To zas bude něco … !  Kdysi jsem si jen tak z rozpustilosti dovolil džouk, že apokalyptickým znamením šelmy, tedy číslem 666 je web.

Jelikož  dvojité véčko, neboli znak „waw“ má v hebrejské gematrii hodnotu šesti. Mohlo by platit:  www = 666.  Tehdy to byl džouk, dnes se čím dál víc přesvědčuji, že onen šelmovský rozměr internetu do jisté míry platí. Nejen proto, že si  dnes tórou i talmudem vyžadovýn čin pleteme s kliknutím, a tak se veškerá naše občanská aktivita zaměřuje na klikání v rámci internetových petic a protipetic. (Už aby se taky vymyslel webový portál na odkliknutí splněných micvot!)  Ďábělksou webizaci vidíme také na taktice  bezmocných mocných, kteří začínají  v posledních letech a měsících o překot přebíhat od betonových a stíhačkových tunelů  k elektronizaci našeho života. Od elektronických maturit, přes předražené Open-cards všeho druhu, elektro-doktory a elektro-daně, až k elektronickým kartám na důchod a patrně i na smrt. (Tzv. ajťácké vejvary!!)

Komerční webismus se zase už před několika lety vetřel i do rituálů a kontemplace. Opět napříč všemi kluby a tělocvičnami. Takže si dnes klidně můžete (za drobný poplateček) poslat svoje přímluvy ke Zdi nářků emailem, on vám to tam někdo do škvíry ve zdi zanese a vy se nemusíéme trmácet. Vždy okolo svátků (jakýchokoli, možná i Ramadánu)  nejen že můžete všechny své přátele pohodlně pozdravit mailovým oběžníkem, ale pavoučí  síť vám také nabídne miliony  originálních valentýnských greeting-cards nejen k Roš ha-šana, ale v podstatě k čemukoli.  Nebručím proti tomu, vše je o volbě, kdo nechce, neklikne, nepošle, napíše jinak. Kdo jinou možnost nemá, ještě rád si se znamením šelmy vystačí.

Blížíme se teď po úplňku už naprosto nezadržitelně k Vysokým svátkům. Deseti dnům pokání zahrnujícím interval od Roš ha-šana až ke Dni přikrytí našich selhání (Jom kippurim). To zas bude něco!!  Právě proto, že jsem také jedním z těch, kdo znamení šelmy používají (jak jinak bychom si ostatně mohli takhle dopisovat :o) vím, že mne letos zase čekají desítky malých šoků. Všichni milí přátelé a dobří lidé se začnou „předhánět“ v tom, aby se na webu a nebo bůčku u příležitosti Jom kippurim „omluvili“  všem, jimž údajně nějak, často i zcela mimoděk a nechtěně ublížili. Řeklo by se – dobrý zvyk. Jenže on je to spíš zlozvyk.

Proč této zdánlivě  ušlechtilé praxi tolik pobrukuji? Především proto, že katarze a odpuštění je stejně silné mystérium jako smrt anebo zrození. Už proto, že některé smíření garantuje jedině smrt a že dokonale vykonaná tešuva (proces návratu na cesty bez poklesků) je vlastně  zrodem. Spolehlivým zrodem kvalitnějšího člověka. A tak mi tyhle „omluvičky na fejsu“ uprostřed statusů, co měl kdo k snídani a kterej  politik  je větší gauner, připadají maličko nepatřičné – jako bychom se z vítat princeznu Šabat během dobře rozjeté porno-párty. A chtě nechtě se nemohu ubránit pocitu, že tu jde spíš o demonstraci klubové uniformy našeho klubíku. Podotýkám, to je jen pocit.

Neznám a nepoznám pohnutky těch, kdo se takhle  bezpracně (a možná naprosto upřímně) omlouvají s pocitem, že jejich upřímná „tešuva“ si své adresáty najde. Neznám a nejsem oprávněn soudit. Nicméně  nejen subjektivně podle mne ale i z halachického hlediska jsou to pouhá  gesta s hodnotou plácnutí do vody.

