Zdroj: graphiciq.com

Tóra zmiňuje – a to velice často – šestici kovů. Zlato, stříbro, měď, železo, cín a olovo. (v některých obrazech/verších ne vždy celou a kompletní). Stejně hojně také používá přirovnání  a popisy slévání, tavení a čištění kovů.  Vás pak vzal Vznešený a vyvedl vás z Micrajim jako z peci na tavení železa (dt 4:20);  Aj přetavím tě, jako stříbro, pročistím tě v peci soužení (iz 48:10) aj. Anebo asi  pro naše potřeby velice inspirativní výrok z proroků: Všichni jsou jen zbytky stříbra, napořád jsou jen mědí, železem, olovem a cínem … jako se stříbro rozpouští v peci, tak se i vy rozpustíte uprostřed Jerušalajmu a zvíte, že já jsem Panovník (ez 22:21-22).

Lehce si vybavíme také Daniele a jeho (vlastně Nebukadnecarovu)  prosluslou sochu se zlatou hlavou, stříbrnou hrudí, měděnými bedry, železnými stehny a hliněnýma nohama (dn 2:31 nn), Z materiálů, které smí lid přinášet pro zbudování stánku a později chrámu jsou z kovů jmenovány pouze zlato, stříbro a měď.

Přesto asi daleko častěji než s „plnou šesticí“ se  v bibli setkáváme s názvuky dvou prvních důležitých kovů. Zlata a stříbra. Ovšem pozor, i „ukydaní bohové“ jsou často zlato a stříbro. Dřevo dělané rukou lidskou… Mohli bychom se tedy shodnout, že existuje zlato a stříbro „posvěcené“, ale také „ukydané“ rituálně nečisté (šekec) a ohavné jako lejna (gilul).

Ovšem obecně je zlato (zahav) je jak přímo tórou tak tím pádem i celou jidiškajt vnímáno  shodně s ostatními kulturami jako kov nejcennější (nejvyšší – viz Danielovo proroctví). A podíváme-li se pozorně také na Architekturu chrámu i Stánku, zjistíme, že nejcennější a nejvzácnější rituální předměty jsou zhotoveny vždy jedině ze zlata. (zlatý oltář, umyvadlo, menora atd. atd.)  Zatímco stříbro (kesef) je často vnímáno jako platidlo, zboží  nebo jako výkupné. A to i  platidlo pro potřeby chrámu. (machcit ha-šekel nebo tzv. šekel svatyně – ostatně hebrejské šekel, miškol – znamená „odvážit“ nebo „etalon“).

Proč se tedy v synagogální symbolice setkáváme v jidiškajt s převahou stříbra?

Někoho možná napadne, že pošramocenu pověst zlata způsobilo žalostné selhání lidu Jisroele  zhotovením a uctíváním zlatého býčka. Jakoby tak  zlato mimoděk neslo cizí vinu za úplně cizí selhání. Nicméně, jak jsme si již připomenuli, pokud neexistuje dvojí symbolika zlata (což by bylo  rozhodně zajímavé domyslet až do důsledku, protože býček je patrně slitý zejména z „egyptského zlata“) pak ale tato cesta spolehlivá není, protože řada „svatých“ předmětů, dokonce rituálně jaksi „vyšších“ než běžné náčiní, je ze zlata.

V řadě biblických veršů je ale při zmínce dvojice „zlato/ stříbro“ na prvním místě jmenováno stříbro. To má vícero příčin. Všude, kde se jedná o kořist, výkupné, obchod anebo tribut do chrámového pokladu – v referencích mezi knihami prorockými  od Jozue k Davidovi a Chrámu, ale už  Abraham kupuje jeskyni Machpela za stříbro –  je přednost stříbra pochopitelná. Bylo pevnější, odolnější, lépe se z něj formovaly „pruty a mince“, které se pak během putování méně ošoupaly, neb stříbro je tvrdší zlata . V jiných případech, zejména pak v malých prorocích a musarové literatuře (tedy Chtuvim), o které talmud učí, že iž obsahuje i obrazy mesiášského věku, získává stříbro další důležitý a především symbolický význam. A právě ten mohl být důvodem, proč se dnes setkáváme s tak rozsáhlými sbírkami synagogálního stříbra. Pokud ovšem není důvod ještě daleko prozaičtější, že totiž stříbro i zlato jsou kovy výjimečné, prozrazují luxus a tedy úctu k Tomu, jemuž jsou určeny, a z nich dvou pak stříbro je přeci jen ekonomicky dosažitelnější.

