Mluvit o narození v souvislosti s úmrtím může vypadat pošetile. Ale jen na první pohled. Každý člověk je totiž vesmír sám pro sebe, jak učí tradice.

Proto také smrt každého jedince je stejně bolestná, jako spálení svitků tóry. A naopak. A nejde tu jen o „ušlechtilý obraz“. Prostě to tak je. Všichni jsme samostatnými kosmy. I kdyby jen sebenepatrnějšími –  takovými mikrokosmy…

A právě proto to narození. Vždyť na dětech od okamžiku, co se narodí a začnou před našima očima „ohmatávat svět“, tuhle pravdu poznáváme a ověřujeme si sami, spolehlivě a na vlastní kůži. Bezprostředně a doslova natěsno zjišťujeme, že každý člověk je světýlko, jak se nás také pokouší poučit zázrak svátků Světel – chanuka.  Světýlko někdy titěrné, někdy dokonce i vybledlé a plné šedi, jindy hotový plamen. Nicméně není člověka, který by neměl svou „jiskru“. Proto také všechny ty každoroční dušičkové svíčky na našich hřbitovech. Totéž konstatuje již Šalomoun ve svých příslovích: Duše člověka jest svíce Vznešeného (prv 20:27); A proto ty vděčné lesy svíček i za pana prezidenta Václava.

Každý člověk má pochopitelně taky své chyby. Od krátkých nohavic, přes toleranci vůči „demokratickému“ komunismu, pro někoho možná salónní disent, neuváženou mega-amnestii a rodinné roztržky okolo paláce Lucerna, přes odvahu být jen člověkem a nenechat se spoutat do obrázku ikony ani po smrti paní Olgy, až po snahu přinést cosi, co se mu pak jako bumerang vrací maličko vysmívaným pojmem „pravdoláskaři“.

Každý jsme světlo. Světlo s chybami. Každý člověk…

Proč ale něčí „světýlko“ dokáže zapálit ta ostatní a  nakonec – ve chvíli odchodu – také množství svíček po celé zemi? To už se odvíjí od té „vnitřní jiskry“ každého člověka. Jiskry, které říkáme osobnost. Anebo, jak opět suše konstatoval skeptik Šlomo ha-melech:  Světlo spravedlivosti září víc a víc, světlo pak svévolných zhasne … (prv13:9)

Ani to není nijak složité. Jsou lidé, za jejichž slovy a skutky slyšíte jen nabubřelé: „Já, já, já!“ Potom tací, za jejichž slovy a skutky slyšíte: „My, vy (a koalice)…“ A potom naštěstí lidé, kteří neříkají  ani „já“, ani „my“, ale za jejichž často i chybnými slovy a skutky spolehlivě cítíte neobyčejné: „Cosi“.  Jistotu, že je tu cosi, co má vyšší smysl, skutečnou naději a co míří trvale k dobrému. K tomu lepšímu v lidské bytosti – totiž k morálce, mravnosti a pokornému úžasu z toho, že se v každém člověku (pokud neokorá až příliš pragmaticky!!) někde skrývá kus člověka. A přitom nejde o hru na plnění nějakého „modelu morálky“. O plnění nejde, protože i všelijak nedokonalého jedince nedělá člověkem sama mravnost, jako spíš nekompromisní respekt k ní. A právě onen respekt  pak –  navzdory vší naší lidské nedokonalosti –  neuvěřitelně pomáhá naplnit třetí Šalomounovu glosu:  Dobré jméno je nad nejcennější balzámy a dary, protože pak je den smrti požehnanější než den narození člověka… (ecl 7:1)

Václav Havel (budiž mu přán pokoj) v sobě vedle všech svých chyb tento respekt měl. Člověk v něm je pro nás všechny daleko cennější než dramatik, disident anebo politik Havel. Lidé přicházejí a pochopitelně i odcházejí. Lidskost naštěstí zůstává – jako naděje, jako úkol a jako jediné řešení pro budoucnost.

Autor: Jaroslav Achab Haidler