1) Velkou úctu a obdiv si zaslouží ten, kdo je schopen vyznat se veřejně!  Ovšem má to háček. Veřejně (tedy na webu či fejbůků) je zapotřebí ukázat míru svých přestupků ostatním, zveřejnit všechny nepravosti které spáchal vůči druhým. Kdo dokáže říci: Takovým způsobem jsem ublížil tomu a tomu z vás, ale dnes toho lituji a kaji se z toho. Komu jeho pýcha brání vyznat se takto veřejně a chce své viny skrývat, brání mu zároveň dosáhnout dokonalé tešuvy, neboť je psáno: Kdo přikrývá přestoupení, nepovede se mu šťastně… /prv 28:13/  – Jiné důvody prosit veřejně za prominutí neexistují. Vždy prosíme jaksi mezi čtyřma očima.

2)  Kterých prohřešků se výše uvedené týká? Všech které řadíme do kategorie bejn iš we-chavejro (tj. dosl. prohřešky vůči bližním).  Hříchy vůči Nebesům není dobré zveřejňovat. Protože se rovnají zveřejňování nestoudnosti. V tomto případě je lepší vrátit se přímo k Bohu a konkretizovat svůj hřích před Ním. Na veřejnost je nevynášet.To také naznačuje verš:  Blahoslavený, jemuž je odpuštěno, ale jeho hřích je přikryt… /ps 32:1/

3) Především ale, proč se takhle vyznávat a omlouvat všem blížním zrovinka před Jom kippurim? Když  Jom ha-kippurim smiřuje pouze přestupky mezi jedincem a Nebesy, tj. pokud jsme požívali zakázané skutečnosti, dopustili se  zapovězeného sexu a podobně. Přestupky spočívající v poškození bližního, ublížení na zdraví, verbální ublížení anebo krádež, nejsou smazány až do chvíle, dokud nenahradíme, čím jsme se provinili a dokud nám bližní neodpustí.  A tam je zase zapotřebí dotyčného vyhledat, omluvit se a požádat o prominutí.

Právě proto mi  všechna ta fejsbůková „sorry, bráškové“ připadají krapánek chucpe. Určitý smysli se blíží rozměr by to  snad ještě mělo ve chvíli, kdyby status vypadal: „Hola lidi, ulbížil jsem někomu? Namíchnul jsem vás něčím, moc vás prosím, ozvěte se mi. Rád bych to dal do pořádku Petr/Marcela“. Jenomže takovou prosbu lze do sítě věšet každý týden a ne ausgerechnet před Jom ha-kipuurim?

Na poškozené mezilidské vztahy Jom kippurim žádnou náplastí není. Nestačí pouze poskytnout povinovanou náhradu, je nezbytné požádat poškozeného o prominutí a odpuštění. A nejen při majetkových újmách, ale i při verbálních.  I tehdy je nutno si ho usmířit a podniknout vše, aby bylo odpuštěno.

Odmítá-li se poškozený smířit, vyhledáme ho v doprovodu tří přátel a požádáme o prominutí. Pokud se nesmíří, vyhledáme ho znovu a potřetí. Nesmíří-li se ani tehdy, nechme to být. Protože, kdo nechce odpustit, sám se stává přestupníkem. Nicméně je-li poškozeným tvůj učitel (rav), vyhledávej ho a pros za odpuštění třeba i po tisící, dokud ti nepromine.

Krutost a neústupnost máme zakázánu, naopak máme být spíš smířlivého ducha a v hněvu pomalí. Žádá-li nás tedy provinilec o odpuštění, odpusťme mu upřímně bez dlouhého zdráhání. Jisroel by se měl ubírat cestami smířlivosti, ne jako některé pronárody „neobřezaného srdce“, „jejichž hněv je na stráži věčně“, jak píše prorok Amos /am 1:11/.

Proviní-li se někdo vůči svému bližnímu a ten mezitím zemře, takže ho nelze požádat o prominutí, je potřeba sehnat deset lidí a shromáždit je u hrobu poškozeného. Před nimi pak provinilec prohlásí: „Provinil jsem se proti Vznešenému, Bohu Jisroele a vůči tomuto mrtvému tím, že jsem mu provedl to a to.“ – Je-li navíc povinován také náhradou majetku, předá ji dědicům mrtvého. Nejsou-li dědicové známi anebo se neví, kde se nacházejí,  svěří ji do rukou bejt-din a vyzná se ze své viny.

O Jom kippurim a  fejsbůku nikde ani slovo, tak proč oblékat uniformu?

Autor: Jaroslav Achab Haidler