Jaroslav Haidler v článku Umodlenci – Adir ba-marom napsal: „Člověka zamrzí, když je jidiškajt veřejně prezentována jako banda magorů.“
Za sebe mohu říct, že se s touto větou plně ztotžňuji. Tesat do kamene! Svým způsobem je tato věta určitým vrcholem debaty, která započala článkem Zvenčí… a která mě podnítila napsat tuto krátkou úvahu (která je přece jen příliš dlouhá na to, abych ji psal dolů, do diskuse). Ale hezky od začátku.
Je velký rozdíl mezi vírou a pověrou. Hranice mezi nimi je často tenká a Tóra nemá pověry ráda. Zakazuje je (nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky), odrazuje od toho, aby jim člověk věřil (nebudeš se dotazovat věštců; čarodějnici nedáš naživu býti – ano, zde je to diskutabilní, protože když se Saul chtěl jedné čarodějnice otázat, zdali by mu nevyvolala ducha mrtvého Samuela, tak nejenže jeho vojáci moc dobře – ostatně jako celý Izrael – věděli, že v Ejn Doru jedna taková stará čarodějnice je, ale ono se jí to vyvolání ducha navíc podařilo!), ale přesto se pověry – zpočátku jako nevinné projevy lidové zbožnosti – objevují. I v judaismu.
I v judaismu, který má celý arzenál halachických (nábožensko-právních) spisů; který dělá co může, aby zákonem pokryl každý aspekt života jednotlivce (to, zda se mu to daří, nebo zda je to vždy dobře, je věc jiná); i v tomto náboženství, které vynaložilo nemalé úsilí na to, aby se jeho normou stala ortopraxe, se pověry vyskytovaly odjakživa. Často i za přispění nežidů – křesťanští králové žádali proti nemocem košer víno, protože má údajně léčivou moc (že se otevřením nežidem a nadto použitím k takovému účelu stalo i nejvíce košer víno okamžitě „trejfe“, je už nezajímalo). Některá města si ve středověku nechávala v časech ohrožení přibít na brány mezuzu – jejich obyvatelé věřili, že je to amulet, který město bude chránit. A sami židé nezůstávali zkrátka – kolik máme amuletů proti Lilit a zlým duchům, kolikrát sami užívali mezuzu nikoli jako plnění micvy (přikázání), ale jako amulet, jenž „střeží dveře Izraele“ – a jak se nad takovou praxí ještě velký Maimonides (12. století) rozčiloval. Haličští židé věřili na dybuky, skřítky a čerty (jak zaznamenal Jiří Langer), ženy při zapalování světel mavály rukama sem a tam nad rozžatými šabatovými svícemi, protože věřily, že světlo z nich má zázračnou moc… Jsou to svým způsobem kouzelné momenty, ukazující vnímání a lidový folklór, až se člověk ptá, jestli to je opravdu špatně – vždyť ty, kdo na tyto pověry věří, nepohání nic než upřímná víra a strach z Hospodina.
Ale zde je právě onen rozdíl mezi vírou a pověrou. Světlo ze šabatových světel, jakkoli je krásné a uklidňuje duši, nemůže „zůstat v očích“, i kdyby si ho tam člověk rukama „hrnul“ několik hodin. Víno je sice svým způsobem lék, ale proti slepotě nepomáhá, ať když ho udělal žid, pohan nebo křesťan. Rozdíl mezi vírou a pověrou je ten, že víra nepotřebuje strašidla a duchy. Víra je založena na B-hu, na jeho přikázáních. Pověra? Ta už v micvot oporu nemá.
Že na pověry věřili lidé ve středověku lze pochopit stejně jako to, že na ně věřili židé v Haliči, často ne úplně gramotní, chudí a uzavření v Pásu osídlení. Těžko chápat, proč je dnes, v 21. (nebo chcete-li v 58.) století, šíří – jistě v dobré víře – lidé vzdělaní moderním způsobem. Ne, nevolám po „odkouzlení“ náboženství – náboženství bez toho, co „je mezi nebem a zemí“ nikdy nemohlo fungovat (a současná krize víry tomu v některých případech dává za pravdu). Ale je smutné, pokud jsou bohapusté pověry šířeny a vydávány za autentické náboženství. „Tohle je judaismus!“ – pronese pak někdo a ukáže na snůšku prapodivných zvyků, které možná mají původ kdesi u Belzu, ale rozhodně ne na Sinaji.