Uvědomme si také, že synagogální náčiní a synagogální výzdoba se rodí  a vyvíjejí postupně. A že orientální svět sefarad dokonce nepreferuje výhradně pouze stříbro. Především však, ačkoli duchovně  je synagoga vnímána jako „malý chrám“ (mikdaš katan), nikdy se nepokoušela nějakým způsobem (architekturou, materiálem apod.) kopírovat  do detailu chrám  anebo stánek původní, tak jak je známe podle biblických popisů.

Byly-li „biblické kovy“ známy už ve starověku, byly určitě používány a využívány také v éře prvokřesťanství, následného „zestátnění“ křesťanské ideologie až dále až do raného středověku. Což ovšem byly doby všeobecně velice bouřlivé,  a tak se nám  dostatečně reprezentativní „vzorek“ tehdejšího  užitého umění synagog nedochoval. Přinejmenším ne natolik a v takovém počtu, abychom mohli s jistotou prohlásit, který kov z nich převládal už tehdy.

Sečteme-li si tedy všechny „vstupy“ – zlato je královský kov, stříbro komodita a platidlo, Chrám zaniká  a ačkoli „škola“ (synagoga) existuje už od dob babylonského exilu, nyní – po zániku Crámu – přebírá některé z jeho funkcí daleko větší měrou, ale ve formě obrazu a symbolu. Liturgie se postupně stává „připomínkou Chrámu“. Do toho se začíná zmocňovat a bojovat o svoji nadvládu v říši křesťanství. a doplňuje tento svůj boj zejména v aškenaz světě četnými ústrkami a útlakem.

V dobách diskriminace a pronásledování se pak v každé společnosti a v každé civilizaci  dostává hlásek Bat-kol ke slovu daleko razantněji. Vzrůstá jak pietismus tak i mysticismus. (To ostatně dobře vidíme jak na postavách Ježíše – útlak helénistického světa, tak i později v postavách Šabtaje Cvi a Jakoba Franka – útlak Ježíšových uctívačů. Čímž nechce být řečeno, že se mystika rodí díky křesťanskému útlaku a dějinným poryvům doby. Ona tu byla, tichá a cudná již dávno dávínko. Spolu s gematrií a sefirotickým světem.

Je ovšem docela možné, že se ona preference stříbra rodí teprve v těchto a následných dobách. A rodí se stejně jako lidská bytost při stvoření, tedy ze své přirozené „hliněné“ složky a „vdechnutého“ duchovna.

Přirozenými vlastnostmi, či chceme-li barvami, obou kovů jsou červená a bílá. Zlato, jehož je bezpočet druhů a sám talmud se je pokouší nějak uspořádat v traktátu Joma 44b-45b, má barvu červenou. Stříbro je bílé. Červená a bílá jsou podle tradice (kterou potvrzují jak Geršon Šolem, tak i Arje Kaplan)  zároveň také barvami sefirot. Chesed je bílá a Gvura je červená. Sefirotický sloup Chesedu reprezentuje milosrdenství, cudnost, zbožnost a poznání (tóru); Gvura majestát, moc, panovníka (a také – opět v souvislosti s mocí, kterou nad námi v tomto světě mají – složky nedobra. I ty jsou mocné!!); Zlato a šarlat – to jsou barvy plášťů královských. Kohen, kohen gadol, nebožtík i nevěsta jsou ovšem oděni v bílém atd.

Nu a na půdorysu této skutečnosti se pak odvíjí bohaté řečiště dalších asociací. Nevěsta z Velepísně dostává zlato, ovšem to je zdobené slzami stříbra (torej zahav im nekudej kesef)“, získání tóry je cennější nad veškeré stříbro (prv 3:14) a její studium je tím, co sjednocuje. „Důstojné jméno (i Jméno) je nad veškeré bohatství, nad stříbro i zlato pak laskavá milost. Bohatý i žalostně chudý (raš) se tak jako tako setkávají, protože všechny je učinil Vznešený Panovník…“ (prv 22:1-2);

V tomto „sefirotickém“ světle pak čteme docela jinak resp. hlouběji i leckteré prorocké obrazy: Vaše stříbro (= vaše *chesed) je pouhou struskou smíchanou s nehodnotnými kovy (iz 1:22); Týre a Sidone, Palestino, kteříž stříbro mé i zlato béřete, mé největší poklady vnášíte do chrámů svých. Syny Jehuda (stříbro) a syny Jerušalajim (zlato – Jerušalajim šel zahav…) prodáváte helénům, aby je pryč odvedli od jejich dědičných držav … (joel 3:4-5);

