Kdysi jedna tetuška, co měla už pořádně nažito (a krušně nažito!), zkoušela vysvětlit mladičkému stvoření, které se zrovinka začalo hlásit k židovství (mj. také smělým poponášením stříbrného Judensternu nad ňadry), že tyhle skutečnosti se nenosí ani v uších, ani na krku, ale spíš v srdci.

Dívenka pochopitelně určitě nepřipínala přívěsek jako nějakou uniformu, určiě zde byl přítomen i motiv vztahu a lásky, a tak měly do jisté míry  pravdu obě. Ta zkušenější pochopitelně pravdu hlubší.

Tefilin, ty typické modlitební řemínky, vážeme na ruku na úrovni srdce a druhý „akumulátorek“ nosíme čele. Dalo by se říci, že je to takové zpřítomnění pokynů, které vyslovujeme během modlitby Šema. A slůvkem „akumulátorek“ se nenechte zranit. Neříkám mu takhle neuctivě jen kvůli do jisté míry skutečné  podobě s akumulátorem ani pro ten kouzelný dětský příběh, kdy české žídě při své první návštěvě Izraele  spatřivší pouzdra tefilin na čele zbožných cadiků na letišti v Lódu tefilin  takto skutečně nazvalo kladouce otázku: „Tati, proč ti pánové ty akumulátory nosí?“ Dovolil jsem si to také proto, že podle tradice naše nasazení tefilin za příznivých okolností (v naší psychice a duši) skutečně akumuluje kawanu

A kolik dalších obrazů se k nim pojí? Nejen o způsobu jejich upevňování (tři sloupy na nichž stojí vesmíry v symbolickém šin – prvních třech otáčkách řemínku na paži, symbolika sedmičky v sedmi dalších, několikeré Šadaj zakódované do uzlů anebo napsané přímo na samotných schránkách atd.

Ale  také třeba skutečnost, že pouzdro  se svatými texty (bajit) řemínků na ruku, má jen jedno oddělení, zatímco  to, které umisťujeme na čele, má oddělení čtyři. Tedy že kdesi na čele (v sídle mysli a pohnutek, poznávání a dialogu) deklarujeme a také do okolí vyzařujeme čtyři  své základní smysly : zrak, sluch, chuť a čich – jimiž máme vnímat život okolo sebe a vyhledávat důvody proč odříkat velezpěv o nádheře života – „kadiš“. Zatímco ruka nejenže reprezentuje ten  poslední smysl, jímž se vesmír poznává –  hmat (pohlazení anebo úder), ale zároveň usazením pouzdra v nadloktí zhruba na úrovni srdce  aktivujeme především sídlo pohnutek, které vycházejí ze srdce a jsou to vždy především ony, co vede  naši ruku k dobrému či nedobrému.

Tefilin vnímáme  také jako „ustrojení k boji“ a jako „korunu vznešenosti“. Proto talmud přirovnává ty, kdo okamžiky jejich upevňování znehodnotí profánními slovy, k nestatečným bojovníkům prchajícím dřív než bitva vypukne.  Také jako přípravu k „audienci v Paláci“. Je nádherné jít  za Panovníkem ozdoben odznaky svého poslání a stavu.  Proto je od určitých časů nosíme už  jenom během „světlé části dne“. Protože to je ten pravý čas na chválení a radost, zatímco s nástupem temna nadchází spíše čas účetních knih a  vyrovnávání.

Tento  pokyn (jen během světlé části) se však do podoby halachického požadavku vyvinul teprve s vývojem samotné halachy. Jinými slovy, teprve v dobách, kdy už se začalo zapomínat, co se traduje od Mojžíšova pobytu tam na Hoře a tradice pocítila potřebu „tradované“ kodifikovat anebo přinejmenším alespoň zapsat. Protože vlastní biblický text v Šema jejich nošení časově neurčuje.

Teoreticky by je mohly beze všeho nasazovat i ženy, ačkoli se současná tradice domnívá, že je to jakoby nadstandard. Ne proto, že by ženy byly ženami, ale proto, že se ženě může přihodit, že během modlitby bude muset „odskočit“ třeba ke kojení anebo k plínkám, a tím je i micva o nošení tefilin zahrnuta mezi ty tzv. časově omezené a  tradice tím pádem ženy od jejího uskutečnění osvobozuje. Nicméně Sefer ha-chinuch učí: Pokud se žena rozhodne, nebraňme jí.

Vím, že neříkám nic, co byste nevěděli, ale rád bych se zastavil u ještě jednoho symbolického detailu. Spis Avnej nezer (Drahokamy čelenky) přemýšlí tak, že dalším důvodem, proč bible velí „přivázat“ svůj vztah k Nebesům jednak na ruku, kterou vesmír formátujeme, a také na čelo – sídlo poznávání,  není pouhá skutečnost, že duchovní kníže odchází na audienci u svého Panovníka slavnostně připraveno a vybaveno odznaky své aristokracie, ale také proto, že „smlouva“ se Vznešeným se uzavírá s platností pro všechny čtyři úrovně vesmíru – pro všechny čtyři sefirotické světy. Že totiž žádnou micvu nelze „splnit“ anebo (nebe chraň) dokonce „plnit“!!!

