani smysl v tom, abych jiné varoval, tím méně, abych je bránil. Zlo je stejně nutné jako dobro. Jakýkoli pokus bojovat proti němu musí skončit fiaskem. Co tedy člověku zbývá? Musí srovnávat VLASTNÍ CHARAKTER, VLASTNÍ JEDNÁNÍ s jednáním a charakterem jiných lidí a být spokojen. A i když z toho srovnání vyplyne, že to na světě musí vyhrát lidé špatní, lidé bez zábran, může se utěšovat, že jednal tak, jak má člověk jednat.”
    To mi napsal jeden student, který před časem zasáhl proti rozhněvaným hochům romské národnosti, skončil u výslechu, kde se vůbec neřešilo, že někoho chránil, ale že se pral!
    Ten hoch pak dodal: “Člověk je absolutně svobodný, ale v tom je právě jeho tragédie.”
    Achabův dobře napsaný článek a študentova špatná zkušenost-to vše jeho i mě
    přivedlo k otázce: “Jak spojit vnitřní svobodu s vnější nutností?” Nějaký ničema uráží ženu, křivdí dítěti, útočí na nás – a co teď? O jakou revizi hodnot tady může jít? Co byste kdo dělali, když přijdou – a bijí! Prostě bijí. Uhýbat jim nebo se pojistit boxerem a karate a vykročit vstříc bití?
    Samozřejmě ne s cílem to slíznout ani sám bít, ale BRÁNIT SE!
    Nakonec jsme došli k názoru, že DOBRO MUSÍ MÍT PĚSTI, ovšem s tím velice důležitým upřesněním, že povinnností Dobra je udělat všechno pro to, aby na ty pěsti nedošlo. Určit nakolik je to možné, je ten nejtěžší morální úkol všech dobrých lidí jako celku i jako jednotlivců. Na míře této nezbytné sebeobrany závisí morální i fyzická existence Dobra.
    “Respektuj zbloudilost bližního svého jako svou vlastní”, “Miluj nepřítele svého” – fajn, výborně, jestliže tě ale ten tvůj nepřítel zabije, nebude tu nikdo, kdo by si toho nebožáčka zamiloval. Nejsme stoupenci takových velkých tragédií, a proto se domníváme, že Dobro musí mít vedle pěstí taky mozek.
    A DĚKUJEME, Achabe, za článek! :-)

    0
    0
  4. plan9
    30.8.2011 – 30 Av 5771 v 21:11 — Odpovědět

    dobro, ktere ma pesti a tvrdi o sobe, ze je dobro od boha, a utoci na zloduchy, dobrem neni. dobro nemuze utocit nasilim, ja mam dojem, ze dobro se muze jenom
    branit. jak zacne utocit, zacne degenerovat.

    0
    0
  5. Jarmila
    30.8.2011 – 30 Av 5771 v 23:26 — Odpovědět

    Ad dobro a zlo/
    V Kabale je dobro a zlo představeno jako dva projevy jedné síly, která je jim nadřazená. Pro lepší pochopení si můžeme představit Boha jako Princip dobra, i když se ve skutečnosti Bůh nachází nad dobrem. Dobro je manifestací Boha a zlo je odpadem dobra, něčím, co nemohlo nalézt své místo ve vesmírné harmonii. Jen moudrost je schopná používat dobro a zlo, a především hledět, aby se dobro nepřeměnilo ve zlo. Podíváme-li se na dobro a zlo z pohledu moudrosti, uvidíme kruh, kolo… a pochopíme, že dobro a zlo jsou dvě propojené síly zapojené do stejné práce, které společně otáčejí kolem života.
    Protože je ale většinou nepozorujeme “shora”, říkáme, že to jsou síly, které si odporují. Jsou přitom zapřáhnuté ke stejnému kolu. Kdyby existovalo jen dobro, nemohlo by jím otáčet, dělat všechnu práci, kdyby mu zlo nenapomáhalo.
    Zlo je opačnou silou a právě TO je potřeba! Když chceme zavřít či otevřít láhev, naše ruce pracují v opačných směrech: jedna tlačí jedním směrem a druhá opačným a díky tomu se nám podaří zašroubovat či vyjmout špunt.
    Projevy zla jsou tedy jaksi nezbytné, ale nejsou ani věčné, ani absolutní, jsou závislé na silách dobra, je tedy možné ho využívat, ale jen “v homeopatických dávkách” :-)
    Když jsem v pokušení brát nějakou událost jako zlo, ptám se: “Je to skutečně zlo? Není to spíš skryté dobro?” Ono nejde o to zlo přemoci, zabít, vymýtit, ale spíš zkrotit, zvládnout, usměrnit.
    Možná, že to, co teď říkám o zlu, někoho znepokojuje nebo pobuřuje, ale
    je to jen moje úvaha, která vyplynula na základě pozorování. Mám totiž ve zvyku zastavit se u sebemenších událostí každodenního života a snažim se nějakým způsobem pochopit a vysvětlit si jejich řeč…

    0
    0
  6. 31.8.2011 – 1 Elul 5771 v 00:06 — Odpovědět

    Díky za komentáře, ale domnívám se, že existoval-li strom poznání dobra a zla a je-li (podle Izaiáše) Vznešený autorem dobra a zla, pak skutečně nemůže existovat nějaké “naše” rádoby viděné a vnímané dobro, ani námi souzené a poznané či nepoznané zlo, ale jen univerzální dobro + zlo, jako jinová a jangová JEDNOTA. Přesto podle toho, co volíme a jak volíme, působíme buď spíš tím dobro-družným anebo tím zlo-volným směrem. Ale pochopitelně se mohu mýlit, z čehož mám radost, a chci se na to těšit, ale určitě vím, že chci poznávat, abych volil správněji :o))

    0
    0
  7. danny
    31.8.2011 – 1 Elul 5771 v 07:39 — Odpovědět

    sloboda je stav mysle.a zlo zrejme treba zastavit pokial neexistuje,nestihlo sa prejavit.nemusel by konat pinkas,albo jezis sa pytat,preco ma bijes….

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Izraelští snoubenci jezdí za sňatkem do ciziny, často do Česka

Další článek

Čas jsou peníze aneb Novodobé otroctví