A jedna palčivá… Je všeobecně známo, že se svitek Ester dostával do vznešené společnosti ostatních „kanonických“ knih s hodně odřenýma ušima. Těžko dnes posoudíme, co vadilo neo překáželo ze všeho nejvíc anebo komu. Zda nulová zmínka Svatého jména (odhlédneme-li od notarikonu, tedy kombinací a někdy také hříšek s počátečními anebo koncovými znaky slov), svědectví o rychlé asimilaci národa rozesetého po celé Persii (to by asi učencům a myslitelům vadilo ze všeho nejméně, ostatně proroci se národem Jisroele taky nijak nemazlí) anebo právě ta v celé tóře jediná zmínka, že se židé také uchylují k násilí.

Pro mne je to letitý problém. Nic nepomáhá, spočítat si, že  lze podělit děsivý verš: Pomordovali pak těch, jež je v nenávisti měli, sedmdesáte pěti tisíc, ale k loupeži ruky své nevztáhli (est 9:16) počtem všech 126 „krajin“, nad nimiž Achašveroš panoval. Pomůže nám to sice dobrat se k maličko milosrdnějšímu číslu – totiž k počtu 588 duší na „krajinu“, které, kdybychom je podělili ještě počtem osad a měst, by mohlo být ještě menší. Ale nebyla by to nakonec podobně nesmyslá čísla, jakými se neonacista pokouší zpochybnit počet obětí šoa, zrůdným tvrzením o výhřevnosti a výkonnosti pecí? Že prý by se „toho“ tolik zplynovat nestihlo! Heil! …

Byla! V součtu je to sedmdesát pět tisíc.

Mnoho nepomůže dokonce ani komentář rabejnu Nisim ben Jaakova (990 –1057), známého také podle jeho díla jako Megilat starim, že nepřítel (ojev) je pouze ten, kdo usiluje o váš vlastní život a touží vám uškodit, zatímco jiný druh nepřítele je tzv. nenávistník (sone), kterých taky není málo. A že bible právě v Ester výslovně zmiňuje oba typy (tj. že šlo skutečně pouze o sebeobranu, jelikož skutečnost, že je židům na den pogromu vyhlášeného Hamanem na třináctý adar uděleno královské povolení bránit se, byla rozhlášena a vytroubena další várkou jezdů a poslů ve všech jazycích a ve všech krajinách. Ergo – nepřátelé měli možnost nesahat po zbrani a neútočit a třeba si jen uchovat svoji nenávist vůči Jisroelovi někde v srdci, a byl by se na nich naplnila především druhá polovina  výroku: A tak zbili židé všechny nepřátely své  (ojvejhem) mečem.. a s těmi, co je v nenávisti měli (sonejhem), naložili podle uvážení (est 9:5);, Že nelze vyloučit, že se tedy židé tehdy možná chovali jako židé a pamatovali i na druhý sloup vesmíru, jímž je milosrdenství.

Pak je tu ale ještě ta zdánlivě nepochopitelná prosba královny Ester, když už boje třináctého dne měsíce adar utichnou a v samotném královském městě Šušan dojde k pobití zhruba 500 duší, ve chvíli, kdy je Achašverorošovi podávána zpráva o průběhu dne a on se ptá: „Tak tady v Šušan pět set, a kdoví kolik jich asi tak je po vší naší říši. Jaká je nyní prosba tvá?  Řekni si a já ji splním.“ Tehdy  Ester zdánlivě naprosto krvelačně prosí: Jestliže se králi za dobré vidí, nechť jest ještě zítra povoleno židům ze Šušan, zachovat se podle výroku, který se týkal dnešního dne. (est9:13), a my máme pocit, že královna je prostě strategicky důsledná a chce ještě „dočistit sektor“.

