Nejpozději jeden den před Jom kippurim, po ránu – tedy během „světlé“ části dne, kdy podle tradice panuje „světlá stránka soudu“ tj. milosrdenství – probíhá zhruba od 9. století v dobách aškenaz ghetta zajímavý (nejspíš odkudsi zvenčí, možná z pověrčivého okolí  importovaný) polo-čarodějný rituál, který by uspokojil všechny milovníky tajemna, woo-doo i černých mší.

Vezme se pokud možno bílý nikoli černý kohout (protože bílá symbolizuje čistotu i pokání), rodina se chytí za ruce, otec anebo hlava rodiny pak kohoutem zatočí nad hlavami všech, vysloví formuli: „Jsme to my, kdo by měl zemřít“ a pak se chvíli medituje…

V mohovitějších rodinách připadl vždy jeden kus, pokud možno bílé drůbeže, na každou hlavu z domácnosti (starší třinácti let) a  prohlášení „jsem to já, kdo …“, vyslovil sám za sebe. Ženy si vybraly slepici, muži toho kohouta, a těhotné od každého pohlaví jeden kousek, neb tehdy ještě ultrazvuku nebylo, a na kývání snubním prstýnkem se spolehnout nedalo – takže maminka v naději, netušila, čeho se naděje – jestli „kohoutka“ anebo „slepičky“.

Ani tóra ani Talmud nic takového nekodifikují.  Tradice, pokud se o něm zmiňuje, tak spíš víceméně záporně. Je to rituál, nadstandardní a mnoha autoritami halachy (židovského způsobu kráčení tímto světem) zavrhovaný.  Včetně Maimonida a Josefa Karo (Šulchan aruch). Nicméně své místo si našel, rozšířil se i do sefarad světa a  tu a tam se praktikuje dodnes. (Dokladem toho je i fakt, že ho do své redakce zahrnul i siddur Adir ba-marom.) Občas je vrtění kohoutem modifikováno do poněkud šetrnější podoby – namísto živého ptáka se nad hlavou točí do uzlíku svázanými penězi.

Co k tomu dodat? Jen kratičké: Proč ne? A soustředit se opět na to co je v každém lidském životě (i v judaismu) nepodstatnější. Na pohnutku. Je-li totiž na každém šprochu alespoň trochu pravdy, pak na každém rituálu dvojnásob. Žádný, ani odpolední kafíčko, rodinné „úpravy“ vánočních tradic, snubní prstýnek ani bílá barva nevěsty se nenarodil z plezíru. U jejich kořene muselo cosi být.

Jsme tedy v 9. století – v aškenaz světě, okolo vládne dominantní a pohříchu pověrečné křesťanství s prvními neblahými projevy boje o moc. Svůj všední den si ritualizuje kdekdo. Včetně židů. Vesmír věří na uhranutí dobytka, na démony a druidské rusálky. (Mimochodem právem!) Vysoké svátky jsou prostě „vysoké“, příprava na ně trvá dost dlouho, vše míří k tešuvě (tedy meditaci o naší nepokoře), běžný den začíná maličko jinak (kajícími selichot), pravidelná liturgie se jemně mění o „vysoké“ vsuvky. Je čas příprav a zároveň  čas pokání. Příležitost jak dělaná, aby se takovýto rituál narodil.

„I kdyby byli hříchové vaši  jako červec třikrát barvený, nad sníh zbělejí, pokud vykonáte tešuvu“, připomíná si ten, kdo drží bílé kuře v ruce. Pak je zvedne a s upřímnou, pokornou vážností jím vytvoří kruh nad svou hlavou, aby vzápětí prohlásil: „To jsem vlastně já,  kdo si to, co teď to stvořeníčko potká, po právu zasluhuji.“ Trojí zopakování jen symbolizuje pravidlo „z úst dvou až tří svědků..“  (Podotýkám: Jen symbolizuje, nenaplňuje, ale o vyznání  – tak nezbytné právě pro tešuvu – tu  rozhodně kráčí. Následuje modlitba, tedy akt zvědomění. Právě ta je tou patřičnou „dedikací okamžiku“. Její obsah ruší prázdnotu každého (i tórou vyučovaného) rituálu a stává se klíčem. Vše ostatní jsou jen  běžné (anebo v našem případě hodně netradiční) rituální „šatičky pro meditaci“.

Modlitba nemluví o tom, že rituál zachrání. Že kohoutí točení anebo kohoutí krev, něco zmohou. Míří nás úplně jinam: Pošetilce jejich vlastní skutky připravují o radost. Život budoucího světa, život víc netělesný, jim přestává chutnat. To je hrob zaživa. Ale stačí zavolat k Panovníkovi a všechno se obrátí. A nezapomínej, stačí jediný anděl přímluvce oproti tisíci žalujících, Vznešený řekne: Vysvobozuješ ho, nemusí do hrobu. To výkupné mi stačí…  Kohout je pak zaříznut podle všech pravidel, rychle, snad bezbolestně (to točení, pokud ho neuspí, mu vyvolává daleko větší stres) a pak je pověšen, dokud nevykrvácí. Účastníci sledují krev, sledují své myšlenky a vědí, že kdokoli prolije krev člověka, rukou člověka bude prolita i jeho krev. Možná u toho přemýšlejí, koho symbolicky téměř zabili svými skutky – pomluvou, falší, krádeží, hněvem, nepřátelstvím, a vzpomínají také na Chrám, na dobu, kdy ještě bylo možno očistit se hodně podobným rituálem přímo tam.