Nejsilnější výpověď pak má v tomto „prohloubeném“ smyslu prorok Haggai (Aggeus): Pohnu, pravím, všemi národy a roztouženě přijdou sem. A naplním dům tento slávou, praví Panovník, Hospodin zástupů. Mé jest stříbro (touha a služba všech národů)  a mé jest zlato (sláva domu tohoto). A větší bude sláva onoho domu, než toho minulého … (ag 2:8-9)

V tomto smyslu pochopíme i chasidské požehnání z pera rabi Nachmana: Kesef  ve-zahav,  chesed a emet. (Konej: stříbro i zlato, milosrdenství ale i pravdu…). Ale to už jsme na přelomu 18. a 19. století, kdy je aškenaz synaoga plničká synagogálního stříbra. Které, ať už symbolizuje milosrdenství a laskavost, službu Panovníkovi, lid Jisroele rozvláčený jako to stříbro do exilu, anebo jen čistotu a pokoru,  tóru a její výjimečnost – všechno toto „stříbro“ je jen součástí jedinečného pokladu Sladkého požehnaného, Panovníka, jemuž náleží stříbro i zlato.

Totéž dokazuje například i pokus inspirovat se gematrií stříbra. A nakonec i dalších kovů. Resp. jejich notarikonem. Ovšem i tento komentář již pochází z moderní doby, doby, která již jaksi zná, že stříbro reprezentuje „službu a pokoru“, zatímco  zlato „majestát“.

Gematrie stříbra, tak jak ho nacházíme v bibli uvedené  podle Aggea i se členem tj. ha-kesef odpovídá 165. (hej=5; kaf=20, samech=60, pej=80). Stejnou číselnou hodnotu mají výrazy a obraty: le-kahel – shromáždit se, utvořit občinu;  me-ameha – od jejího lidu (= lidu dcery Jerušaljmu); ha-naki – bezúhonný, čistý, očištěný… Ale (přiznejme si po pravdě!) také celá řada dalších jiných, takže zde již nutno postupovat velice opatrně a vnímat vždy všechny „gematrie“ jen jako koření inspirace. Všeho jako šafránu a vždy s přihlédnutím k dalším „svědkům“. Protože jiná hříčka s gematrií a notarikonem „biblických kovů“  zase učí (více v duchu Nachmanova anebo i Aggeova poselství, že Jediný je Jedinečný a také Jednota), že totiž dobrovolný korban, dobrovolné přiblížení se k Panovníkovi – tzv. truma, kdy, jak učí tóra v parašat Truma a opakuje pak ve Wa-jakhel, lze vedle dalších darů jako například setimové dříví, vonné věci, oleje a drahokamy, látky a kůže, přinášet ze šestice kovů jen první trojici. Zlato, stříbro a měď (zahav – kesef – nechošet). Což sice pochopitelně nezpochybňuje, že se jedná o přesně tyto kovy v jejich „hliněné“ podobě, ale  zároveň také obrazně naznačuje, že i nebohatí a nejchudší (rašim – raš) je mohou přinášet, přinesou-li srdcem ochotným a dobrovolným, protože:

a)    zahav (zajin – hej – bejt) to je přece Sláva Panovníka obsažená v tóře, kterou čteme vždy sedmý (zajin), pátý (hej –čtvrtek) a druhý (bejt – pondělí) den v týdnu.

b)    kesef (Kaf-Samech-Pe) znamená Kippurim, Sukot a Pesach – v přeneseném slova smyslu tři sloupy vesmíru podle Avot – totiž trojici tora-avoda-gmilut chasadim (zákon a s ním spojený soud = Kippurim, služba = Pesach, gmilut = milosrdenství prokázáné na Poušti, Sukot) neboli trojici emet– din– šalom (pravda – soud – harmonie Pokoje tedy: pravdivost služby – Pesach, soud během Kippurim a šalom během Sukot)

c)     nechošet – (Nun – Chet – Šin – Taw) ve zcela  podobném duchu Ner tamid (trvalé světlo a trvalou službu); Chadašim (měsíce a novměsíce, celoroční službu včetně Roš ha-šana), Šavuot (Darování tóry, vrchol svobody, Klíč k člověku) a Taanit (půst, tedy cudnost)

Sečteno a podtrženo – v jednotě s Jediným k jedinečnosti Života. A dál už musíte sami…

Autor: Jaroslav Achab Haidler

5 Komentářů

  1. 24.3.2012 – 1 Nisan 5772 v 07:22 — Odpovědět

    konecne som pochopil preco oblubujem ,,biele,,zlato.smile.a k tomu Maimonidovu myslienku,,Uvedom si,ze skutocnost vo vsetkych svojich podobach sa nakoniec vracia pouze k jedinemu.,,pozdravenie.

