Řeklo by se, co který svátek židovský, to nějaká kulinářské obligace.

Dokud jsme v poznávání jidiškajt „dětmi“ – pro které jsou všechna tahle pravidla určena především – orientujme se v kalendáři docela klidně podle toho, co zrovinka na stole vyčnívá anebo „překáží“. Tj. na Chanuka (svátek s olejovým zázrakem) přepálená tučná jídla, bramboráky, koblihy a spol,  na Tu bi-švat (nový rok stromů) pokud možno patnáctero druhů ovoce vždy po skupinách: a) jedlý vnitřek b) jedlé oplodí c) jedlé celé (abychom ochutnali stromoví celého lidstva, protože někteří lidi jsou jedlí na povrchu, někteří teprve po rozlousknutí jejich slupky a někteří jsou „k sežrání“ celí), na Purim (rozpustilý a hodně pozdní svátek) se tatínkové nejspíš picnou, ale napečou se zvláštní Haman-tašen, přes krapet glat-košer jídelníček během Pesachu, až opět ke slaným a žízeň budícím krmičkám během Šavuot, většinou na mléčné bázi (neboť jsme teprve mimina při poznávání Tóry) až k novoroční tabuli.

Symbolika a názornost totiž mají vyvolávat otázky. Neboť hlavní povinností slušného člověka, není pouze drmolení Šema  dvakrát denně  (ostatně o drmolení vůbec nejde, takový drmolící by si snad mohl „břehy svých rtů“ odírat i o jiné užitečnější skutečnosti – i zde potřebujeme pohnutku a kontemplaci), ale především zasvěcování omladiny. A vypravovati budeš synům, a budeš jim to vštěpovat vstávaje, lehaje (rozuměj: konaje a vysvětluje)  …  A nezvyklost vyvolává otázku a otázka zase poznání stejně neúprosně, jako platí, že micva rodí další micvu a přestupek svádí k dalšímu…

Nejsme ale „jenom“ dětmi. A asi největší chybou by bylo „naučit se“, že k židovskému Novému roku jablko s medem (blincesy, latkesy, šoulety a kdovíco ještě) prostě patří, asi jako grafitti do betonové džungle. To, co k novému roku (a každému svátku opepřenému kulinářskou vykloubeností) patří  není ten jeden konkrétní „předepsaný“ artefakt ale vědomí. Zvědomění okamžiku. Protože jenom ty okamžiky, které nám mezi prsty neutečou, se stanou oddělenými a tedy svatými.

Ony totiž ani ty svátky stanovené tórou (včetně šábesu)  tady taky nejsou kvůli pánubohu, ale především kvůli nám. Je skoro až paradoxní sranda, jak „svatou“ mají pravdu všichni ti, co dokola omílají, že „sobota pro člověka učiněna jest a ne člověk pro sobotu“. Svátky jsou tu jednak na připomínku čehosi víc než fašistického vlastenectví na půdorysu lebky ze Staré Boleslavi, ale také proto, že radovati se v nich budeš v Hospodinu… Ergo, i radost je micva.

Radost, učí talmud, je bosor we-jajin (maso a víno). Má tím především na mysli onu tajemnou ingredienci radosti samotné, které vychází z obou složek člověka – hliněné (masité, tělesné) a té tajemné  (duchovní, vinné). Dětem, které sledují na židovské tabuli během roku  pohyb jablek a Hamanových uší to vysvětlujeme opět co nejjednodušeji: „Jezte, miláčkové a radujte, dneska je klid a pohoda, jezte, dokud je čas, kdoví kdy přijde další pogrom..“, ale někde tam u kořene obou těchto sloupů – symbolu a praxe – ona povinnost, mít na svátek maso a víno (i v domácnostech pod hypotékou), mít u svého stolu s masem a vínem ty, kdo na maso a víno už nemají, stojí. A spolu s ní také tvrzení – že radost (simcha) je v tomto světě maso a víno. Víno reprezentující tajemství (sod) samotné schopnosti člověka se radovat. Radostí v Hospodinu.

A ještě jedna repetice, předtím než půjdeme k překrm-vzetím. Pokud jíme nakvap, bez pokoje a bez zvědomění, pokud nám kus flákoty anebo „dary nejen-moře“ hodí někdo pod nos jako psům, mechanicky anebo protože, se to prostě „má“, jíme tak jako tak „z udáveného“.