Ester strategicky důsledná je, ale sektor nečistí. O Šušan se v tóře mluví vždycky s dodatkem ha-bira (sídelní město), avšak Ester nežádá: jinaten la-jehudim ašer be Šušan ha-bira (je povoleno židům zde v Šušan), nýbrž pouze la-jehudim ašer be Šušan (tj. je povoleno židům, kteří patří do Šušan). Je v tom nějaký rozdíl? Ať už byli uvnitř hradeb anebo za nimi, měli na to celý třináctý. Proč tedy ještě ten den nádavkem. Jenomže rabejnu Nisim, který na detail se sídelním městem ha-bira upozorňuje, učí: Nikoli den nádavkem, ale den náhradní – pro všechny, kdo byli tou dobou na cestách buď za obchodem anebo kvůli některé z Bran pokynů, aby se směli bránit svým osobním nepřátelům (ojvejhem).

Přesto je tu pětasedmdesát tisíc mrtvých. A ačkoli olbřímí perská říše určitě nebyla žádnými jeslemi, ačkoli se tu  umíralo starověce často a starověce krutě, ačkoli krveprolití, které sem patrně přinesl Alexandr Makedonský, bylo nesrovnatelně větší, přesto je to 75 tisíc duší!!

Je tu ale ještě jeden detail, který opět podtrhuje rabejnu Nisim, ale v podstatě s ním souhlasí i celá tradice. Detail, který se v mnohém podobá i našemu dnešku.  Jistě, samet a tolerance jsou ušlechtilé skutečnosti. Blahosklonnost vůči nepřátelům a těm, kteříž tě nenávidějí, je záslužná: Jestliže by lačněl ten, jenž tě nenávidí, nakrm jej chlebem, žíznil-li by, napoj jej vodou, zahřeješ ho, zastydí se (uhlí řeřavé vstavíš na hlavu jeho) a Sladký požehnaný odplatí tobě (prv 25:21-22); nicméně vedle milosrdenství je tu i pilíř soudu. A pámbu, který je podle uctívačů „jenom lásky“ jakýmsi jiným, cizím a krutým b*hem Starého zákona, dobře ví co dělá, když říká – tak tyhle typy ne! Ty vymažeš a budeš se jich štítit.

A můžeme-li věřit tradici (tzv. Targum šeni – čili rozšířenějšímu komentáři k Ester), pak byl Haman potomkem Amaleka. A s ním pravděpodobně i další a další. A další se nechali politicky korektně anebo šovinisticky hloupě indoktriovat. Potomek Amaleka, jenž už dávno pradávno útočil zbaběle a ze zálohy. Slizce, potmě a na nejslabší – unavené starce, ženské s outěžkem a nemocné. Nemazlit se s Amalekem je micva, kterou si lid nevzal důsledně k srdci. A Amalek přežil až do časů Achašveroše. Skrytý, schopný investovat, protože si nahrabal ještě z minula, šikovný a zorientovaný v penězotocích a vydíratelnosti šafářů těch toků. A možná až do dneška.

Tím nechci podsouvat, že pětasedmdesát tisíc mrtvých není nutno řešit, protože to byl prostě b*ží ouradek – micva. Naopak. Vinu za tuto krev nese na svých rukou každý, kdo se utíká jen k milosrdenství, jen k jednomu z obou sloupů, někdy možná k pohodlnému anebo idealistickému milosrdenství. Spravedlivého (skoro až nemilosrdného) soudu je nám taky zapotřebí. To je podobné, jako se všemi utopenými Egypťany. Kdo si neváží svobody (protože kvůli osvobození a cestě za svobodou museli utonout v moři Rákosovém), proviňuje se jejich krví. Zatímco my, co všelijak očůráváme Panovníky pokyny, chodíme si pro berličky na svědomí k panu Opovědníkovi (ha-šatan) anebo jen čekáme, kdo to za nás rozkrojí – jsme obrazně vinni krví těch pětasedmdesáti tisíc. A krví těch či toho (i kdyby šlo jen o obyčejnou lidskou morálku a odvahu k pravdě), co zabíjejí zase oni.

Autor: Jaroslav Achab Haidler