Napadlo vás, jestli se Šlomke (tedy král Šalomoun – zakladatel Prvního chrámu) někdy zeptal svého táty –  krále Davida : „Ty tati, a nebyl to tak trošičku nekošerný výdrb s tím Urijášem Hetejským?“

Anebo zda Jicchok, co tak chodíval v podvečer do polí, aby tam meditoval, řešil s taťkou Abrahamem jeho podivné praktiky s maminkou Sárou, kdy ji cestou do Egypta deklaroval za svoji sestru – až nakonec skočila bezmála na postěradle samotného faraona? Kdoví? Anebo možná spíš bůhví …

Každá rodina má svého kostlivce. Můj prastrejda byl chudák na lolitky. A shodou okolností ředitel jedné vesnické školy a velký (svého času) osvícenec tam u nich na vsi s návsí plnou husích hovínek. Kdykoli se pak později hovořilo o jeho skonu, použilo se tajnosnubně znějící slůvko „umřel“ a dlouhé skoro tabuizující „aaach“. A hned potom se počaly vyzdvihovat jeho osvětové a badatelské zásluhy. Byl totiž kromě těch holčiček ulítlej taky na láčkovce a mušle – a  i v tom byl celkem výjimkou. Pozoruhodnou výjimkou.

Zvláštní věc. Když jsem se konečně „jako už dospělý“ dozvěděl od starostlivých levobokých příbuzných, že si prostě hodil mašli, když to na něj prasklo – ulevilo se mi. Jeho auru dobrého láčkovcovce a srandovního žoviálního šéfa ochotnického spolku ve vyžehlených krajinách okolo Hradce mi to nijak nepošpinilo a konečně jsem přišel na kloub tomu věčnéme a nekošerně podivnému „achhhh“!

Kostlivec splaskl, ale kostem mého skoro-předka to v mejch očích nijak neublížilo. Koneckonců proč taky. Vždyť si to, chudák, pomočenej na tom provaze odskákal ze všeho nejvíc sám na sobě. A na láčkovce, divadlo i na holčičky byl prostě dobrej!

„Ty jsi kost kostí mých…“, říkávají bibličtí praotci a nemíní tím jen testy DNA, ale možná i něco více. Ne nadarmo také tóra učí, že otcové neponesou viny svých synátorů a naopak. A přesto…

Už je po volbách a politická vlčata v nově nažehlených uniformách mluví  prozatím ještě kultivovaně a nehnojně. Celý ten kafilerní puch Bradavic a Íčkariátů jakoby z našich „primátor-Böhmen“ na chvíli vyčichnul, takže nebudu podezírán z populismu, nicméně …

Stalo tuhle před lety, že pan tehdy ( paradoxně ještě ministr kultury) Vítězslav  Jandák byl přistižen, že má zápraží své pražské boudičky kulturně a ministersky ozdobené ukradeným židovským náhrobkem. Byly mu pak na to konto položeny dotazy. Zpět zazněla slova typicky jandákovská. Náhrobek ležel jen tak mírnix-týrnix na silnici, na jedné z jeho kulturně-služebních cest na Slovensko.  Kde to přesně bylo, to pan Jandák pochopitelně neví, protože takhle náhrobky potkává a zachraňuje skoro každý týden, takže v tom má zákonitě bordel. Dokonce (vždyť proč to nepřiznat, Jan Kdák je prostý a lidový člověk) mu doma okolo vilky určitý čas  i strašilo – volali se rabíni a  exorcisté- nikdo neví jací, a nakonec to nějak zabralo. Až tak se pro nebohý kámen obětoval!! To ovšem neřeším, to jsou Kdákoviny a záleží na vás, jak s nimi naložíte, protože moudrost je (jak známo) z vidění.

Já bych se na záležitost podíval maličko z druhé strany. Ze strany tabu o  mém maličko postiženém a asi hodně nešťastném prastrejdovi. Dokud se existující a neexorcistní rabíni a ofiko zástupci českého židovstva nedozvěděli, čí vlastně ta zahrádka s ukradeným štajnem je, byl to pro ně do jisté míry hyenismus, nepieta- cosi nepřípustného. Jak náhle se ale náhled na věc změnil, když se zjistilo, že ten kus anglického trávníku patří Jandákovi.