Toto vše platí bez výjimky o každém svátku. Židovský „Silvestr“ jsou vlastně nádherné narozeniny vesmíru, během nichž si vedle existence  stále probíhajícího Soudu uvědomujeme  také ještě intenzivněji i Majestát Stvořitele, který to kdysi všecko zařídil ve vzájemně propojených a na sebe navazujících cyklech. Zvědomujeme si, že skutečně stojíme na prahu nového cyklu,  což můžeme symbolizovat tím jablkem. Že by nebylo na škodu, kdyby byl ten nadcházející cyklus sladký – může symbolizovat med. Proč ale ne cukr, marmeládička anebo sacharin? Protože leccos ovlivnit musíme, leccos můžeme, ale nebude-li Hospodin (av ha-rachaman) stavěti domu, marně se namáhají stavitelé jeho.  Jistě, opět jenom symbol, ale vrtá již více do hloubky obou světů. Mikro- i makrokosmu. A pokud si přepočítáte gematrii „medu“ a Otce Milosrdenství (av ha-rachaman)  dostaneme stejné číslo – třistašestku.  Stojíme na prahu nového cyklu. I na prahu či uprostřed novoroční hostiny. Ale co s tím, to si to necháme protéci mezi prsty, anebo si ten nastávají cyklus zvědomíme? Tak jako zbytek vesmíru o čtvrt roku později? Nějakým tím novoročním předsevzetím? Proč ne, příležitost by to byla, ale platí-li pravidlo: nebude-li Hospodin (av ha-rachaman) stavěti domu, pak si přiznejme, bez Něj si toho zas až tak mnoho před se vzíti nelze. A tak se ta předsevzetí mění spíše v požehnání a prosby.

A pro děti (i nás dospělejší děti) v překrm-vzetí. Takže, přijdete-li letos nebo napřesrok do židovské domácnosti, mezi lidičky kteří to mají nažito maličko jinak než podle WIkiny, nedivte se, že na stole vedle jablka a medu, potkáte také skopovou anebo rybí hlavu a další někdy nečekané anebo ne úplně jedlé „symboly“. Horčičné semínko anebo ještě lépe pískavici (řecké seno), zelí anebo nepříliš „ostrý“ pórek, anebo dokonce i tykev. Zde se ještě lehce zorientujete, mnoho semínek = mnoho dobrých skutků (Pane světů, kéž se podobně rozhojní naše zásluhy), pórek a zelí se krájí (Pane světů, kéž jsou vykrojeny všechny naše nenávisti), dýně puká jako zlý ortel, a je také plná semínek (zásluh a dobrých skutků), a dokonce i rybí a skopovou hlavu s sami lehce „přeložíte“. Roš ha-šana je přeci „hlava“ roku, a každý šábes čítáme před rozlučkou (havdalou) pokyn: Buď raději hlavou než ocasem tj. buď v rámci morálky udatný, ne pragmatický zbabělec (dt 28:13). Jde-li navíc o hlavu skopovou, je tu ještě vazba na čtení předepsané pro druhý den Roš-hašana, tj. pasáže o pokoušení tatíka Abrahama. A my pak jen tiše dodáváme (Pane světů, připočti nám, prosíme, také zásluhy praotce Jicchaka). Ale může se objevit také mrkev a pro děti dokonce poctivá nad plamenem zakošerovaná (a možná stejně jako rybí tuk odporná) drůbeží játra. Tam už pro pochopení musíme sáhnout až  do aškenaz světa a jeho krásné jidiš. Mrkev se totiž v jidiš říká Möhren, ale to zní hodně podobě jako mehren (zmnožit, rozmnožit), zatímco jatýrka (leberlach) lze „přečíst“ při troše dobré vůle jako:  Žij čestně (Leb ehrlich!). Zkrátka předkrm-vzetí.

Možná je ale úplně jedno, co dětem i sobě na ozdobení tabule  – duchovní ozdobení (hidur) nachystáme a jakou průpovídku k tomu připravíme. Třeba: „Bacha na klam, žárlivost a nenávist – u pečeného baklažánu, anebo: „Dýchej něžně“ u nakládané dýně. Hlavně chtít a vědět. Tím se okamžiky konzervují pro budoucí svět, tedy na věčnost. Pane světů, díky Tobě za příležitost hledat a nacházet poznání a činy.

Autor: Jaroslav Achab Haidler