Jsme zpět u věty, která byla na začátku. I mě mrzí, když je židovství, tak hluboké a nádherné i bez pověr, prezentováno jako „banda magorů“, jako svoje vlastní karikatura. V Česku obzvlášť. Je smutné a je chybou nás, judaistů, že jsme doposud nedokázali vyprodukovat kloudnou knihu, která by skutečně detailně rozebírala judaismus, jeho zvyky a tradice, seriózně, bez afektu, teatrálního pitvoření se, bez onoho karikování. A je smutné, že naprosto stupidní pověry jsou šířeny i na české síti a často lidmi, kteří požívají u ostatních poměrně velké důvěry a jsou označováni za „odborníky“. Například v tomto videu:
V něm se nic netušící člověk zpočátku dozví, že šabat jsou vlastně „židovský Vánoce“, což je ještě to nejmenší (sice přirovnání trochu kulhá, protože šabat je největší židovský svátek, zatímco Vánoce rozhodně nejsou největším svátkem křesťanství, ale co. Svíčky jsou u obojího, večeře a radost taky, takže vlastně proč ne). A pak přichází to, na čem je krásně vidět rozdíl mezi iracionální pověrou a vírou založenou na micvot.
Po zapálení svic si má totiž zapalující údajně „třikrát nahrnout světýlko do svých očí –, aby viděl všednost, svátečnost a aby viděl radost, která je mezi tím, aby viděl písmenko šin, neboť z úst dvou až tří svědků vydáváme svědectví.“ Pak se „zavřou očenka, aby si člověk to světlo, které se tam nahrnulo, dokázal zpřítomnit“ atd.
Nejde teď o to, jestli tím, že budu mávat rukama nad světly, dokážu onen proud fotonů „nahrnout“ do očí, ani jestli to skutečně pomůže k tomu, abych viděl „všednost, svátečnost a radost“ a „písmenko šin“, ani jak se zavřením očí „zpřítomňuje světlo“ (což mě mimochodem opravdu zajímá). Ale o to, že se tento naprostý nesmysl pokouší zdůvodnit něco, co je ve skutečnosti lehké jako facka a s výše citovaným pseudoduchovnem nemá nic společného. Omlouvám se, pokud tím někomu seberu trochu toho „magicky tajuplně vznešeného“, ale ono to samotné zakrývání očí není nic jiného než halacha. Právo.
Ještě před samotným zapálením svic ve videu zazní, že požehnání „le-hadlik ner šel šabat“ je „jediné požehnání, kdy se nejprev řekne bracha a poté se vykoná“ (ta micva, za kterou se říká).
Ale kdeže. Co třeba „bore peri ha-gafen“, jež se recituje nad vínem? „Ha-moci“ nad chlebem? „Bore minej besamim“, kde nejprve řeknu požehnání a teprve poté si přičichnu vonící směsi? Vždy, když se chystám vykonat micvu (splnit Hospodinovo přikázání), řeknu nejprve požehání a poté ji (ihned) vykonám – jinak hrozí, že je to bracha le-vatala, požehnání řečené zbytečně, což se, vzhledem k tomu, že se v něm objevuje jméno B-ží, rovná porušení přikázání, že nebudu brát Jeho jméno nadarmo. U požehnání nad pokrmy a nad světly pak hraje roli i „potěšení“, které z vykonání micvy máme, to ryze smyslové, které těší chuť, čich i zrak – i u šabatových světel máme „potěšení“ z jejich záře.
Ovšem pozor, nelze mít nejprve „potěšení“ (napít se vína, kousnout chleba nebo zírat na světla) a teprve pak žehnat.
Čistě teoreticky by to tedy celé mělo probíhat následovně: 1) řeknu požehnání „ner šel šabat“ a 2) poté zapálím světla. Ale tím, že jsem řekl brachu, která v sobě obsahuje šabat, jsem již šabat na sebe přijal – se vší jeho sváteční náladou a také se všemi zákazy, mezi které patří i zapalování ohně… Jak z toho ven? Jak říct požehnání nad micvou a zároveň tu micvu splnit?