Kdo se spokojí jen s tím, jakoby ji ani nevykonal a stále zůstává dlužen. Sobě i nebesům. Skutečně „vykonaná“ micva a správně „dělaná“ tóra (talmud tora)  předpokládá  vždy a bezpodmínečně zohlednění všech čtyř světů.

Pokyny Nebes je totiž nutno: 1) nastudovat a poznat jejich smysl i obsah 2) vyučovat je dále – jak ostatně vyslovujeme právě během Šema, 3) dbát, aby se jejich uskutečňováním z tohoto světa neztratily – tj. jak jejich konáním, tak i jejich vyučováním a teprve poté nastupuje za čtvrté. Realizovat ji.

Pouhé poslušné plnění pak vede k tomu, že nejsme dost dobře schopni obohatit vesmír o zbývající rozměry micvot (jejich logiku, laskavost k mikro- i makrokosmu a jejich morální a zlidšťující rozměr) více než v rámci anekdoty. Každý dobře ví, že židi nejedí vepřové a když, tak mu v kšeftu tvrdošíjně říkají „ryba“. Ale že nejedí ani dary moře anebo králíka, to už se ví méně.  Díky vtípku o zázraku, který je schopen ze šábesu na mžik udělat čtvrtek, aby žídek mohl zvednout pohozenou peněženku, naše okolí tuší, že žid „nesmí“ o šábesu pracovat.  Blbost. Šábes je především památník stvoření a celý ten vtípek je vlastně totálně postavený na hlavu, protože je předně nutno nalezený objekt buď rovnou vrátit majiteli, anebo prostě uschovat na doživotí do své péče s tím, že ho kdykoli nejen vrátíme, ale  navíc pokud možno zúročený. Takže proč dělat takovéhle „zázraky“. I toto „povědomí“ se nějak žalně ztrácí. Žid je dnes cosi zvláštního (proč ne, to je v pořádku), ale zároveň nepochopitelného. A to už je na pováženou.

Anekdoty jsou pro potěšení a  ty židovské navíc pro vytvoření patřičného nadhledu a sebeironie, jenomže žádná micva není anekdota. S vysokým napětím, nebezpečnými jedy a kvalitou člověčiny se zas až tak nežertuje.

Ono totiž tohleto poslušné plnění – bez výuky, studia a pochopení – pak vede až k tomu, že dokonce sami „plniči“ jsou schopni prohlásit a vyučovat další, že židé neumírali na morové rány tolik jako jejich středověké okolí, protože si myjí často ruce. Že vepřové se rychleji kazí a proto byl tento pokyn kdysi vydán. A že Nebesa mají radost, když se micva „splní“. Přičemž já mám pořád takový nejistý pocit, že by „nebesa“ byla vděčná za to, kdyby žid alespoň požehnal, když už tu flákotu z vepře do sebe souká….

Naučit se, vyučovat, dbát, aby vyučování nepřestalo, a konat. Bez těchto předpokladů se žádná micva „nekoná“. A co je horší – pak se rádo dezinterpretuje celá jidiškajt. A žel už nejen na úrovni anekdoty. A místo seznamů micvot se rodí jakési zlolajné „seznamy talmudických výroků“, které mají dokázat  zvrácenost židovské morálky a židovský pocit výlučnosti hraničí až s nepřátelstvím vůči nežidům. Přičemž do těchto „seznamů“ už nikdo nezahrne informaci, že krádež anebo finanční podvod je sám o sobě svinstvo jako hrom. Je-li navíc spáchán nežidovi, naplňuje se také ještě i skutková podstata trestného činu „rouhání se Nebesům“, protože takto okrádající číman (gazlan) vrhá nedobré světlo na Vznešeného tím, že špiní pověst lidu Jisroele.

A v této souvislosti ještě maličkost. Stejně nestydatý gazlan je také každý učitel, který neudělá vše, aby žák pochopil. A to i tehdy, učí-li úplně zadarmo.

Poslušné plnění je věru neslušné. Protože pak nezřídka může být pohým  „oblékáním“  náušnic židovských předpisů na tělo. Jenomže do hlíny jdeme tak jako nahatí, a  samo tělo po léta oblékané tímto či jiným způsobem do roka do dvou nakonec zetlí.  Obléci je potřeba především  celou bytost, tedy také ducha a duši. Mysl a srdce –  obě dvě akumulátorkem tefilin  označené lokality.

Čas od času (a nejen mezi nácíčky)  se vždycky objeví kdosi se starostlivou vráskou na čele, kam že se to „české židovství“ ubírá. Dokud se bude ubírat všemi čtyřmi sefirotickými světy: studium, výuka, péče o výuku a uskutečňování pochopeného a naučeného, je na vrásky tohoto typu ještě dost času. V okamžiku, kdy se kterékoli (tedy nejen české) židovství tomuto pravidlu prohřeší, je tu něco špatně. Neslušně špatně…

Autor: Jaroslav Achab Haidler