    0
    0
  2. 9.3.2013 – 27 Adar 5773 v 17:39 — Odpovědět

    Poznámka k termínu Haggai:
    To je anglický přepis jména jednoho z tzv. malých proroků, který se hebrejsky čte Chagaj, חגי .

    Celkově, nejen k tomuto konkrétnímu článku, si dovoluji doporučit autorovi sjednotit psaní hebrejských a aramejských slov. Chápu, že je zajímavější a “čtivější” používat ostentativně “Jisroel” a nikoliv “Jisrael.” Západo- a středoevropská aškenázská výslovnost stojící v těsném sousedství fonetického přepisu dle moderní, tzv. sefardské (lépe a přesněji à la sefardské či ještě přesněji à la izraelské)výslovnosti pak může být zavádějící.

    V česky psaných judaistických odborných textech (jak religionistických, tak teologických) se zhruba od poloviny 90. let 20. stol. česká židovská i nežidovská odborná veřejnost stále více sjednocuje na způsobu fonetického přepisu hebrejštiny a aramejštiny, jak ji používá doc. Nosek.

    Literatura (výběr zásadních obecně dostupných publikací):

    Pirkej Avot. Nosek Bedřich (Translit., Ed.). Traktát babylónského talmudu s paralelním českým překladem a komentářem. Sefer, Praha 1994

    Nosek, Bedřich: Aramejština Babylónského talmudu. Praktická gramatika. Karolinum, Praha 2001

    Každý fonetický překlad má pochopitelně svá úskalí. Zejména přepis semitských a hamitsko-semitských jazyků jakož i indoevropské jidiš-tajč v českém jazykovém prostředí je stále silně zatížen křesťanskou tradicí transkripce především biblických textů. Nejde jen o dědictví překladatelů tzv. Biblí kralické, ale i o současnou dobu, kdy autoři nemajíce (či neznajíce) adekvátní český fonetický přepis, používají různé berličky vypůjčené dříve především z německé literatury, nyní převážně z angličtiny.

    To je také příklad v tomto článku uvedeného jména “Haggai.” Týká se to také problému s přepisem stejně či podobně znějících hlásek – především “b,” “v” a obouretné “v,” tedy čtené písmeno “bet” bez dágeše uvnitř. Chápu snahu autora vyjádřit rozdíl pomocí “v” a “w,” je v tom ovšem třeba důslednosti a navíc v českém jazykovém prostředí to není zrovna nejvhodnější. Ale to je můj subjektivní názor, byť podpořený podobnými diskusemi nejen u nás, ale i v jiných jazykových oblastech. Obecně, zejm. v odborných textech, které nejsou a priori lingvistické,je patrná snaha co nejvíce přiblížit fonetický přepis co nejblíže písemnému úzu řeči, v níž je psán kontext.

    Takovými zcela nejčastějšími prohřešky (netvrdím, že tady na Shekelu (sic! :-) ) je naprosto zbytečné v českém kontextu psát slovo “šalom” jako “shalom.” Podobně “Pesach” není taktéž po anglicku psáti “Pesakh,” “Passach” apod. Stejně tak píšeme “Kabalat šabat” a nikoliv “Kabbalat Shabbat.” Diskutabilní je časté psaní nehlasného hebereského “he” na konci slova (“Sarah”, lépe Sara apod.).

    Dvojité vé, “w”, je zajímavé z hlediska našeho vnímání tohoto písmene, jež zejm. u dnešní střední, ale hlavně starší generace je často stále pod vlivem znalosti němeského pravopisu. Jenže mladá generace preferuje angličtinu a jim automaticky “w” evokuje anglickou výslovnost, t.j. nikoli, jak autorem webu lamedwaw… v dobrém zamýšleno, naše (a němeské) “v,” ale spíše to obouretné “b,” jež je ovšem často i v anglických textech psáno jako “v.”