Naši učenci našli řešení: 1) zapálíme světla. Bez požehnání – a nedíváme se na ně. 2) Abychom skutečně neměli ono „potěšení“ dříve, než řekneme požehnání, tak si zakryjeme oči. 3) Se zakrytýma očima řekneme požehnání, odkryjeme je – a ejhle – je šabat, světla svítí, jeho záře nás těší a požehnání bylo vyřčeno.
To je vše. Že tam není žádné mystično? Že nemám cit pro trochu toho „opravdového duchovna“? Jak to, že ne? V tom požehnání a v těch samotných zařících světlech je tolik duchovna a tolik hloubky, že ji nikdy nikdo z nás nedokáže úplně pojmout. To je ten rozdíl mezi vírou a pověrou. Mezi skutečnou vírou v B-ha, která v sobě zahrnuje dodržování Jeho přikázání, a mezi pověrou, která stojí na hliněných nebo dokonce na písečných nohách, pokud vůbec nějaké má.
P. S: Věta, kterou jsem tuto úvahu začal, má ještě pokračování:
„Člověka zamrzí,když je jidiškajt veřejně prezentována jako banda magorů. Jako by nestačilo, že se o to pokoušejí ti, co žádný sidur nikdy nepřeloží!!“
Nic, než naprostý souhlas. To jsou ti nejhorší. Ale i s tím je třeba se poprat. Pověry a klamy mají sice své místo na světě a nelze se jich zbavit zcela, ale ono občas stačí, když se jim to místečko jen přesně vykáže. Tak hezký šabat. S vírou a bez pověr.
Autor: Jiří Blažek
Autor
16 Komentářů
Pokusím se rareagovat jako mimoň. Video znám a určitě bych si nemyslela, že podle toho jsou snad židi magoři. Dokonce už mě vyslověně to slovní spojení štve, jak se furt omýlá dokola (stejně alergická jsem na slovní spojení od Achaba – Židi lidi, a určitě to není tím, že by lidmi nebyli). Ty videa jsou spíš o poetice duše Achaba, než o všech židech či Židech. Poslední dobou jsem četla dost článků na různých stránkách týkajících se judaismu, záměrně se vyhýbám kabale, i když i na tu člověk narazí (ta je podle mě dost nesdělitelná filozofie), a s prominutím poetikou, mystikou se to tam jen hemží. I to světlo svíce…asi záleží, co si člověk zatím představí, jinými slovy asi záleží na tom jak moc člověk o něčem přemýšlí nebo ne. PS: taky si nemyslím, že jsou všichni židi magoři, po přečtení moc pěkné knížky Rabínova dcera od Revi Mann….ten manžel, antická soška…..no comment.
To video je ze stránek, kde jejich tvůrce prezentuje sebe jako “melameda” (učitele) a provozuje něco, co nazývá “mutlimediální vzdělávací a informativní web” – http://www.lamedwaw.org/ – Jedná se tedy o “výuku”, “vzdělávání”, nikoli o “poetiku čísi duše”.
Jako dětem nám rodiče doma také vyprávěli pohádky. Ve škole ale už ne.
—–
Aby nedošlo k nedorozumění: nehodlám tady roztáčet kolotoč článků “kdo komu rozšlape více báboviček”.
Tento konflikt jsem nezačal, ale docela rád bych ho, už jen vzhledem k blížícím se svátečním dnům, ukončil.
Esej (o rozdílech mezi vírou a pověrou) jsem měl v hlavě už dlouho, ale právě článek Zvenčí… velmi dobře ukázal, jak je židovství vnímáno člověkem v podstatě nezaujatým, jehož kontakt a povědomí o židovství je utvářeno vnějšími podněty, nikoli přímou osobní vnitřní zkušeností. Článek Jaroslava Haidlera byl pak už jen katalyzátorem, který mě přesvědčil, že by stálo za to jej uveřejnit a to i s názornou ukázkou “jak to být nemá” (původně tam to video být nemělo).
Nakonec článek tak plní i účel reakce a odpovědi na článek výše citovaný. Nechci urážet a shazovat něčí práci nebo konkrétního člověka. Stačilo by, kdyby se dotyčný autor alespoň trochu chytl za nos, dopadlo na něj trošku té “elulovské” nálady namísto toho, aby v něm vzkypěla žluč a uražená ješitnost jako posledně, a uvědomil si, že ono “…ta’inu, ti’ta’nu” se ho týká také.
