„Jak to budete chtít?“ zeptala se mě kadeřnice, jejíž rukytřas rozechvíval celou mou bytost obavou, že stačí málo a nůžky, které tu mají být nástrojem zušlechťování, skončí zabodnuty za mým uchem.

Cosi jsem zamumlala a lazebnice , vrhnuvše kradmý pohled do kočárku po mém boku, pokračovala:  „Vy máte odvahu, mít dítě s cizincem! Pořád jsou toho plný noviny a tuhle jsem viděla pořad v televizi, chudák paní tam plakala, že jí ten její sebral dítě a odvezl ho kdovíkam, i přes úřady to šlo a pořád ho nemůže dostat zpátky, a kolik takových ženskejch je!“

Protože jsem shodou okolností tou dobou zrovna chystala tenhle článek (a měla jsem zrovna v úmyslu pojednat jej faktograficky), mohla jsem paní holičce odpovědět údajem ze statistiky pravícím, že 75% únosů dětí mají na svědomí matky. Nepřesvědčila jsem ji.

Holá fakta hovoří o tom, že předrozvodové a porozvodové tahanice o děti bývají často složité, a ještě složitější jsou, jedná-li se o tahanice přeshraniční. Povšimnutí je na nich hoden i vliv kulturně podmíněných představ o tom, komu děti „patří“ a kde jim musí být „lépe“.

Světový bestseller Bez dcerky neodejdu, líčící útěk Američanky z Íránu – včetně únosu dcery od otce – vzbuzuje u západních čtenářů sympatie k autorce: odvážná žena neváhá ani opakovaně přestupovat zákon, jen aby nebyla odloučena od potomka, který (jaká hrůza!) už v hrách s íránskými dětmi  neváhá nabádat k zahalování, blíží-li se imaginární muž.

Troufám si odhadovat, že většina Íránců by naopak v odvedení malé Mahtob od tatínka hrdinství neviděla, stejně jako většina Čechů sotva schválí podobně motivovaný únos dítěte z Česka jordánským nebo alžírským tatínkem, zděšeným navíc pohledem na to, jak si jeho syn či dcerka hraje na pití (rovněž imaginárního) piva či na chození na rande.

Nejvýmluvněji o tom svědčí případ Natálky Khatibové – její česká matka jí v roce 2008 odvezla z Izraele do Čech „na dovolenou“, z níž už se nevrátila. Pan Khatib po necelém půl roce pro dceru přijel a vzal ji s sebou (podle vyjádření prarodičů na její vlastní přání) zpátky do Izraele. Tím se pro česká média stal únoscem.

Morálně sporná otázka zda rodič může unést vlastní dítě, zůstává nerozřešena.  Zajímavý je pohled médií (potažmo jejich konzumentů) na to, co je únos a co není a jaké kulturní prostředí je pro život rostoucích človíčků nejvhodnější: samozřejmě, je to vždycky to „naše“, ať už „naše“ znamená cokoliv.

Vycházíme automaticky z toho, že jsme nejvhodněji žijícími/nejlépe děti vychovávajícími lidmi na této planetě a jinde než „u nás“ nikdo nemůže dosíci plného štěstí a smyslu života. Proto je únos i „únos“  do „cizí“ kultury (k pohanům, primitivům nebo zhýralcům) nazírán s mnohem menším pochopením, než únos dítěte z jiné kultury (od pohanů, primitivů nebo zhýralců) do té vlastní.

Ale i v kulturách zhýralců, pohanů nebo primitivů existují rodiče, kteří úspěšně vychovávají potomky k tomu, aby obstáli v rámcích příslušné morálky a dalších společenských požadavků. Zděšení z výchovy dítěte „cizím“ rodičem (kdekoli) je na místě jen v případě, má-li rodič narušenou osobnost, je drogově závislý nebo z jiného objektivního důvodu neschopný péče o dítě.

To všechno jsem té paní chtěla říct. Ale když se mě zeptala: „A to se opravdu nebojíte, že vám ty děti odveze? To by vám to nebylo líto, že je nemáte u sebe?“ zmohla jsem se jenom na: „A myslíte, že jejich tatínkovi by nebylo líto, že je nemá u sebe?“

Sdělovací prostředky a veřejné mínění u nás zpravidla stojí na straně žen, snažících se získat dítě do své péče třeba i nečestně. U některých lidí tím posilují mylnou myšlenku, že české úřady se v těchto případech vždy staví na stranu českých občanek.  Rodiče, kteří se s touto myšlenkou uchylují do svých domovských zemí, pak často spláčou nad výdělkem: vloni soud nařídil vrácení pětiletého chlapečka od z Čech od matky k otci do Rakouska, známý je u nás případ Marcely Krajníkové, jejíž děti musely zpět do Argentiny.

Autorka: Karima Sadio