Zároveň ale také vědí, že ani tehdejší chrámová krev stejně jako takhle kohoutí nikoho neočistí. (Proto také o kohoutím vrtění nepíše ani tóra, ani ho nezmiňuje Talmud). Je to jen jakési zastavení v čase. Jiný úhel pohledu. Tohle není slepice na polévku, tahle krev teče za mne. Je to de facto můj trest a moje vina…

A zatímco se chrámové maso jedlo, a některé jeho porce patřily ohni, zatímco v Chrámu nikdo neříkal : „Tohle je za mne, toto mi náleží“ –  (tedy možná si to řekl, možná mu to vysvětlili rodiče, ale součástí předepsaného rituálu to nebylo) –  u tohohle kohouta se tahle zástupná formulka vysloví, ale jeho maso se nejí. Dokonce ani vnitřnosti se nevyhazují, ale pouze pohodí. Maso totiž patří všem méně štastným, chudým a potřebným, aby se po jom-kippurovém postu měli čeho najíst, a dokonce i ty vnitřnosti prokážou milosrdenství těm neopovrhovanějším – mrchožroutům.

Hledat zde nějaké přímé paralely s chrámovou službou by bylo pošetilé. Už jenom proto, že se na „vrtění“ nemohlo použít nic, co bylo kdysi v Chrámu obětováno. Ani jehně, ani třeba hrdlička. Bez ohledu na to, co jsme si již řekli.  Možná tu ale přeci jen tajně přítomny jsou, ale jen velice, velice vzdálené. A lze k nim dospět spíš opačnou cestou. Od „rituálních šatiček“ tohoto rituálu ke skutečnému obsahu chrámové služby. Není vyloučeno, že proto se tak ujal. V době, kdy teologie majority tvrdila: Pokřti se, protože Chrámu a obětin nemaje nemáte žádnou naději. Mnoho naděje tehdy skutečně neměli, a to nikdo netušil, co všechno přinesou století další. Nejen jim, ale i katarům a tisícovkám dalších „kacířů“.

Důvod? –  Naplnění, ne prázdnota rituálu. Někdo si plní vzpomínku na to, co se tehdy v Chrámu anebo tehdy, kdy se s vrtěním začalo, dělo a děje také i dnes, kdy buď to zvíře nahradíme pytlíkem peněz na dobročinné účely. Anebo si celý rituál „kaparot“ jen připomene, aniž by ho absolvoval, protože tóra na něm nelpí, vždyť ani „házení drobečků našich vin“ do vody během jiného takového rituálu  “tašlich”, nemá v jádru jiný účel než ten jediný –  ten jasný. Opakujeme si ho rok co rok vždycky během Vysokých svátků. A občas při studiu patřičných talmudických pasáží. Návrat.

To, co vždy rozhodovalo, už když Chrám stával, byla tešuva – touha vrátit věci zpátky, napravit zlo a napravit sebe. Vše ostatní, podříznutí obětiny, kropení oltáře krví, hostina i komunikace s knězem byly stejné „rituální šatičky“ jako to “slepičení při kaparot” – šatičky pro cosi daleko intimnějšího. Pro katarzi. Kdo nevyznal a nesmířil se (s poškozenými i sám se sebou), mohl obětovat šest set stád, a bylo by mu to stejně naprd. Krev je nositelkou jiskry života. To není detergent od Proctera a Gamble. Krví se nic nepere. A nevypere. To dobře věděli i všichni pachatelé „kohoutí černé mše“, pokud se důkladně zamysleli nad slovy, jimiž se tento rituál se všemi jeho symboly („kokrhání a křik nepravosti“ a bílá barva očištění) otvírá: K čemu je mi množství obětí vašich? Syt jsem skopců a hovad, krve nejsem žádostiv. Unavujete mne, když šlapete síně mé. Umejte se a očisťte, odvrzte zlost, učte se dobru, hledejte soud, vyzdvihněte utlačované, pomozte sirotkům, zastaňte se vdovy, . Budou-li hříchové vaši jako šarlat, jako vlna zbělejí …   A ne-li sami „pachatelé“, pak určitě všichni kabalisté, kteří se navzdory vší halachické nevůli těchto židovských kohoutích zápasů o kontemplaci naopak vehementně zastávali.

Dnes (i v časech bojů o „kaparot“), nám pořád zbyly vedle „svatyně spávného pojmenování“ – svatyně úst, a „svatyně Já a ty“ – svatyně vztahu ještě dva symbolické chrámové sloupy. Jeden reprezentující moc, druhý budování a milosrdenství. Boaz a Jachin. Tefila a cedaka. (Modlitba a milosrdenství, bohoslužba a služba). Známe také (a již na Roš hašana jsme ji slyšeli) onu  velkou myšlenku z Unetane tokef – Tešuva, tefila u cedaka maavirin  et ra ha-gezejra .. (Tešuva, modlitba a cedaka  /almužna/ mírní nesmlouvavou přísnost zákonného ortelu.)

Co k tomu dodat? Jen kratičké: Rituál nespasí. Plnění je k ničemu. To jenom naplnění naplňuje. Tak proč ne?

Autor: Jaroslav Achab Haidler