Jasně, ono s ukradeným a těžko prokazatelnými  historkami opentleným náhrobkem se nedá nic moc dělat. Ke svému nebožtíkovi se už beztak nevrátí a lapidárium Židovské muzeum v Praze asi nemá. Tak zůstane kámen bez jakéhokoli gesta dobré vůle vedle trpaslíků a vodotrysků jednoho žoviálního poly-politika.  Tam už něco smrdí. Jakoby oficiální zástupci jidiškajt nebyli kostmi kostí svých prapředků. Prostě jsme si před Slánským i po Slánském užili tolik, že to jedna macejva nevytrhne!!  A právě v tom vidím ten obrovský průser. Ačkoli vím, že podobným způsobem je „dekorováno“ množství chalup a vil české kotliny, ačkoli vím, že jiné svaté kameny slouží jako podezdívky králíkáren a další byly nastojato vyprodány kamenickým firmám a možná dělají dneska čest nějakým komunálním mrtvým – toto se připustit nemělo. To, co v každé kultuře  (a v té židovské skoro bezprecedentně a natrvalo) končí jeden lidskej osud – tj. náhrobní kámen, by mělo mít důstojnější koncovku. I kdyby jen tu, že zachránce Jandák dá pár babek na záchranu ještě nerozkradených hřbitovů a kámen pochopitelně předá židům, kteří jak z liturgických důvodů tak i z nedostatku informací o jeho původu s ním nemohou skutečně udělat nic víc, než ho umístit někam do lapidária. Pragmaticky vzato – nula od nuly. Jenom by nebyl cizí náhrobník na očích lidem s větší mírou taktu a nebyl vystaven takovým pohádkám, jakým je většina uživatelů populistických partají vystavována jako v Aha-Blesku.  A hlavně – bylo by to důstojnější. Ne z funebráckého, ale z lidského hlediska. Nestalo se.

Ale dost možná proto, že ŽMP žádné lapidárium nemá anebo už je plné až po strop. Plné čeho? Kostlivců!!! Není žádným tajemstvím, že sami židé prodali množství svých hřbitovů- nejspíš ovšem jejich kvalitní švédské žuly nastojato a nepříliš draho nejrůznějším Jandákům. Jistěže pod nátlakem a v dobách, kdy měl strach z teroru každý a obecně platným heslem/ bohem bylo: „Kdo nekrade atd.“ – ale sami. Jenže – zkuste se tohoto tématu dotknout! „Proč, prosím skončil v 80. letech – tj. už po náckách a po stalinistech hřbitov ten a ten?“ – „ Proč ještě v roce 1975 bourali tak nádhernou synagogu v …?“  Ozve se jenom podivné nekošerné „achhhh“.  Možná ještě pragmatický poukaz na zásadu o praní špinavého prádla v domácích prádelnách anebo vyděračské: „Však on si taky dost zkusil, proč to rozmazávat!“

Proč?  Protože oběšenci, skutečně straší – a nejen u Jandáků.  Protože hodnotu může mít jen celé dílo a celý člověk. I kdyby holt byl na ty mladý holky anebo na prachy za náhrobky. Protože lapidária by měla sloužit k deponování kamenů a soch. Na kostlivce se zakládaly už ve středověku jen kostnice. A právě v Kostnici prý shořela jedna – maličko vyděšená, obtloustlá a situaci světové církevní politiky podcenivší „pravda“.  A také  proto, že právě kvůli té DNA nám nikdo nikdy neodpárá, kostmi koho kostí jsme právě my ještě dýchající. A to i tehdy, kdyby bylo jakkoli pragmatické, prozíravé a pohodlnější, nemuset být kostmi zrovinka těchto kostí. Ale víte co? Poptejte se sami. A správných adresách a třeba svejch vlastních kostlivců. Anebo kostí. Moudrost je z vidění…

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si od autora také: I-dnes kope za nácky