Nikdo z nás není neomylný, chyby děláme každý a máme právo na ně upozornit. Ale slušně a bez toho, aby nás poháněl jecer ha-ra, zlý pud, zlý úmysl. Protože pak platí rčení – zameť si před vlastním prahem.
Jaroslav Haidler psal v jedné diskusi o tom, že i on má své zranění. Nevím o tom, že bych mu ho před necelými dvěma lety způsobil a čím a už vůbec ne úmyslně. Ale pokud opravdu ano, pak se mu omlouvám.
Tím považuji kauzu “Jaroslav Haidler a sidur Adir ba-marom” za uzavřenou a doufám, že se k něčemu podobnému už nebudu muset vracet.
לשנה טובה תכתבו ותחתמו
No napřed jsem nechtěla reagovat, ale nedá mi to, neb mám pocit, že víceméně reagujete na mě. Úvodem uvádím Achaba nehájím, ten má ostrou pusu a prsty na to, že to umí sám a lépe a určitě by o to, a to vím jistě, ani nestál. Ta narážka, co píšu na duši: neberu to, že to video je nějaká lekce ala šábes, či šábes “urob si sám”. Co se týče kvality melameda, pokud je špatnej, dospělej a rozumnej člověk zvolí jiného (zas tak špatnej člověk Achab není – nevím, nedokážu posoudit, osobně se neznáme, ale nebýt něho a pár jinejch “magorů”, kolik by jsme toho my ostatní věděli?), nebo se samovzdělává a dovzdělává, když ho to zajímá. To video je jen jakási upoutávka a tak ho i chápu. Jediný, na co jsem hlavně reagovala, je to neustálé omýlání vidět někoho jako magora, což určitě nespojuju s nějakou skupinou lidí (ostatně, co, nebo kdo je normální, vždy záleží, jak budeme definovat definiční obor), ale pokud někdo někoho vidí jako magora z jednoho videjka, pak jde o osobnost tý osoby, která tak optiku používá. Krásný svátek a vlastně jediný, co mě napadá, že nevím, jak se přeje Nový rok :-). GB
jen oprava: Krásný svátky (ne svátek) přeju. GB
Myslím, že jste to nepochopila a píšete o koze, zatímco text je o voze, ale to je už vlastně úplně jedno.
Konkrétní reakce na Vás byl první odstavec, zbytek byl text, který se už do článku nevešel. Fin.
Vážený pane Blažku,
Velmi si vážím vašeho zájmu o čistý pravý jidiškajt. Na druhou stranu bych vás rád upozornil, že pokud jste nechtěl do článku video dávat, dávat jste jej tam neměl. Esej je kompaktní i bez něj i bez osobních invektiv na pana H. Tím se vaše argumentace ad rem se stává argumentací ad hominem, což otevírá prostor nespravedlnosti. Pokud byste tuto gojimskou pravdu nechtěl uznat,pak jako vzdělaný talmudista jistě víte, že není dobré někoho zostuzovat, a to zejména ne v akademickém sporu. Názor na dané téma může být odlišný.Nestavte se prosím jako soudce toho, co je pravá jidiškajt,už jen proto, že vzdělání není všechno a obraz není paragraf. I v tóře máme zákony, ale také obrazy a poezii a neůžeme si na to vzít jeden metr.
Pane Blažku, je zřejmé ,že jste si p. Haidlerem šlápli na kuří oko nebo pošlapali bábovičky.Měl byste však trošku zadržet, je to Achab, kdo s báglem na zádech pomáhá vnést život do prázdných synagog a zarostlých židovských hřbitovů,které už dlouho živáčka židovského i nežidovského neviděly a dovedl pro to získat další lidi. Lamedwaw se někomu může líbit více nebo někomu méně, přináší však ucelené informace, ten posměšný tón není od vás spravedlivý. Spravedlivé a správné by bylo udělat třeba lepší web , ráda se podívám.
Jen detail: Myslím, že vašemu textu jsem porozuměla docela dobře, ano byl o koze.
