Nejznámější knihou západní křesťanské civilizace je Bible. Rozšířila se zejména ve Svaté říši římské (národa německého), když došlo k osvojení knihtisku, jakožto grafické techniky. Známe zmínky o Bibli, kterou tiskl Němec  Johannes Guttenberg, ale nikdo už neříká  to podstatné: zakázky na Bibli dostal Guttenberg proto, že se velmi osvědčil  při tisku jiného merkantilu- odpustků. Tištěné a nevyplněné odpustky byly prvními listinnými cenými papíry sui generis na tomto teritoriu. Po signování církevním hodnostářem a zaplacení,  zajišťovaly hříšníkovi pardon nejen před mocí na nebesích, mocí církevní, ale též  světskou.

Kdybych chtěl pochybovat, mohl bych si myslet, že odpustek bylo možno pořídit i před spácháním nějakého činu (třeba zakázaného souboje), nebo série činů. Hříšník tak měl zaručenu “nepozornost” církve při konání  samém (podotýkám, že každý u zpovědi  jistě za tepla sdělil, co dělá sám, i co chystají sousedé) i ochranu před šatlavou moci světské. Ve středověku, tedy až do dob josefinských, byl také obvyklý institut církevního asylu, který se netýkal bezdomovců, nýbrž pachatelů jakýchkoli činů. V momentě, kdy se osoba, pronásledovaná zbrojnoši dotkla dveří chrámu či kostela, byla pod ochranou církve.

To znamenalo, že buď se v následujících 40 dnech rozhodne předstoupit před světský soud, a riskovat právo útrpné (s řádným protokolem ve smolných potažmo  černých knihách), nebo- a to bylo třeba u šlechticů obvyklejší, že před soud nepředstoupí. Obviněný  pak musel do této lhůty opustit asyl (často jimi byly kláštery) a nadobro odcestovat ze země. Přirozeně, církev na této ochraně vůbec nebyla škodná, o čemž svědčilo skvělé a někdy i pohodlné vybavení středověkých klášterů, známé z vyprávění Adsona z Melku ve “Jménu růže”. Náš “desátek” a  jejich odpustek, ovšem není darem jen tak.

Dar vynucuje dar, napsal jsem nedávno, a je možné i to. že velkolepý, grandiózní a štědrý dar z pokladnice země, která se oficiálně neváže na ideologii (církevní nauky ovšem ideologií jsou), předznamenává změnu vnitřní nebo i vnější orientace země. Jiný drive, jiné směrování. Nebylo náhodou před dvaceti lety realitou, že byl slovenský předseda vlády Evropou považován za “bratislavského Miloševiče”? Vladimír Mečiar, šéf slovenské vlády a předseda Hnutia za demokratcké Slovensko vsadil tehdy na jedinou kartu a vyhrál. Připustil  možný konkordát se Svatým stolcem (mimochodem, nevypověditelný ze slovenské strany) ale především umožnil opětovnou národní identifikaci Slováků na nacionalistickém základě, tak jak to chtěli již mrtví předáci národa: Prof. V.Tuka, Mons.Andrej Hlinka, i hlava “farárskej republiky”, ThDr. J. Tiso.  Bývalý smutně proslulý ministr vnitra Slovenského štátu  Alexander “Šaňo” Mach, který seděl ve vězení do 9.5.1968, kdy byl plně amnestován, shrnul filozofii “klerofašismu” v říkance pro syna ze 40. let : “Od Prešova ide vlak, sedí na ňom Šaňo Mach. Všetci Židia utekajú, lebo majú strach”.

Mohl bych napsat, že nás čeká “remečiarizace”  české politické scény, a měl bych, možná, pravdu. To, co vláda  soustavně  s majetkem lidu předvádí, byl Mečiarovi vlastní styl “šafárenia”, nikoli “gazdovania”. Koláče padají pod stůl, a drobky nám zůstávají. Vláda by především měla dávat svým občanům, a ti snad svým církvím. Ne naopak.

Autor: Herbert Stavinoha