    Chápu, že se to může někomu jevit jen jako okrajová záležitost. Nicméně přesně takovým nepochopením a nepozorným čtením anglického přepisu názvu města “Chejfa” došlo k tomu, že i ti Češi a Slováci, co bydlí přímo v tomto krásném izraelském městě, říkají v češtině “hajfa” a píší “Haifa.” On si totiž málokdo všimne, že na směrové tabuli u silnice je (byla) pod “H” ještě taková malá vodorovná čárka či tečka.

    Je to stejné, jako říkat (a psát) “nasralách,” “hizbalách.” A ještě tam psát na konci “h” a předtím dvě “ll.” Takže už víte, jak to čtou na Blízkém Východě i v USA, že?

    Tam totiž na konci pod “h” žádné znaménko není….

    Dojala mě nedávno jedna kolegyně, co se těšila, že pojmenuje svou dceru “Sarah.” A vyslovila to “sarach.” A ještě zachrčela jak Holandský Žid, co se přistěhoval do Švýcarska z Izraele.

    A víte, jak se v Izraeli běžně v ivrit nazývá a vyslovuje název města “Caesarea?”

    Tož dosti bylo jazykového koutku. Dobrý týden přeji!

    0
    0
  3. 10.3.2013 – 28 Adar 5773 v 00:21 — Odpovědět

    bs*d

    Autorovi této účelové a nezasvěcené studie položím jen pár otázek
    a) co to mění na symbolice obou kovů ?
    b) proč nenapíše svůj jazykový koutek někam, kde to zaujme
    c) podle jaké výslovnosti a gramatiky doporučuje pisatelům, aby správně do mailu napsali “ty zasranej žide”, pokud mu podobné maily občas chodí…
    d) napadlo ho někdy, že svoje články píšu proto, aby těch lidí, co se jidiškajt bojí, ubývalo a nikoli přibývalo ?

    0
    0
  4. 10.3.2013 – 28 Adar 5773 v 01:12 — Odpovědět

    Hlavně že v úvodu glosy píšeš s pomocí nebes. Hm. Nevím, v čem se Ti můj komentář zdá nezasvěcený, ale to je celkem nepodstatné. Zlehčování s Tebou zrovna nesouhlasných názorů provozuješ stále. Samozřejmě, že to je účelové, protože ten účel je upozornit na jiný, dle mého vhodnější přepis prorokova jména potažmo se to týká pravidel fonetického přepisu jako takového. Jestli mi nedůvěřuješ, tak si pročti pár bakalářských, magisterských apod. diplomových prací z poslední doby a všimni si, jak řeší fonetiku a na jaké autority se studenti odvolávají.

    Svými opísmenkovanými otázkami se pravděpodobně jen celkem marně snažíš zastřít podstatu toho, proč jsem to sem napsal: že totiž jsi zcela nesmyslně napsal “Haggai” místo “Chagaj.”

    Holt ta anglická Wikipedia ….

    A právě proto, že Ti určitě také někdy určitě šlo i o jiné lidi, tak jsem to sem napsal. Protože není nad srozumitelný výklad. A tomu může dopomoci svou troškou i vhodný úzus fonetického přepisu. Zpřehlední se velice text. Sice už možná bez “w” nebude působit tak “cizokrajně” a “kabalisticky,” ale aspoň se toho lidi nebudou bát, že.

    A na takové e-maily, o jakých píšeš pod c), zásadně nereaguji. Jen by sis měl vzít k srdci Ty sám, že zveřejněná vulgarita sice může patřičně zdramatizovat situaci, ale také shodit samotnou předchozí práci zveřejňovatele. A může i roztavit ony dva kovy, čímž zničí celou pracnou stavbu. Nicméně vidím, že má jazyková připomínka padla naopak na správném místě – všiml sis jí.

    0
    0
  5. 10.3.2013 – 28 Adar 5773 v 01:31 — Odpovědět

    A když už jsme u toho, “Kipurim”, ne “Kippurim”. I když chápu, že chceš naznačit dágeš. Je to věc názoru, ale podle mě je lépe připojit vždy bezprostředně ekvivalent v alefbet a pak je rázem fonetický přepis pouze vodítko, pro jistotu. A kdo chce, tomu to pomůže učit se číst z rozsypaného čaje :-)

    0
    0

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Úlet nebo geniální reklama?

Další článek

Menšiny demonstrovaly proti tureckému premiérovi v Německu