P.S.”Snažím se lidi učit, že judaismus není o souzení či odsuzování druhých. Každý se snaží dodržovat předpisy podle svých možností a podle svého rozhodnutí a každý se vyvíjí.
rabín Ronald Hoffberg”
nevím sice co je to za apikorského rebeho, ale takhle nějak mi zní i ty učené talmudské rozpravy.
Dobrý den,
domnívám se, že kolega Blažek neřekl nic urážlivého, pouze se jasně vymezil vůči směšování dětinské (nikoliv dětské) naivity a emuna. Nebo chcete-li: avodat Ha-Šem není hra ani “bezvadná relaxace pro prima sluníčkové lidičky”.
Jinak řečeno, projevy pana Haidlera mohou v člověku zvenčí vzbuzovat pocit, že židovství je nesmírně “free”; “cool”; “in”. Není a pan Haidler to ví. Avodat Ha-Šem mnohdy “bolí” a dá hodně práce (čímž nikterak nesnižuji oneg a simcha, kterou židovství může přinášet a přináší).
Nepocházím z Haliče, ale z Prahy; proto vím jen něco málo o židovství a jidiškajt nikterak posuzovat nemohu a ani nechci (byla by to zbytečná póza).
Vážená Evo,
velmi si vážím Achabovy práce, ale pokud někdo vnáší život do batej chajim, je to Hospodin.
S přátelským pozdravem všem
R.
Pro mě tento spor skončil. Takže jen pár věcí.
K. : Video jsem tam dát “chtěl”, takže jsem ho tam dal. Původně tam být “nemělo”, ale situace se změnila. Nebyl jsem to já, kdo s invektivami začal. Spor nebyl akademický.
eva: Nevím, čím jsem já šlápl na kuří oko p. Haidlerovi. K činnosti p. Haidlera ohledně hřbitovů apod. se vůbec nevyjadřuji. Jeho práci se nevysmívám, pouze konstatuji. Pokud je tedy někde v článku věcná chyba (chybně cituji nebo uvádím chybné závěry), upozorněte na ní. Svou práci dělám, díky B-hu. Její spravedlivost a správnost posoudí někdo jiný.
eva: Ještě k té práci. Jak jsem psal výše – “Nechci urážet a shazovat něčí práci nebo konkrétního člověka”. Za tím si stojím. Za celé roky, co p. Haidler působí, jsem ani jednou jeho práci nekomentoval, ani se k ní nevyjadřoval, a to i když jsem měl k lecčemu výhrady. Troufám si tvrdit, že vím, co je to práce a jakou námahu dá, když chcete něco dělat pořádně – a dokážu ji ocenit; nadto, když to někdo jako p. Haidler dělá zadarmo a ve svém volném čase.
A kdyby si totéž uvědomoval p. Haidler, nemuselo k tomuto sporu vůbec dojít. Byl to naopak p. Haidler, který naší práci soustavně devalvoval a v některých případech i nevybíravým způsobem urážel.
Přesto věřím, že toto byl vrchol a že tento spor, který jak doufám je minulostí, se stal alespoň trochu poučením i pro p. Haidlera.
Osobně se připojuji ke stanovisku – svůj kritický postoj nejlépe vyjádříte tím, že vytvoříte lepší web. Já mohu (a chci) Achabovi za jeho práci hodně poděkovat. A to nejen u příležitosti Roš ha Šana.
Svůj kritický postoj k něčemu vyjádříte nejlépe kritikou daného. Kritika filmového nebo divadelního také nikdo nebude popohánět za negativní kritiku “aby teda natočil/zrežíroval/zahrál něco lepšího”. To není argument. A já dělám svou práci – nevím, proč bych měl ještě vytvářet nějaký web. Na vše ostatní je odpověď v diskusi.
Náhoda neexistuje. Ten příměr s literárně-divadelními kritiky je přesný, resp. dobře mu rozumím. Je docela silný rozdíl mezi Teigem a Ermlem. Někteří “mají dojem” a ten pak vydávají za kritiku, představení je špatné, protože se “nevešlo” do jejich pohledu na divadlo. A pak jsou ti, kdo vědí, o čem píší, a jsou schopni popsat, v čem se inscenace netrefila do toho, “co chtěla” říci. Takových je potřeba si hluboce vážit, jenom – žel – ubývají, ubývají ….
Link na odkazované video (který mezitím zmizel) v článku: