V sobotu 18. února 2012 se v Lotyšsku uskutečnilo celostátní referendum o tom, zda v zemi bude jako druhý státní jazyk používána ruština, nebo zda věci zústanou tak, jak jsou.A ruský jazyk bude nadále pouze pracovním jazykem v těch oblastech, kde žije ruskojazyčné obyvatelstvo v místní převaze (Daugavpils). Referendum skončilo podle očekávání. Ze zhruba milionu a čtvrt voličů se pro ruštinu vyslovilo jen asi 224.000 občanů. Lotyši se domnívají, že právu bylo učiněno zadost. I ve zdejších  sdělovacích prostředcích byla lotyšská volba představována jako něco zcela normálního. Leč není.

Těžko lze interpretovat, že první rusky hovořící lidé se na trase Novgorod-Riga začali objevovat dávno před zrodem lotyšského jazyka, za časů Ivana Hrozného. Vývoj dějin nebyl jednoduchý, a tak jen konstatujme, že Uljanov-Lenin daroval Lotyšům zemi po revoluci v 1917, kdy vznikla Lotyšská republika (podobně jako Finsko). Tento stát žil svým multietnickým životem prvních 20 let nezávislosti až do roku 1939, konkrétně do podpisu paktu Molotov-Ribentropp, který  v tajném dodatku vymezoval rozdělení území Polska a Pobaltí mezi Hitlera a Stalina. Lotyšsko se stalo zájmovou sférou Moskvy. Lotyšský diktátor, nikoli nepodobný Mussolinimu, se musel na základě ultimáta vzdát moci, a do země vstoupila ruská vojska. V roce 1940 následovalo připojení k SSSR a čistky které postihly zhruba 20 tisíc občanů země (transporty do gulagů v Rusku a Kazachstánu a asi 400 poprav). Proto

Lotyši vcelku přivítali, když se v zemi, v rámci německého útoku na SSSR, v červnu 1941 objevili vojáci Wehrmachtu, obnovující jakoby lotyšskou státnost. Pravda byla taková, že Lotyšsko zažilo stejně težké údobí svého života, protože v zemi vyrostlo 23 (čtete dobře, dvacet tři) koncentračních táborů, 18 židovských ghett. SS-Freiwiligen Legion a Hilfspolizei začaly dělat pořádek, tedy především, všechny nepohodlné “pracovně převychovávali” zejména v KT Salaspils u Rigy. Proč  je Salaspils veden jako “tranzitní” lágr a nikoli vyhlazovací, vědí dnes snad jen Lotyši. Z devadesátitisícové židovské komunity v zemi, přežilo válku, která zde končila v zimě 1944, celkem 162 Židů… Věznění v Salaspilsu hovořili rusky, polsky, bělorusky, jidiš, věznitelé lotyšsky a německy.

Přesto nikdo nečlenil jazyky na jazyk vrahů a obětí, kterými byli v Salaspilsu zejména děti. Ano, Salaspils, vzhledem k blízkosti leningradské fronty, měl svůj “dětský program”. Lékaři v něm odebírali neárijským vězňům- dětem krev, kterou po konzervaci zasílali do polních lazaretů na frontě, aby němečtí vojáci nabrali čerstvou sílu “nečistou” krví, a vrátili se k činorodé práci v týlu či na frontě. Že dítě přežilo jen jeden odběr “do sucha” je jasné, a že jde o rafinovanou formu vraždění, je jasné také. Rovněž “dušegubka”, hubitelka duší (Gaswagen) zde byla populární, neboť dokázala zplynovat až 100 osob najednou. Na hermeticky uzavřených vozech byl dokonce umístěn nápis “Kaiser´s Caffé” s imitací oken, snad aby pocit udušení plynem z motoru byl více hajmlich…To je odkaz, který nezamlčují dnešní Lotyši, byť se k němu neradi hlásí. Po sovětské poválečné periodě země získala nezávislost v roce 1991, a přijala zákony, které okamžitě vyloučili ruskojazyčné jako “neobčany” ze společenství Lotyšů.

Neobčané jsou přitom narozeni v Lotyšsku, nemohou volit (ani v referendu) a jsou specifickou bezprávnou skupinou. Občanství jim nedají Rusové (používání ruštiny nezakládá důvod pro občanství) ani Lotyši. Jde o 344.000 osob, které buď neumí plyně lotyšsky, nebo nechtějí absolvovat test z dějin Lotyšska, znalosti hymny a ústavních základů státu. Opravdu, velebit v lotyšštině obersturmbannführera SS Viktora Arajse může být pro mnohé z nich problém. A že o problém skutečný jde, dosvědčuje to, že z 6.000 židů je 2.764 souvěrců bez státního občanství (údaj k 1.07.2011), tedy, jsou “neobčané”. Bez práva na sociální, zdravotní a jiné (včetně pohybu po Schengenu) zabezpečení. Ruské zdroje v souvislosti s “neobčanskými” statuty lidí hovoří o lotyšském jazykovém gestapismu. Snad je to přehnané. Nicméně na cestu od čistého nacionalismu k neonacionalismu a neonacismu má země u Baltu zřejmě dobře nakročeno. A i zde u Vltavy by jistě shledala své následovatele.

Autor: Herbert Stavinoha